o štětci

Srabe!
Sedím u stolku v obýváku a dolepuju lístky slunečnicokopretiny. Nikdy nevím, co z toho vyleze a nějak je mi to fuk. Mezi dvěma prsty vytočím malou kuličku, z kuličky rohlíček, z rohlíčku lísteček. Tak, ještě  trochu proškrábnout, ohnout, přilepit… Asi to bude kopretina.

Srabe!
Umyju štětce, zasunu je do dózy. Mám je hezky rozdělené. Ty malé jsou v hnědém hrnku se zelenými proužky. Ty větší v bucláči z Bechyně a ty největší v květináči. Ploché, kulaté, tvrdé, měkké. Jako ty lidi, co se míhají mým životem.

Láďa byl plochý s kulatými zády. Koupil si pistoli, aby byl tvrdej, ale takhle to nechodí, pořád je plochej s kulatými zády a tvrdou pistolí. Když nabral a nejraději zelenou barvu, roztíral ji rovně, v pravidelném tahu, nikde ani skulina pro vlnku.

Petr je zase měkký jako houba u tabule, se kterou jsem každou přestávku ve škole mazala křídu. Po něm zbudou vždycky kaňky husté nevýrazné barvy a na jednom malém prostoru.  Odkapával nejvíc na podzim, když si myslel, že podzim je nevýrazný!

Lepší mazat tabuli než se dívat na Rosťu. Ten byl kulatý a pobral všechny barvy, které jsem si vymyslela a že mám bujarou fantazii. Plácal jednu přes druhou a říkal tomu duha.

Jindřich byl tvrdý jako košický salám. Vůbec nevím,  jestli je to pravda, že košický salám byl tvrdý, ale říkala to moje máma a tak to asi pravda bude. Byl tvrdej  a barvy nikdy nerozetřel pořádně. Nakonec spadl do lepidla, kde našel svůj osud. Lepení mu šlo.

Já jsem roztřepený maličký štěteček, opotřebovaný,  ani měkký ani tvrdý.

Srabe!
Vlastně ne, byla jsem dobrá k zatírání čmouh, k ťupování přes hnědou a zelenou barvu..,  schopna vytvořit takovej  prťavej flíček uprostřed podzimního listu, přesně  u žilkování. Člověk by ho přehlídl.  Nedočkavě jsem čekala až se vypálí. Za pět hodin byla z tý nevýrazný tečky karmínová, trochu roztřepaná a nepřehlédnutelná.

Tak to jsem já, oprejskanej malej štětec ze Žatce, kde jsem trčela do svých sedmadvaceti let, než mi došlo, že ty pravý barvy jsou jinde. A hledala jsem je roky… už mám paletu narvanou k prasknutí. V některé už ani neplavu, jen se na ni dívám zpovzdálí.  Naopak v jiných se rochňám každej den. Oranžová! Tu můžu i v uších. Červená! Moje srdeční, matlám ji na každej střep… jen ať se, holka, předvede. 

A ano, jsem srab, protože budu raději psát o štětcích, než abych randila s novým štětcem. Je takový obrovský a nahoře střižený do špičky a... oranžový!   Jenže s plochými se špatně roztírá barva, občas taky dělá nový cestičky a já už na to cestování nejsem. Raděj skočím do hnědýho hrnku a schrupnu si.  Pak trošku smočím štětiny a zahopsám si třeba na bukovým listu… nuda? Možná.