Slova

“Kolik je hodin?”

“5”

“Ještě jsem mohl 2 hodiny spát.”

Vedu podivný monolog sám se sebou. Noční můra. Zdá se mi jednou za čas. Jo, pořád to někde v podvědomí žije, i když si namlouvám, že je to dávno.

 

Tak do práce. V pátek už mám těch lidí dost. Tlačenice v metru, nervózně spěcháme. Lidi kašlou, je podzim. MHD lazaret. Konečně venku. Jak bych jezdil autem, kdyby bylo kde parkovat. Lidi, všude lidi, šedivé výrazy. Nikdo se s nikým nebaví a přesto každý někoho má. Až na mě. Vadí mi už když jde někdo za mnou po ulici. Kroky. Potřebuju zase zmizet v lese. Sám.

 

V práci zase lidi, nervózní. Sedíme v kanceláři. Občas se někdo zasměje, řekne vtip, je lépe. Ale většinou to zvládáme jen díky kávě a cigaretám. Dnes to nejde, hlava nemyslí. Nervozita a roztřesenost, ani nepředstírám úsměv. Myslím na to, že dnes večer jedu na masáž. Snad mě to spraví. Vždycky se pak cítím lépe i duševně.

 

Konečně pryč. Doma beru auto a jedu. Večerní pražská špička. Waze dělá co může, hledá nejlepší trasu bez kolon. Algoritmus mě nelítostně vede do polí za městem. Křížovatka. Stojíme. Z obou stran se z naprosté tmy vynořují letící světlomety. Paní v otřískaném Peugeotu přede mnou se pokřižuje a vyráží do tmy. Teď já. Už jenom přes několik vesnic. Za chvíli parkuji před domem. Mám ještě čas, tak sedím v autě. Nedaleko periodicky projíždí vlak. Na vesnici. Už je klid. Tma. Je mi dobře.

 

Vítá mě vřele jako vždy. S úsměvem. Přibíhá i pes a vítá mě také. Pokoj s tlumeným světlem, snad od svíčky a na zemi masážní podložka. „Máte zablokovanou srdeční čakru,“ informuje mě. „Dobré vědět,“ říkám si v duchu ironicky, ale nekritizuji. Vědci už jakousi auru kolem lidí vyfotili, tak proč ne čakry. Třeba to někdo dokáže vidět. Nevím proč, ale říkám o svojí dnešní depresi a o problémech. „Nesmíte se tolik na to soustředit,“ snaží se mi pomoct. „Soustřeďte se na okamžik. Mějte radost z toho, co máte a ne z toho co byste chtěl mít.“ To zní jako Zen buddhismus. Líbí se mi to. „Hledejte co milujete a to dělejte.“ Svatá pravda, ale ještě jsem to asi nenašel. „Změňte zase práci, klidně 100krát. Zkuste být víc volný, rozhýbat se. Máte v sobě takovou strnulost. Dělejte, co chcete a netrapte se tím, co na to rodiče.“ Dostával jsem další rady a hodina uběhla jako voda.

 

Vyšli jsme ven. Byl podzimní večer. Lehký vánek a čerstvý chladný vzduch. Ještě mě čekal operativní trénink dívání se do očí. „Vidíte! Ta aura kolem hlavy se úplně rozsvítila!“ nadšeně mě chválí, když si chvíli civíme do očí. Jsem pyšný na svou auru. Dobře že jsem šel.

 

Na kapotě motoru se vyhřívá kocour. Pohladím ho a skoro mi potom vleze do auta.

 

Myslím na to, že teď se budu soustředit na věci kolem sebe a budu si je užívat. Kolem mě ubíhá dálnice a za oknem na obloze je vesmír. Na tváři se mi usadil úsměv.

 

 

---