Rozcestí (1. část)

Mějme muže. Mějme elfku. V jejich zemi vypukla krátká, ale ošklivá občanská válka a ti dva nakonec neviděli lepší řešení než uprchnout za hranice. Bojům se ale tak docela nevyhnuli - snaha zajisti si živobytí a zůstat spolu je přivedla do služby u pohraniční stráže. A ani to, jak se zdá, není jistota...

(Výše popsané události vypráví příběhy Nepatřičná, Hraničářky a Nezapomínají.)

~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Celkem náhodou jsem si všimla, že je mému písmáckému účtu dneska deset let. Zdá se mi, že takový den si zaslouží nezazdít úplně. Happy birthday to me.

Výčepem se nese jasný, melodický hlas, hlas, který dokonale znám, a já zírám do stolní desky a pečlivě ho ignoruju.

„Vážně? Nepovídejte, o tom jsem neměla tušení.“ Nemusím Kaessi vidět, úsměv, kterým doprovází tenhle tón, mám v živé paměti. Souměrný, půvabný a na pohled průzračně upřímný. „Povězte mi to ještě jednou, prosím vás, jak že je to s tím trojpolním systémem?“

Dobrá, teď už se podívat můžu, ohlédla se na ni celá hospoda. Rozpuštěné plavé vlasy jí padají přes ramena, hraje si s pohárem vína a nevinně se culí na svého společníka.

Statkářka, zatraceně. Kaessien sem přišla jako pravá ruka a zástupkyně jistého sedláka, aby za něj dojednala prodej obilí. Zapamatovali si ji, jeden každý statkář a obchodník, se kterým prohodila pár slov, ví přesně, kdo má ta hubená světlovlasá elfka být. A ona se zeptá na takovou prkotinu, kterou každý, kdo přičichl ke gruntu, dobře zná.

„Co?“ ohradí se Kaessi a překvapené pohledy oplácí dotčenými. „Pomáhám Rylanovi, jak umím, píšu dopisy, vedu mu účetnictví a řeším nájem půdy, ale to pěstování…“ Bezradně pokrčí rameny a já svůj pochybovačný výraz schovám za korbelem piva. Možná to má Kaessi promyšlené. Možná nechce předstírat znalosti, které ve skutečnosti nemá. Možná na sebe chce strhnout pozornost a dopřát mi nerušené pole působnosti. Kdo ví.

Kaessiným směrem se podívám jen příležitostně, věnuju se svému pití a poslouchám. Pozorně poslouchám.

Elfka tu není jediná vyzvědačka.

 

Je po půlnoci, ponocný přestal halekat a jen občas zaslechnu jeho kroky dole na ulici.

Sedím pod pootevřeným oknem svého pokoje a vzpomínám. Zaslechnutá slova je potřeba roztřídit – byla řečena mně, nebo jsem drze poslouchal cizí hovor? Vyslovil je člověk, kterému jsem se představil, nebo náhodný kolemjdoucí, netušící, co jsem zač? Všechno má svou váhu.

A pak toho nechám a ponořím se do krapet starších vzpomínek. Ještě před týdnem jsme se za falešnou totožnost neschovávali. Ani já, Asgeir, nenápadný lovec a hraničář, kterého si nikdo nevšímá, ani Kaessien, elfka z.vyšších kruhů, jejíž zevnějšek křičí pozor, cizinka.

Zjistěte, jak je na tom Ador se zásobami. Lehké zadání, s provedením už je to horší, ale když zavelí vrchní štáb tajných služeb, nedá se moc smlouvat. Podle toho, co se šeptandou nese mezi hraničářskými oddíly, se tajní zajímají o Adorské vévodství čím dál víc. Ne že bych se jim divil. Před čtvrtrokem Ador elegantně vyprovokoval občanskou válku v Tosaithu a než se kdo rozkoukal, adorský vévoda v zájmu bezpečnosti území elfího státu obsadil. Velení dhamské armády se neptá, jestli to zkusí i na nás, ale kdy na to dojde. A nemíní se nechat zaskočit.

Nechtěl jsem, aby se mnou na výpravu poslali Kaessien, ale ukázalo se, že jsme v celé tessarské oblasti jediní, kdo vlastní adorské uprchlické doklady. Někdy si říkám, že jsem si to útěkem z Tosaithu zavařil hůř, než kdybych zůstal a přizpůsobil se adorské vládě.

Myslím na to hlavně tehdy, když nemám Kaessi na dohled. Bozi dobří, Kaessi… Za celé tři měsíce v hraničářském oddíle byla tohle první příležitost, kdy jsme si spolu mohli v klidu promluvit. Nesnáším pomyšlení, že je Kaessien v nebezpečí, ale i tak jsem svým způsobem rád, že ji poslali se mnou. Kdo ví, kdy se to povede příště.

Zavřu oči, ale to mě samozřejmě před živými vzpomínkami neuchrání.

Jsou to tři dny, co Kaessi překročila adorskou hranici a vydala se hrát roli, která se v našem plánování měnila a ohýbala snadno jako pramínek dýmu a nikdy nenabrala přesnější obrys. Úlohu farmářovy pomocnice a zástupkyně dostala rozkazem – bozi vědí, co má statkář Rylan co do činění s dhamskou tajnou službou, já to vědět nechci – ale detaily nechali na nás. Jak má elfka, mezi adorskými lidmi nenápadná jako vlčí mák v poli plném chrp, zůstat nepovšimnuta při špionážním úkolu, s tím nám nikdo neporadil.

„Potřebuješ důvěryhodnej příběh,“ hučel jsem do ní znovu a znovu. Asi týden jsme strávili na hraničářské základně v Beorcu, odlehlé, nepřístupné díře v pohraničí, kde se dalo nepozorovaně přejít na adorskou stranu. Trénovali jsme boj, cpali si do paměti alespoň základy zemědělství, večer co večer jsme sedávali u ohně a já se snažil vymyslet Kaessi co nejbezpečnější pozici.

„Pravděpodobnej příběh. Představ si, že bychom ze Sorgu zamířili na venkov najít si práci. Co bys pro takovýho sedláka mohla dělat?“

Kaessi, která patří k tosaithské šlechtě a před naším krkolomným útěkem přes dvě země byla dvorní dáma, si to chvíli poctivě představovala a pak se rozřehtala.

„Vůbec, ale naprosto vůbec nic,“ ujistila mě, když znovu dokázala popadnout dech.

„Snaž se trochu. Musí obchodovat, prodávat sklizeň a zvířata, kupovat nástroje. O tom můžeš vést záznamy. Můžeš krmit dobytek a mejt nádobí. Zatraceně, Kaessi, já se ti snažím pomoct!“ Stud se dostavil vzápětí, jako ostatně vždycky, když na elfku zvednu hlas, ale Kaessi si z toho nic nedělala, už zase škytala smíchy.

„Já vím, promiň. Jenže který sedlák s trochou rozumu v makovici by zaměstnal mě?“

„Třeba chtěl udělat dobrej skutek,“ procedil jsem skrz zuby.

„Ale to by nemusela být špatná pozice, naivní a nezkušené děvče, před kterým si není nutno dávat pozor na jazyk, protože tomu stejně nerozumí.“

„Rozhodně bys byla velmi realistická,“ odsekl jsem a v Kaessi znovu zabublal smích.

Plánování se neslo v podobném duchu a nebralo konce, až se jedno ráno zjevil jízdní posel.

Kaessien má zajištěné krytí, má co nejdřív vyrazit.

Pomáhal jsem jí sbalit si věci a přemýšlel, co jí říct, jak využít těch pár chvil, dokud nás nedělí náš úkol.

„Kaessi, ještě jsem ti chtěl…“

Medový pohled se zvedl od právě skládané košile, ulpěl mi na obličeji a všechna slova, která jsem si rozmyslel, se mi vykouřila z hlavy.

„Mám nabídku od tajných služeb, chtěli by mě přeložit k sobě,“ vypravil jsem ze sebe. „Mám si to promyslet a dát jim vědět, až se vrátíme z Adoru.“

Med ustoupil černým zorničkám, nehybné, napjaté svaly na okamžik připomněly číhající šelmu.

„No nepovídej,“ pravila Kaessi společensky a obrátila pozornost zpátky ke svému zavazadlu. A pak si osedlala koně a byla pryč, bez dalšího slova o mém přesunu k tajným. Celý večer jsem přemýšlel, jestli si Kaessi uvědomuje důsledky takové změny – že každý, s kým se potkám, bude pečlivě sledovaný, a kontakt s tosaithskou šlechtičnou k utajení rozhodně nepatří.

Den po Kaessi jsem se vydal do Trovatu, menšího obchodního města jen pár mil za dhamskou hranicí, i já, v kapse glejt od jakéhosi zemana, že mám jeho jménem vyjednat nákupy obilí.

Přes den jsem natrefil na pár farmářů, obcházejících po tržišti. Pečlivě jsem se představoval, ptal se na cenu a pátral po kvalitě, klidně, jen nic neuspěchat. Zdálo se mi, že jsou povětšinou ochotní prodat, ale jen velmi vyhýbavě hovoří o tom, jestli budou ječmen a pšenici pěstovat i napřesrok. Kaessien jsem přitom ani nezahlédl.

Večer v hostinci předvedla elfka svůj výstup s trojpolním systémem a rozpoutala tím neutuchající příval řečí. Cizí, divná, mimo, takový byl převládající názor na Rylanovu zástupkyni.

„Ať mně zkysne víno,“ máchal pohárem jeden z farmářů, se kterým jsem mluvil dopoledne, „jestli ta kočička někdy vzala do ruky pluh!“ Mohutně si přihnul a úšklebkem naznačil, že se na jeho truňku nic nezměnilo.

„Vodkdypa sedlák potřebuje písařku?“ hučel temně jiný. „A mizernou, vždyť si ta kráčmera nepamatuje ani vládní nařízení, co jí posel přiveze až pod nos. Ptal jsem se jí, co si vo tom ten její chlebodárce myslí, a koukala na mě jak zjara. Za co von jí platí…“ Litanie končila pochmurným povzdechem.

„Co by si myslel.“ Třetí diskutér v sobě zkušeným pohybem nechal zmizet pořádný hlt pálenky. „Nikomu to nejde pod nos. Lnu se nenajíš.“

„To už spíš těch ovcí,“ houkne kdosi a jeho společníci se dílem nevesele, dílem opile zasmějí.

Ovce a len, vryl jsem si do paměti, spojení mezi lnem a ovcemi.

Trhnu sebou. Ženský hlas, který ke mně slabě doléhá z chodby, patří Kaessi.

Přejdu ke dveřím a poslouchám. Neumím si pomoct.

Kroky. Jasně slyším kroky do schodů. A nejsou jedny. Samozřejmě, Kaessi netrpí samomluvou.

„Je to od vás velmi milé.“

„Ale to je samozřejmost. I potěšení, samozřejmě,“ odpoví elfce druhý hlas, mužský, hluboký a hrozně protivný. Ten hlas, dusání do schodů, určitě je otylý a naprosto neschopný. Co má takový zjev co doprovázet Kaessi? Co má kdokoli co doprovázet Kaessi? Kaeesi je moje, já ji vyvedl z toho tosaithského chaosu, já ji učil šermovat a jezdit na koni, aby nebyla úplně ztracená, já…

Rukou mi šlehne bolest.

Až pak si uvědomím, že jsem pěstí uhodil do veřejí.

 

Usnu až dlouho po půlnoci, ale protentokrát to nevadí, ráno nikam nespěchám. Mým cílem je burza, kam nemá smysl chodit, dokud se na svých místech neuvelebí prodejci. Dám si se snídaní načas, takže když se konečně objevím v honosném vstupním portálu, burzovní hala už zurčí obchodními dohady. Než se vrhnu do halasného moře, chci si důkladně nastudovat velkou tabuli, na kterou všichni prodejci zaznamenali svá jména, nabízené zboží a stůl, u kterého jsou k zastižení.

„Skoro by to vypadalo, že je obilí všude dost, co?“

Neradostné zasmání patří jednomu z nákupčích, se kterými jsem včera prohodil pár vět. Jeho jméno se mi z hlavy dávno vykouřilo, vybavím si jen, že zastupuje jakýsi hrad a přilehlé městečko v podhůří.

„Zdálo by se,“ přikyvuju a snažím se nedat najevo, jak urputně přemýšlím, kam tím míří.

Nit myšlenek přetne bublavý smích, pronikavý a nakažlivý.

„Člověk se jim ani nediví,“ povzdechne si nákupčí těžce, přidá pár slov o zásobách, nejistotě a nejlepší ceně, ale já se na něj zčistajasna nedokážu soustředit. Podvědomě vybírám z halasu burzy jiný hlas, lapám po útržcích Kaessina sopránu a vůči svému společníkovi se zmůžu akorát naomluvte mě.

Vím, kam mířím, Rylanovo jméno jsem si na tabuli našel jako první. Míjím jiná obchodní místa, některá prázdná, za některými stoly se nabroušeně šklebí prodejci, o jejichž zboží se nikdo nezajímá, většina návštěvníků burzy se totiž shlukla kolem jediného místa.

Proklatě, musela se zbláznit.

Jsem vyšší než většina přítomných, díky tomu elfku alespoň zahlédnu. Přidělené erární štokrle ignoruje, uvelebila se přímo na stolní desce. A má na sobě sukni, vínově červenou sukni ke kotníkům. Jak dlouho už jsem neviděl Kaessi v sukni?

„Takovou nabídku přece neodmítnete.“ Kaessien překříží nohu přes nohu a komusi věnuje koketní úsměv. „Pětiletá smlouva o prodeji za pevnou cenu, už nevím, čím bych to mohla vylepšit?“

„Pravdou,“ zazní odpověď doprovázená pochechtáváním. „Zapomněla jste si přečíst to vládní nařízení.“

Elfka pokrčí rameny.

„Ale no tak, na jednu drobnost zapomenu…“ Zbytek věty se ztratí v halasu, kterým Kaessini posluchači dávají najevo pobavení.

Zírám na postavu v zelené tunice, rozesmátou, žertující s každým v dosahu, a mám pocit, že ji vůbec neznám.

A já si kolik dní lámu hlavu, jestli jí to můžu udělat, zmizet v aparátu tajných služeb. Já pitomec bych kvůli ní málem odmítnul povýšení. Jak tak koukám, Kaessien se o sebe postará sama a pravděpodobně si to výborně užije. Samozřejmě, obdivovatelé jí chyběli, těch u hraničářů našla zatraceně málo, jenom mou maličkost… Průvodce na útěku, samozřejmě, na to jsem se hodil, provést ji mezi vzbouřenci do bezpečí a nenechat ji cestou umřít hlady. Překlenout jeden krátký životní zádrhel, to je všechno, pak si můžu zase běžet.

Blbec jsi, Asgeire, nadávám si v duchu, opovaž se ještě někdy zamilovat.

Přinutím se poslouchat šum kolem sebe. Jsem tu pracovně. Na moje ublížený sny se nikdo ptát nebude.

---