One step

Úzkosti. Strach. Často neopodstatněný. Pocity bezmoci. Panika. Sepsal stručně svoje obtíže v pár jednoduchých větách. Našel si e-mailovou adresu příslušného psychoterapeutického zařízení. A stiskl „odeslat“.  Za deset dní už kráčel po schodech nenápadné štíhlé budovy na okraji města. Vstoupil do stroze zařízené čekárny a posadil se na židli vedle dveří s cedulkou „Mgr. Karel Volný, privátní psychoterapeutická praxe.“  Přesně ve tři hodiny se dveře otevřely. „Pojďte dál, pane Vašinka“ vystrčil mírně prošedivělou hlavu muž středních let. „Dobrý den.“ pozdravil Patrik a s kabátem v podpaží vstoupil do místnosti. Vpravo byl dřevěný psací stůl a za ním knihovna. Přejel očima po modrém koberci až k protější stěně, kde stála hnědá pohovka a naproti ní kožené křeslo. Je to jako v tom přihlouplém seriálu Terapie, vzpomněl si na pár dílů z produkce HBO, které kdysi jen tak z nudy proklikal na stránkách televize. „Prosím, posaďte se.“ pokynul mu Šedivák a mírně se usmál. Pověsil si tedy kabát na věšák za dveřmi a usadil se na pohovku. Byla docela pohodlná. Doufám, že tady netrénuje na další děti, napadlo ho, ale hned tuhle nepříjemnou myšlenku zahnal. Podíval se na Šediváka. „Četl jsem znovu váš e-mail a rád bych se dozvěděl víc o tom, co vás trápí.“ zahleděl se mu terapeut do očí. To určitě, pomyslel si Patrik. Nicméně si hraně povzdechl a sklopil zrak do země. „No, občas mám návaly strachu až paniky.“ Nenapadalo ho, co víc říct. „Aha. Zkuste mi to popsat trochu blíž.“ ponoukal ho Šedivák. „Tušíte, kde se tyto pocity berou?“ Od analýzy jsi tady snad ty, ne? pomyslel si jízlivě. Nicméně nepřišel úplně nepřipraven, přece jen si pročetl pár příspěvků v internetových poradnách, zejména pak těch, týkajících se lidí s panickou poruchou. „No, někdy mě třeba v obchoďáku najednou přepadne takový tísnivý pocit, hůř se mi dýchá, začnu se potit a bojím se, že se mi něco stane.“ vysoukal ze sebe. „Dobře. Čili pokud tomu dobře rozumím, přišel jste za mnou z důvodu, abychom zkusili na tomto problému pracovat? Pokusili se spolu zjistit, odkud se vzal a co by se s ním dalo dělat?“ „Jo. Teda ano.“ pípnul Patrik. Matka mu vždycky vtloukala do hlavy, že jo se neříká. „V tom případě budu potřebovat, abyste mi řekl něco víc o sobě. Můžete se pokusit mi nějak přiblížit, kým jste?“. Terapeut se naklonil dopředu a visel mu na rtech. Tohle Patrik čekal a tak bez váhání začal: „Jmenuju se Patrik, je mi šestnáct, teda skoro sedmnáct, bydlím s mámou a jejím přítelem. Chodím na gympl. Do deseti let jsem závodně plaval. Teď chodím spíš ven s klukama, na paintball a tak.“ Jak cvičení z angličtiny, tyhle kecy o sobě, říkal si v duchu. Jestli je poslouchá každý den, tak ho dost lituju. A pak taky všechna ta fňukání a nářky zhrzených milenek, podvedených manželek, přepracovaných manažerů a depresivních alkáčů. Znovu se rozhlédl po místnosti, ale nenašel nic, co by mu o Šedivákovi něco prozradilo. Snad jen duhový hrnek postavený na stole mu přišel neadekvátní k někomu, komu je podle webových stránek 52 let. „Aha. Maminka žije s přítelem. A váš tatínek…? S tím se vídáte?“ Tssss, to jsem čekal. Tuhle práci fakt může dělat každý. Je průhledný jak celofán. „Ne, otec umřel, když mi byly dva. Nepamatuju si ho. Máma se pak znovu vdala, ale nějak jí to nevyšlo, tak se rozvedla a teď má Vojtu. Jako přítele. Je v pohodě, nemám s ním problém.“ řekl sebevědomě. „Čili na tatínka nemáte žádnou vzpomínku?“ tázal se Šedivák opatrně. Kurva, proč furt říká „tatínek“??? „Ne. Jak říkám, byly mi dva.“ Pak si ještě chvíli povídali o tom, kam chodil Patrik na základku, kdo je jeho nejlepší kamarád, co on a holky a další podle něj nepodstatné věci. Najednou se Šedivák podíval na hodinky: „Dnes už budeme muset končit, chcete se domluvit na dalším sezení?“ „Hm.“ zvednul se Patrik z pohovky. „Dobře, tak tedy příští týden v úterý opět ve tři hodiny?“ „To by asi šlo.“

V úterý opět kráčel po schodišti. V hlavě mu běželo pár obrazů z minulého týdne. Vlastně nevěděl, co si o tom Volném myslet. Zatím mu nebyl nijak zvlášť sympatický. Podle všeho nebyl moc dobrý terapeut, vždyť Patrikovi nedal jedinou radu ohledně jeho problému, ani žádnou diagnózu, která by ho alespoň opravňovala k tomu, aby nemusel chodit se školou do divadla a na výchovné koncerty. Pořád mluvil pomalu a často se Patrikovi zdálo, že se do konverzace vyloženě nutí a nejradši by se viděl někde v baru u piva. Musel ale uznat, že na svůj věk nevypadá nejhůř, není to žádný obtloustlý dědek, naopak docela upravený chlápek s upřímným pohledem. No, ještě dvakrát třikrát to snad vydržím, říkal si, když vstupoval do čekárny. Vždycky přece může příště nepřijít.

„Dobré odpoledne, pane Vašinko. Jak se dneska máte?“ usedal Šedivák do svého koženého trůnu. Patrik byl trochu podrážděný, protože mu matka ráno odmítla dát peníze na multikino, takže odtud nepůjde za klukama, ale půjde se sám courat do parku, než bude úplná tma, protože domů se mu fakt ještě nechce. Kór když se ráno s máti tak chytli. Dobře, má pravdu, že mi dala prachy předevčírem, ale to bylo na něco jiného. Prostě jsem je už utratil, no. Hlavně, že ona má na víno. Tohle běželo Patrikovi hlavou, nahlas ale řekl: „Jde to. Ale ty úzkosti jsou pořád stejné.“ Doufal, že se konečně dostanou k jádru pudla, tedy k tomu, proč sem vlastně dochází.  Zajímalo ho, jestli se ten Volný konečně předvede, když se o něm dočetl, že přednáší na vysoké škole a vydal několik knih. Dneska mu to hodlal trochu ztížit. Proto si povytáhl rukáv, aby bylo vidět předloktí levé ruky, kam si cestou sem udělal sponkou od opasku tři škrábance. Volný ho pozoroval svým ostřížím zrakem, takže mu tohle gesto neuniklo. „Co se vám stalo? Nebo jste si to udělal sám?“ uhodil na něj zlehka. „To mám od naší kočky.“ utrousil, ale snažil se, aby to znělo nepřesvědčivě. Šedivák natáhl ruku a chytl ho jemně za zápěstí. Otočil mu paži hřbetem dolů a díval se na ty šrámy. Patrik ucuknul. Nebyl zvyklý, že na něho někdo sahá. Matka se s ním přestala mazlit, když mu bylo takových devět, deset. Od té doby mu maximálně dala pusu, když měl narozeniny. A holku ještě nikdy žádnou neměl. Schoulil se na pohovce a čekal. „Už vás někdy ta kočka takhle poškrábala?“ opřel se Šedivák zpět do křesla. „Ne.“ „Nejsem zastáncem toho, aby si člověk nechal od kohokoliv ublížit. Ani od zvířete.“ mudroval Šedivák. Patrik začínal mít trochu zlost. Jednak byl zmatený z toho náhlého fyzického kontaktu, jednak se ho dotýkala terapeutova slova. Ubližoval, co o tom víš, říkal si. Vzpomněl si, jak ho kluci po tréninku plavání několikrát chytli, zmydlili, sebrali mu kapesné a se smíchem zdrhli. Příště mu vyprávěli, co si za jeho peníze koupili. Tehdy si poprvé fakt přál, aby měl tátu. Aby byl někdo, kdo by jim dal pořádně přes hubu, nebo jim aspoň důrazně vysvětlil, že se tohle dělat nesmí. Místo toho prostě přestal do plavání chodit. „Co se děje, na co teď myslíte?“ vytrhl ho Šedivák ze vzpomínek. „Na nic.“ zavrčel. „Dobře. Zpočátku jste zmínil, že se vaše úzkosti nelepší. Zkuste mi popsat, kdy naposledy se objevily.“ Patrik byl pořád trochu rozladěný. Raději by si povídal třeba o fotbale. Nebo se zvednul a šel. „Když jsem šel lesem a byla trochu tma.“ „To přece není tak nezvyklé, že má člověk strach, když jde lesem potmě.“ usmál se na něj Šedivák. „Nebo myslíte, že velcí kluci se nemohou bát? Já mám taky často strach.“ „Kdy?“ vyhrkl Patrik. Hned vzápětí ho zamrzelo, že se zeptal tak lačně. Šedivák se opět pousmál. Propletl si prsty obou dlaní a založil si ruce na hruď. Patrik si najednou všiml, že nemá snubní prstýnek. Pochyboval ale, že by nebyl ženatý. Určitě se některé z těch paniček, co sem chodí, podařilo ho přesvědčit, aby se stal jejím utěšitelem i mimo tuhle…. ani nevěděl, jestli říct ordinaci, či co to vlastně je. Pracovnu? Nikde ale nezahlédl třeba fotky dětí. Všichni dospělí přece mají fotky svých potomků v práci na stole, ne? Máma jeho fotku na stole v práci měla. Sice je to fotka z první třídy, ale i tak. Možná je ale modernější než máma a má ji na ploše noťasu. Přemýšlel, jak se k notebooku Šediváka dostat. Tam by se toho možná dozvěděl mnohem víc. A za mnohem kratší čas. „Můžu se podívat, jak mi jede autobus domů?“ kývnul k psacímu stolu. „Vy nemáte chytrý telefon?“ podivil se Šedivák. „Mám, ale nechal jsem ho doma. Tak můžu? Jestli mi ujede, budu hodinu čekat…“ „Prosím.“ mávnul Šedivák rukou. Patrik vyskočil a mířil ke stolu. Pohnul myší tak, aby zmizel spořič obrazovky. Z plochy na něj vystoupila rádoby umělecká fotka podzimní krajiny. Rychle přelétl ikony na ploše, jestli některá ze složek nebude nazvaná třeba Rodinka nebo Fotky z dovolené. Nic takového neviděl. Asi jen pracovní věci. „Tak v kolik vám to jede?“. Rychle kliknul na miniaturu Chromu a vyťukal stránky dopravního podniku. Pro sichr, kdyby ho třeba napadlo dívat se do historie. „16, 15“. Usedl zpět na pohovku. Sakra. Dneska fakt neměl svůj den. „Mluvíte někdy o svých úzkostech s maminkou? Nebo třeba s tím jejím přítelem Vojtou? Minule jste říkal, že s ním máte dobrý vztah.“ On si od minula pamatuje, jakým jménem jsem nazval matčina přítele? Nebo má někde v kapse poznámkový blok, do kterého rychle nakoukl, když jsem hledal ten spoj? udivoval se Patrik v duchu. Podráždilo ho to ještě víc. Určitě blafuje a myslí si, že to Patrik spolkne i s navijákem. „Nemluvím. Od toho jsou přece terapeuti, ne? Aby tohle řešili.“ téměř vykřikl. „To sice ano, ale primárně bychom měli o svých problémech nebo těžkostech mluvit se svými blízkými. Rodina je přece místo, kde se člověk cítí bezpečně a kde by se neměl za takové věci stydět. Tedy neměl by se stydět o nich mluvit, nemyslíte?“ Tohle bylo už vážně trochu moc. Takže on teď ještě všechno zlehčí, aby mi dal najevo, že jsem tu vlastně zbytečně. Že si mám pokecat s matkou, která je do šesti v práci, pak přijde domů, vybalí nákup, otevře si víno a sedne si k televizi k té své Ordinaci. Super. Prej Ph.D.! Idiot je to. Zvednul se a šel si pro kabát. „Dobře, raději jděte, ať vám ten autobus neujede. Příští týden opět v úterý ve tři, ano?“

V úterý po škole šel přímo domů. Máti bude stejně ještě v práci, tak si aspoň zahraje nějakou hru. A pak si udělá úkol do zítřejšího matematického semináře, protože ten ho jako jedna z mála věcí ve škole opravdu bavil. A navíc byla jejich profesorka docela kočička. Cestou se ještě stavil v tabáku, koupil si vanilkové doutníčky a hned si jeden zapálil. Připadal si docela dospěle. Jen doufal, že dospělost nerovná se samota. Pak se stavil v Bille, hodil do košíku mraženou pizzu, dvě plzně a vaničku čokoládové zmrzliny. Pousmál se sám pro sebe, jaké bude mít hezké odpoledne. I když ho vzadu v hlavě hlodal červík pochybností. Přece jen měl být dneska ve tři někde jinde.

Doma strčil pizzu do trouby, otevřel pivo a zapnul notebook. Ještě pošle češtinářce tu slohovku, co dneska zapomněl odevzdat, a pak už hurá na World of Warcraft. V doručené poště na něj svítila zpráva od odesílatele Mgr. Karel Volný. „Dobrý den, pane Vašinko, byli jsme domluveni, že ke mně dnes ve tři hodiny přijdete. Jelikož jste se nedostavil a ani se neozval, chtěl jsem se dotázat, zda je vše v pořádku. Doufám, že vás neskolila ta chřipkové epidemie, co teď všude řádí. Pokud ano, přeji brzké uzdravení. Pokud máte zájem, můžu vám nabídnout náhradní termín již tento čtvrtek ve čtyři hodiny. Pokud se vám to nehodí, pak v naši obvyklou dobu, tj. v úterý ve tři. Dejte mi vědět. Budu se těšit. S pozdravem Karel Volný.“

Patrik na to celkem nechápavě zíral. Když šel občas za školu, nepsali mu profesoři, kde je a zda je OK. I máma mu dávala celkem volnost, mohl si v podstatě chodit domů, kdy chtěl, buď tam byla (často už více či méně ovíněná), nebo nebyla. Ale vždy dřív nebo později přišla, takže nebyl zvyklý, že by si denně psali esemesky typu Kde jsi a kdy přijdeš. Jasně, občas mu napsala, ať se staví k babičce, ale jinak se o něj nikdo moc nezajímal. A teď ho tady Volný pomalu stallkuje. Místo toho, aby mu došlo, že stojí za prd, když k němu Patrik nepřišel, tak se stará, zda nemá rýmečku. To se měl teda starat trochu dřív. Patrik zprávu s velkou chutí smazal. Cítil přitom lehké zadostiučinění.

Po úterním testu z matiky se Patrik tvářil dost kysele. Myslel si, že má matiku v malíčku a maturita z ní tak bude tutovka, ale dnešní hodina ho celkem znejistěla. Horší bylo, že pro ostatní kluky bylo zadání hračka, a teď se všichni hrnuli ke dveřím, protože byli domluvení, že po škole se jde do čajovny, trochu si zadýmit. Patrikovi se nechtělo. Nechápal, co se to s ním děje. Neřekl by o sobě, že je depkař nebo emař, jak se mezi jeho kámoši s oblibou říkalo. Nefrčel na vlně jarních a podzimních splínů. Většinu času si připadal celkem v pohodě, měl svoje zájmy, svou volnost, jen občas nebylo, s kým ten čas zabít. Líbila se mu jedna spolužačka, Katka, ale ta tento týden začala chodit s Brunem, i když mu předtím několikrát posílala přes messenger pusinky. Tohle samozřejmě klukům neřekl. Teď by byl za blbce. Šla do čajovny taky, o to víc se mu asi nechtělo, ač ho ostatní přemlouvali. Vymluvil se, že musí k babičce, zanést jí nákup. Jenže tam se mu taky nechtělo. Vlastně babička byla ten, kdo ho nepřímo dovedl až k Volnému. Protože když se jí asi v deseti letech zeptal, zda si pamatuje jeho tátu, řekla, že ano. Máma se s Patrikem o jeho otci odmítala bavit. Pořád opakovala, že je to grázl, který je opustil, odešel si za lepším a zkazil jí tím život. Nic víc z ní nedostal. Když se později ptal konkrétně, vždy ho odbyla, ať přestane otravovat a že teď už je to přece všechno jedno. Co si Patrik pamatuje, občas se u nich doma někdo objevil, ať už na návštěvě, nebo přes noc, někdy i déle. Ale postupem času si máma začala připadat stará a neatraktivní, přestala chodit do cvičení a tak k nim už žádní muži na večeři nechodili. Dokud žil děda, chodil Patrik často k babičce. S dědou byla legrace. Ale když bylo Patrikovi deset, děda zemřel. Tehdy se začal babičky ptát na tátu.

Patrik se vytratil ze školy, jak nejrychleji to šlo. Co kdyby šel k Volnému a všechno mu řekl? Ať navalí prachy za celých skoro sedmnáct let. To by přece byl docela slušný balík. Patrik od babičky věděl, že Volný není v jeho rodném listě zapsaný jako otec. Sám svůj rodný list nikdy neviděl. Takže by to Volnému nemohl dokázat. Třeba by to popřel. Určitě by to popřel. Ale aspoň by mu mohl říct, co si o něm myslí, a pomstít se tak i za mamku. Nasupeně si to štrádoval k nenápadné štíhlé budově na okraji města. Bylo půl třetí.

Zaklepal. „Dále.“ ozval se už docela známý hlas. Vešel rázně dovnitř. Ještě pořád byl docela naštvaný. Šedivák se při pohledu na něj rozzářil. „Moc rád vás vidím. Posaďte se.“ Patrik si ani nesundal bundu a rovnou sebou plácnul na pohovku. Čekal, až do svého křesla usedne i terapeut, aby to na něj mohl všechno vypálit. Šedivák ho ale v konverzaci předběhnul. „Měl jsem o vás trochu starost, když jste minulý týden nepřišel. Psal jsem vám e-mail, zda je všechno v pořádku.“ Patrik se načepýřil. Už zase začíná s tou svou hranou starostí. Jak laciné. To se uvidí, jestli v ní bude pokračovat i poté, co se všechno dozví. Nadechnul se, aby mohl Šediváka informovat s patřičnou energičností, ale pak místo útoku pronesl: „Chtěl jsem se zabít.“ Sám sebe touhle větou překvapil. Vždyť chtěl sakra říct něco úplně jiného! Šedivák byl jeho sdělením překvapený snad ještě víc. Dlouze se na něj podíval a zatvářil se, jako by jej něco fyzicky zabolelo. „To je ale vážná věc, Patriku.“ Cože, opravdu mu řekl jménem? Teď se bolestí skroutil naopak Patrik. Oslovení jeho křestním jménem ho bodlo jako kopí. Přímo do srdce. Nebo do míst, kde tušil, že se nachází srdce. Nebo duše. Chvíli na sebe nechápavě zírali. Teď mě nechá zavřít do blázince, napadlo Patrika. Představil si, jak mu tam Šedivák nosí ovoce a ptá se kolegů na jeho stav. Jak má v očích slzy, když mu doktor sděluje, že se jeho stav nelepší. Proboha, co mě to napadá?! okřikl se v myšlenkách a vážně začal mít dojem, že mu přeskočilo. Měl by okamžitě utéct. „Sáhnout si na život je závažné rozhodnutí, ke kterému člověka dovede velká bolest. Co je to za bolest, kterou cítíte?“ upřel na něj Šedivák své hluboké modré oči, lemované vějířkem vrásek. Patrik se zamyslel. O bolesti s ním nikdo nikdy nemluvil. Teda kromě toho, když si jako malý natloukl koleno. To mu ho babička foukala a děda říkal: než se oženíš, tak se ti to zahojí. Děda mu občas dost chyběl. Ten jeho humor. Patrik mlčel. Bojovnost ho nějak opustila. Spíš byl vyděšený sám sebou. „To bylo poprvé, co jste měl takové myšlenky, nebo se vám to stalo už dříve?“. „Když jsem chodil na tréninky plavání, občas mě kluci cestou domů chytli a zmlátili. Vzali mi peníze a zdrhli. Když jsem se pak posbíral a šel domů, napadlo mě, že kdybych se zabil, tak bych se jim možná pomstil. Mysleli by si, že to udělali oni a třeba by je za to zavřeli. Do vězení.“ Když to řekl, vybavil se mu tehdejší pocit bezmoci a bolesti s takřka hmatatelnou přesností. Jakoby se vrátil v čase. A v místě. Cítil, jak mu do očí vyhrkly slzy a v krku ho tlačil knedlík. Šedivák se naklonil a z police vytáhl krabičku papírových kapesníků. Natáhl ruku směrem k Patrikovi. Patrik po nich rychle hmátl. Doprdele, proč mu to říká?! A co tu vůbec bulí?! Ale nějak ty slzy nemohl zastavit. Všechna ta zlost, zklamání ze sebe, z Katky, z matiky. Šedivák mlčel. Jen si ho prohlížel. Patrik najednou cítil, že ač mu po tvářích tečou slzy, je naproti něho někdo, komu jeho slzy nejsou lhostejné. Někdo, kdo když by se teď vrhnul ke svému batohu, vytáhl z něj něco hodně ostrého a pokusil se opravdu zabít, by mu v tom zabránil. A možná ne jen proto, že by nechtěl mít na svém pracovišti mrtvolu. Ten pocit nebyl nepříjemný.

Od toho sezení byl Patrik u Volného asi ještě dvakrát nebo třikrát. Jednou probírali jeho nenaplněnou lásku ke Katce, pak jeho plány ohledně vysoké školy. Patrik se úmyslně vyhnul otázkám, které se dotýkaly jeho vztahu s mámou i babičkou. Do blázince ho Šedivák zavřít nenechal. Ani mu nedal žádnou diagnózu. Prostě si jen povídali. Jenže pak začal mít pocit, že si na ty pravidelné úterky nějak nebezpečně zvykl. Že na Šediváka myslí i mimo třetí a čtvrtou odpoledne. A to jej vyděsilo. Jeho kuráž říct mu o sobě pravdu byla ta tam. Byl si jistý, že by ho Šedivák začal nenávidět. A to nechtěl. Ale ani nechtěl, aby mu svou terapií tolik vstupoval do života.

Proto jedno úterý prostě nepřišel. V e-mailové poště označil Šedivákovu adresu jako spam. A místo sezení napsal Lucce z béčka, zda by nešla do kina. A ona šla, protože ho předtím sama několikrát zvala ven. Prostě se jí líbil. A tak měl někoho, koho by jistě zajímaly jeho slzy. A Šediváka vytlačil někam do temných koutů. Zakázal si na něj myslet.

S Luckou spolu byli manželé už čtyři roky. Vzali se poté, co spolu dlouhou dobu chodili, a všichni je měli za ideální pár. Pár z vlastně ještě dětských let, vždyť se znali od gymplu. Bydleli v Lucčině bytě, ale postupem času se jejich vztah začal hroutit. Patrik nabyl dojmu, že ho Lucka nemá dost ráda, že si ho jednoduše neváží. Ač vystudoval vysokou školu a měl celkem dobře placenou práci. A Lucka chtěla dítě. A měla pocit, že už pro Patrika není dostatečně zajímavá a krásná. Nejprve se občas hádali, pak se divoce uráželi a nakonec spolu přestali mluvit. Jen vedle sebe žili. Patrik doufal, že se to nějak samo vyřeší. Jenže pak přišel jednoho dne domů a našel Lucku, jak v koutě ložnice sedí schoulená na zemi a usedavě pláče. Když se jí zeptal, co se děje, hodina po něm těhotenským testem. Pozitivním. A to se vyděsil doopravdy. Utekl do hospody, odkud zavolal kamarádovi Jáchymovi. U čtvrtého piva mu všechno odvyprávěl. „Měli byste si zajít za nějakým odborníkem.“ pokýval Jáchym hlavou. „Jako za jakým?“ nechápal Patrik. „No, my jsme s Pavlou byly několikrát v manželské poradně a myslím, že nám to dost pomohlo. Tehdy, jak se mi líbila ta kolegyně.“ Patrik mlčel. „Aspoň to zkuste. Ale nemá cenu chodit k nějakým šarlatánům. Chce to někoho fakt osvědčeného. Jinak to bude mít spíš opačný efekt. Nebo se Lucka zamiluje do něj. Sorry, to byl vtip. Hloupý. Hele, možný bych na toho našeho ještě našel v mobilu číslo. Jmenoval se tuším Volný. Je to kapacita, vždyť to i vyučuje na škole a tak.“ Patrikovi se zatmělo před očima. Když ale přišel domů a zjistil, že si Lucie mezitím sbalila kufry, sedl k notebooku a vyhledal si e-mail na Volného. Pak se zeptal Lucie, zda by chtěla vyzkoušet manželskou poradnu. Odmítla. Měla prostě pocit, že za vše může Patrik.

Volný ho vzal asi za čtrnáct dní. Dříve neměl termín. Patrik tu noc nemohl spát. Říkal si, že zkusí někoho jiného. Ale Jáchym ho celkem nahlodal tím, jak říkal, že mu Šedivák pomohl a že je kapacita. Dobře si pamatoval, že jeho vztahu s Pavlou tehdy nikdo nedával ani nejmenší šanci. A dodnes jsou spolu a snad i šťastní. Tak jo, zkusí to, vždyť jedno sezení není taková hrůza. Když bude mít pocit, že je to chyba, příště už nepřijde.

„Dobrý den, pane Vašinka.“ podal mu Šedivák ruku. „Rád vás vidím.“ Patrik se rozhlédl po místnosti. Vypadala jinak, než jak si ji pamatoval. Jiný koberec, jiný obraz na stěně, jiná pohovka a snad i ostatní nábytek. Patrik se váhavě posadil. Šedivák vypadal starší, jeho vrásky se prohloubily, ale jeho výraz v obličeji jakoby ještě více zjemněl. Byl oděn ležérně, avšak vkusně. Musí mít nějakou ženu, takhle by se muž sám od sebe neoblékl, pomyslel si. Doufal, že se nebudou vracet k tomu, co bylo kdysi. Byl tu jen kvůli svému vztahu. Neměl nejmenší zájem řešit cokoliv jiného. Ale napadlo ho, že kdyby mu Volný pověděl něco v tom smyslu, že byl pro něj významnějším klientem než ti ostatní, udělalo by mu to radost. Hned se ale v duchu okřiknul a raději přešel k věci. „Přišel jsem za vámi, abych se poradil ohledně mého vztahu s manželkou.“ Šedivák se mírně usmál. „Jste tedy ženatý. Tak mi řekněte, jak se má váš vztah.“ Patrik se zamyslel. Nebyl si jistý, jestli ještě nějaký vztah mají. A pak taky, co je to za otázku? Neměl by se spíš ptát, jak se mám já? Nicméně se pokusil odpovědět co nejupřímněji. „No, potkali jsme se už na škole. Jsme spolu dlouho a asi jsme nějací přechození, nebo jak se to říká….“ Zabloudil očima po místnosti a najednou si všimnul, že v rohu leží papír a pár barevných fixek. Šedivák sledoval jeho pohled, proto bez zaváhání reagoval: „Promiňte, byla tady na chvíli moje vnučka.“ Patrik náhle viděl rudě. Vnučka. Proboha. „Ale vraťme se zpět k vašemu vztahu. Čili říkáte, že máte manželku, se kterou nenacházíte společnou řeč. Máte spolu děti?“ Patrikovi tepalo ve spáncích. „Dítě spolu čekáme a já mám chuť utéct někam hodně daleko a už se nikdy nevrátit. Ale o tom vy jistě něco víte, že?!!! Věci se v životě holt někdy podivně opakují!“ zaječel možná až příliš nahlas. Ta paralela mezi jeho dítětem a jeho příchodem na svět jej šokovala. Šedivák nechápavě vzhlédl. „Proč bych o tom měl něco vědět?“ pronesl klidně. Patrik se nadechnul: „Jsem váš syn!“