Pohřeb

Bylo to šťastné morče. Tedy alespoň tak šťastné, jak může tvor zavřený celý život v kleci být. Takže celkem rozumně šťastné. Jmenovalo se Šnytlík.
„Co s nim?“
„Normálně ho pohřbíme.“
„Jó, no jasně. Na chalupě pod jabloní, jak tam holky tehdy pohřbily toho chcíplýho krtka.“
„Jo, to je dobrej nápad, aby tam nebyl tak sám, chudák.“
„Ale musíte jet co nejdřív, aby nám tady nezačal smrdět.“
Dobře. Tak jo, jedeme. Zcela nepietně jsme ho vezli v zelené igelitce, žádnou vhodnou rakvičku jsme nenašli. No co.
Pršelo. Táta řídil a povídal. Už dlouho jsme takhle nejeli. Povídal: „Ale musíme ho do hrobečku spustit se všema poctama!“
„No jo.“
„Umíš nějakej smuteční pochod?“
„Jakože bysme mu nad hrobem zapěli, myslíš.“
„No.“
„A potom každý hodí na rakev hrst hlíny, vystřelí se slavnostní salva, roztrhneme si roucho a vlajku spustíme na půl žerdi.“
„No ne, tak se zamysli nad nějakou.“
Pořídili jsme si ho dávno. Už ani nevím, kolik mu bylo. Teda vlastně ségra si ho pořídila. Psa ani kočku jsme nikdy neměli, to se do bytu nehodí. Jenom na chalupě jsme mívali psa. Bundáše. Přežil dědečka, tak jsme za ním nějakou dobu jezdili. Starala se o něj stařičká sousedka, ke který se taky brzo přestěhoval. Pak umřel. Pak umřela sousedka.
Vybrali jsme černej nebožtíku, máš to ale kliku, za chvíli do temný hlíny budeš zakopán. Asi to není tak úplně pochod, ale přišlo nám, že se to hodí.
Jeli jsme a zpívali, pořád dokola, byl to nácvik na samotný obřad, táta si pořád nemohl zapamatovat slova. Jeli jsme a cesta byla stejná jako před deseti lety a Šnytlík, kterýho jsme milovali, mazlili, krmili, vykrmili do nezdravých rozměrů, na kterýho jsme nemívali čas, nebyl moc mazlivej, smrděl a pískal, až nám mile zlhostejněl, se houpal v rytmu výmolů okresní silnice.
„No jo, to je taková moje bolest, že si ty slova nemůžu zapamatovat.“ Ne, není to věkem, aspoň ne úplně. Táta umí zpívat, máma si pamatuje slova, tohle rozdělení je jedním z pilířů jejich manželství.
„Tak si to prostě napíšeme.“ 
„Tak jo.“
Přijeli jsme tam. Tam, kde někde ještě pořád jsou ty rezavý fotbalový branky, kde na podzim padají kaštany, kde tomu ještě pořád maminka říká doma, když si svlíkne maminkovství. Čas od času sem pořád jezdíme, ale já už mám svůj svět čím dál víc jinde.
Napsali jsme si to. Byla zima a byli jsme tam na skok a já už jsem vlastně chtěl být doma, nenašli jsme nic lepšího než zelenou voskovku. Vyhrabali jsme dolík, kam jsme Šnytlíka v igelitce uložili. Pršelo. Pršelo na všechny tři sloky Blues na cestu poslední, které jsme dali dohromady, pršelo nám na hlavy a já se před mrtvým morčetem trochu styděl, že jsem ho vlastně nikdy moc neznal, že z jeho pohřbu děláme komedii a že mě to tak baví. Ale už jsem chtěl být jinde. Táta taky trochu špatně vidí, já dost špatně píšu, přes nácvik a nápovědu jsme se zamotali. „Však on by nám to Šnytlík odpustil.“ On to prostě vždycky musí nějak shodit.
Nezdrželi jsme se, jeli jsme domů. Jména vesnic, díry v silnici, krávy napravo, jedno za druhým, tak, jak to musí být, jak to budu umět ještě dávno nazpaměť. 
„To jsme mu ale pěkně zazpívali, co?“ 
„To jo.“
„Mám tě rád, tati.“ Chtěl jsem mu tenkrát říct.