Je to už dávno

"Je to už dávno, co zkřížil mi cestu, prej podepiš se mi krví.."

Prozpěvoval si, zatím co pomalu, kousek po kousku, odřezával z jejího těla plátek po plátku.

"Ještě, že je dnes tak důležitý den, jinak by mi přišlo divný mít najednou tak velké množství masa" uchechtl se pod vousy a mrkl na svou kočku.

"Tak co,Timmy? Dáš si taky?" Optal se zrzavého kocoura, který se po jeho otázce mlsně oblízil, seskočil z poličky, na které dosud trůnil s výhledem na celou sklepní místnost, a pustil se do kusu masa povalujícího se po zemi, kdo ví, čím ještě před pár hodinama ten kus byl, nyní to byl už stejně jedno, užil si dost a nyní je na čase přichystat hostinu. Musí přece zastupitele města pohostit něčím jedinečným, proto taky sbalil tadytu slečinku z lepší čtvrti, mohl se spokojit s nějakou rašplí typu bezdomovkyně či podobně, ale dnes! Dnes mu šlo o to, aby se mohl stát ředitelem místní školy, on tak moc miloval děti, že si tuhle příležitost prostě nemohl nechat ujít. Pustil se tedy naplno do práce a za necelé tři hodinky již měl nachystanou perfektní hostinu, včetně salátu se slaninou a pokapané zvláštním jedinečným rudým dresinkem, ale zároveň velmi chutným. Nyní již zbývalo jen přivítat hosty, kteří skutečně přesně na čas dorazili k vchodovým dveřím.

"Dobrý večer!" Zdravil srdečně každého příchozího hosta z řad nejvyšších představitelů města, každý z nich mu úsměv oplatil, pouze jeden z nich, pan Grimmes, člen školské rady, nijak významý, ale přesto jeho hlas měl váhu, se tvářil zasmušile, ale to jen ve chvílích kdy měl za to, že si jej nikdo moc nevšímá, jinak se snažil věnovat svojí pozornost hostiteli.

"´Dámy a pánové!" Ujal se jejich drahý hostitel slova. "Každému z vás děkuji za vaši přítomnost na dnešní události. Jistě není tajemstvím, jak moc si přeji stát se ředitelem místní školy. Vím moc dobře, že předchozí ředitel byl velmi schopný a samotného mě rmoutí, že stále nebyl nalezen a nevíme tedy, co se mu stalo, ale život jde dál a já věřím, že uznáte, že v mých rukách se bude škole i dětem dařit výborně! Samozřejmě zároveň slibuji, že pokud se starý ředitel vrátí, tak mu milerád poskytnu nazpět jeho pozici. Nyní prosím, pozvednětě číše a připijte na naše děti, ty krásné andílky!"

S těmito slovy pozvedl číši a pohledem přejel všechny přítomné, některé při tom pohledu zamrazilo, ale příčitali to vzrušení z dané situace. Jediný, kdo věděl, z čeho mu je zvláštně, byl již zmíněný pan Grimmes, který se nejblíže stojícím spolupracovníkům omluvil, že mu není dobře a využil toho, že stál blízko dveří na verandu, kam se nyní uchýlil, aby se nadýchl čerstvého vzduchu.

Hostitel sice vevnitř zaznamenal cvaknutí dveří od verandy, ale byl příliš vzrušen situací, že se nadále věnoval hostům.

Pan Grimmes se mezitím opřel o zábradlí a zahleděl do tmy, kde jen mohl tušit kukuřičné pole. Jak tam tak stál, tak na zátylku ucítil, že jej někdo pozoruje, pomalu se tedy otočil a.....