Vůně cigaret a nostalgie

Doma. To je místo, kde hned po cestě z nádraží potkáš známou tvář.

Vždycky to tady trochu hřeje u srdce a zároveň je tu i trochu smutno. Osobní vlak byl natřískán živě se bavícími skupinkami dospívajících jedoucích ze školy nebo tlupami brunátných chlapů nastupujících u východu z železáren se svědomitě nachystaným pivem nebo placatkou v ruce. Před pár lety jsem ještě v dospívajících tvářích sem tam poznala nějakou povědomou tvář ze školky nebo mladšího sourozence spolužáků, ale to už je pryč.

Studený vzduch říznutý smogem mě zaštípe do nosu hned po vystoupení z vlaku. Jdu sama ulicí s velkým batohem na zádech a představuji si překvapené výrazy rodičů, až odemknu dveře našeho bytu. Ještě pořád mě nohy vedou samy z jedné strany ulice na druhou bez ohledu na to, kde nedávno, nebo už i rok, dva zpět, vybudovali chodník. Kus před sebou vidím místo, kde jsem minule po cestě z vlaku potkala dva staré kamarády. Jako by čekali u nádraží až přijedu, přestože jsem tenkrát jako i dnes nedala nikomu vědět.

Ale dnes tam nejsou, jdu domů sama. Místo nich je na chodníku pod stromem hromada podzimního listí a v něm na patníku sedí mladý muž a kouří cigaretu. Prohlížím si ho z dálky, ale jeho postava mi nepřipomíná nikoho z přátel zapomenutých v kraji. Sklopím hlavu a dívám se do země. Až když procházím těsně kolem, naše pohledy se zpříma střetnou, jako by si i on prohlížel mě a čekal až přijdu blíž a pohlédneme si do očí.

S lehkým překvapením shledávám, že na mě hledí tvář mého prvního kluka. Jiná postava ale ty stejné jemné rysy ve tváři a hnědé oči připomínající pohled srny. Pomalu, bez jediného škubnutí obličejového svalu, se podívám jiným směrem a zase sklopím hlavu. Není to známost, která si zaslouží hnutí brvou.

Bylo to na dětském táboře v mých desíti letech, kde mě tenhle kluk chtěl naučit pořádně líbat. Kromě toho, že z něj už v jeho jedenácti dost táhly cigarety, nelíbila se mi představa toho, jaký by to byl na táboře trapas, kdyby mi líbání nešlo, protože jsem to nikdy předtím nezkoušela. Rozhodla jsem, že se to stane až po táboře, jestli mě bude chtít vidět. Neměli jsme tenkrát vlastní telefony ani e-maily a nechtěla jsem se vystavovat zkoumavým pohledům a otázkám rodičů, kdybych mu řekla kde bydlím. Domluvili jsme si sraz dva dny po táboře před obchodním domem. „V sobotu v jednu před Delvitou," zopakovali jsme si několikrát.

Ale moji rodiče měli na sobotu jiné plány. Ostatně celé prázdniny byly vždy nalinkovány den po dni, snad nikdy jsem nestrávila víc dní v kuse o prázdninách doma chozením ven s ostatními dětmi. Nepředpokládalo se tehdy, že bych měla vlastní zájmy nebo nějaké kamarády. Vlastně se to, snad abych nepřišla do špatné společnosti, nepředpokládalo nikdy. Už si ani nepamatuji jestli jsem se pokoušela vůbec rodičům oponovat nebo jsem to zkusila a smířila se s prvním náznakem nesouhlasu, abych jim nemusela o tom klukovi nic říkat. Jisté je, že v sobotu v jednu jsem už byla u tety na vesnici vzdálené mnoho kilometrů. Pár dní jsem o něm ještě přemýšlela jako o mém klukovi, čichala jeho cigaretovou vůni z mého plyšáka, kterého měl na táboře pár nocí půjčeného. Přestože jsem věděla, že už se možná nepotkáme, protože jsme chodili každý do jiné školy a nikdy předtím jsme se neviděli, nebrala jsem to jako velké neštěstí. Smířila jsem se s tím, jako se poslušně smiřujeme s tak danými věcmi jako je konec prázdnin.

Asi by můj život nebyl o moc jiný, kdybych tehdy jela k tetě až další den nebo třeba později odpoledne. Možná tam taky ani nepřišel. Možná přišel a já bych zjistila, že se mi mimo tábor vlastně vůbec nelíbí. Možná bych v něm už tehdy viděla troubu, jako jsem ho viděla o několik let později, když jsem ho občas zahlédla v nějakém z místních nonstopů, kam jsem pravidelně chodila už s jinými lidmi. 

Ale protože se to tehdy nestalo, přitahoval mě pach cigaret a zakouřených hospod ještě po mnoho let.