Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte semoje déja vu
Autor
agáta5
Lidi si nejsou jisti, zda se člověk jen neoblbuje, aby vyzrál na pomíjivost. Můj soused je psycholog a vedeme u vína posmrtné hovory. On tvrdí, že je to všechno v hlavě a „pak“ je stejně fuk, protože už nebudeme sedět v téhle krásné sedačce a popíjet tenhle skvělý nápoj. Říká to ve chvíli slastného ovínění, kdy padá třetí lahev. Já říkám, že život po životě je. Už jen „Déja vu“. To je přece jasný důkaz, že něco tam na druhém břehu je. Kdo neměl aspoň jednou v životě nějaký pocit, že…
Jdete jen tak někde v lese, uvidíte chajdu a stromy a víte, že jste tu už někdy byli, přestože můžete odpřísáhnout, že za svého života jste tam tutově nebyli… to je jasný důkaz toho, že něco před vaším životem bylo a je takřka jisté, že znovu bude.
Ještě nikdo nepřišel z druhé strany a nevyprávěl historky, jak je to tam vlídné, skvělé, jiné. Možná, že někdo ano, ale nebyl dost důrazný a přesvědčivý, aby mu někdo věřil, ale zasel semínko pochybnosti do našich myšlenek a lidi si pozvolna uvědomují, že s tou smrtí to nejspíš nebude tak jednoduché.
Vrátím se zpátky do toho lesa a k té chajdě. Bylo mi tenkrát deset let, když jsem se s partou dětí dostala díky hledání pokladu na táboře do pro mě neznámé části Krušných hor. Dodnes si pamatuju pocity a dokonce i vůni, které mi prošly hlavou. Byla jsem tam. Vůně ohně, pocit, že je tam víc lidí, že je zima, přestože byl letní podvečer. Cítila jsem sníh, pečené maso, pach koní.
O dvacet let později jsem tuto historku vyprávěla Davidovi - kamarádovi, historikovi a vášnivému hledači pokladů. Pro mostecké muzeum našel spoustu starých věciček. Podezřívám ho, že tím hledáním v minulosti, došel k podobným názorům na posmrtný život jako já. Ano, ukecal mě. Vydali jsme se po stopách mého déja vu.
Teď bych vás mohla trošku nadzvednout a pořádně příběh okořenit, jenže to, co přišlo, mě fakt dostalo. Ani jedno písmenko si nevymýšlím. Místo jsme hledali asi dva měsíce. Samozřejmě, že ne každý den, ale pokaždé, když byl čas a hlavně chuť. Navíc s Davidem bylo hledání opravdu velmi inspirativní...
Přibližně jsem si pamatovala, kde asi se to stalo, ale čas byl neúprosný a zametal stopy. Les v přibližných místech mého „návratu“ se hodně změnil. Jenže ten pocit se jednoho dne vrátil. Nebyl stejný, cítila jsem jinak, ale věděla jsem stoprocentně, že tohle je to místo.
Chajda byla pryč. Pár stromů taky a na jejich místě byly vysázeny jiné. Okolí zarostlé trávou a kopřivami. Necítila jsem oheň, ani zimu. Cítila jsem slámu, hodně slámy a pot koní. Ti jediní se mi vrátili. (celkově jsem nějak s koňma spjata, protože pokaždé, když nějakého potkám, má potřebu mě vítat a strkat pod hlavu...)
Seděli jsme tam celé hodiny. David se občas zvedl, popošel, ohnul se. Chodil kolem a nic neříkal. Nakonec vytáhl z báglu energetickou tyčinku a podal mi ji. „Dej si.“
A začal.
„Vidíš támhle ten ďolík?“ táhl mě k místům, která byla trochu níž než okolí.
„Tady bylo ohniště,“ odhrnul listí, pak rašelinu, nakonec hlínu. Odkrýval a odkrýval až… vytáhl střep a další.
„To byly hrnce,“ konstatoval po chvíli. Zahrnul hlínu zpátky, pak rašelinu, listí. Po díře ani památky.
„A tady byla cesta,“ vytáhl hledačku a pustil se po domnělé stezce. Pípání. Lopatkou nadzvedl rašelinu. Prstýnek. Malý plíšek akorát na dětský prst.
„Na.“
Nikdo mi nevymluví, že ten prstýnek nebyl můj.
19 názorů
Pane jó! To je tak krásné čtení, že jsem to přečetl třikrát za sebou. Prožíval jsem také něco podobného na Mallorce v Cala d'Or. Asi tam patřím.
V Mostě jsem chodil do gymplu Na Zahražanech. Chtěl jsem cosi psát o Čepirozích, kde jsem po válce bydlel. Bohužel v okresním archivu mi zapůjčili jen kroniku do roku 1939, pár fotografií, než staré Čepirohy zakryla skrývka. Kronika od roku 1945 se prý ztratila! Asi vím proč. Přece jen něco jsem načerpal alespoň z kroniky školní.
Díky Agy, jsi báječná!
/T
Dobře a zajímavě napsané (i prožité...) - - Takové Déja vu jsem zažil snad třikrát - připomnělas mi to a zase mi naskočily zimomriavki /**
dodolo, jo, nejspíš cikánka nebo čarodějnice... fakt prý jen v hlavě:))) copak my víme o těhle věcech že jo :) díky za zastavení
Hm, zajímavé. Třeba jsi byla v minulém životě kočovná cikánka :-)
Ale posmrtné zážitky jsou prý fakt jen v hlavě. I když někteří vědci (fyzici, ne pschologové) spekulují, že "v hlavě" (v mysli) je celý vesmír.
Omlouvám se . "Narodil jsem se ve starem Mostu" mělo vyznít jako otázka - konstatování, o Davidovi. Protože už ten starý Most dávno nestojí. K pátrání je dobré mít k městu úzký vztah. . Místním rodákem nejsem. Stopy jeho městského "okraje" se prý ale dají vypátrat. Znám zahradníka, který z něho "zachránil" spoustu opracovaného kamene a má jej na zahradě. Pátrat po historickém Mostu musí být zajímavé.
Evžo, viď.. až mrazí, když člověk ucejtí něco zvláštního...
Lerak, jj, starý Most.. ještě si pamatuju, jak jsem v místním hotelu byla na zákusku... ani nevím, jak se ten hotel jmenoval, ale někdo mě tam vytáhl, že se bude bourat... v té době jsem bydlela jinde.. nový Most je hrozný pro nohy.. všechno je roztahané a nějak nesourodé...
poklady jsme jezdili hledat na Chomutovsko, směr Kadaň.. tam jsou i fosílie, navíc když jsme nic nenašli, vezla jsem si domů kameny různých tvarů.. od žáby po obličej :) sic se to nemá, ale mám sbírku fosílií..bych na ni mohla balit chlapy :))) spony, hroty od šípů... dokonce jsem dělala korekci na jednu studii o Krusných horách... tak ji mám uloženou a možná jednou napíšu něco historického... teď píšu spíš takové oddechovky.. ale až budu v důchodu, sepíšu to ... dva roky s historikem musí v člověku něco zanechat :) díky za zastavení
Narodil jsem se ve starém Mostu. K efektivnímu hledání je třeba dobře znát historii a místopis (region)
David historikem byl a přístup do dipozitáře Mosteckého Muzea možná měl. Mám jednoho známého, který se léta detektorem namátkově přehrabává v okolí. Až na starou kovovovou vojenskou přesku - nic. Chce to systém, znalosti a štěstí. Hezky jsem si početl a super, Agáto! Tipnu.
Déja vu? Proč ne. Já zase mám podezření, že naše duše jsou převtelené v ptáky. Po třetí na dušičkách v Chebu, u naší rodinné hrobky, na mě bez hnutí nekonečně zírá sýkorka! Třeba...
Evženie Brambůrková
20. 12. 2017To je krásný příběh. Déja vu znám a není to špatný pocit. :-) /T
gabi tá istá
20. 12. 2017hm...zaujímavé, vtiahlo ma to, také sugestívne rozprávanie *
goro, teď jsi mi vzala celoživotní naivitu!!!! určitě je to tak?
kočkodane, po tom, co mi napsala gora, raději ne... :))))
Agáto, s těmi koňmi - oni tě strkaj pod hlavu, protože ti předvádějí svou dominanci, to není mazleníčko:-)))
a kdybys viděla jeho studie o Krušných horách a úlovky, které našel... je to nádherný koníček... znám pár míst, která by tě překvapila tím, co všechno v nich bývalo .. o fosílíích nemluvě... je to naše minulost a když si na ni sáhneš a najdeš sama... super pocit
Vídám asi tři hledače na poli kousek od nás...říkala jsem si - tiší blázni, ale něco na tom asi je...
Aleši :)))
ano, goro, o Davidovi jsem psala a asi ještě psát budu. poznamenal můj život nezapomenutelně :))
Zajímavé, agáto...a o Davidovi jsi přece psala poezii, tak je zřejmé, že byl inspirací...návraty - a tajemství:-)
aleš-novák
20. 12. 2017jo. u tebe mě to nepřekvapuje...:o)