NĚCO MÁLO O KAMARÁDSTVÍ II

Zahlédla jsem ji v Taku. Uplynuly už tři a půl roku. Kontakt nula. Už to přebolelo. Ale občas jsem si představovala situaci, že se někde v Plzni potkáme. Přeci jen není město tak velké. Tu a tam jsem o ní v práci zaslechla nějaký střípek z jejího života. Vždycky se najde někdo, kdo někoho zná a ten zná zas někoho jiného... Svět je malý. ,,Holky, tak jsem mluvila se starým Jankovcem. Ta jeho mladší dcera odcestovala na Srí Lanku" - pravila naše uklízečka, znalá mnoha lidí z vesnic okolo. ,,To asi myslíš Janu. Ta u nás ve středisku pár let také pracovala" - nechala se slyšet vedoucí. Trhla jsem sebou, neznatelně. Vždy se mě jakákoliv zmínka o ní dotkla. Uvrhla mě na krátký okamžik v myšlenkách k momentu našeho zvláštně ukončeného přátelství. Nikdy jsem to pořádně nepochopila, ale život šel dál. I bez ní. ,,A představte si, že se ta malá Jankovcová vdala. Přivezla si nějakého z té Srí Lanky" - povyprávěla nám uklízečka asi po půl roce, u kávy po obědě. ,,No, to jsem zvědavá, jakou barvu bude mít jejich dítě" - podotkla kolegyně a chvilku se tou představu v duchu probírala. Nevím, k jakému došla závěru. Ještě chvíli tak kolegyně tlachaly a já jen zpovzdálí nezúčastněně poslouchala. Opět se mi zase o kousek víc zhmotnila představa našeho náhodného nečekaného setkání někde v Plzni. Tedy spíš potkání. Jaká by byla asi reakce? Dělala bych, že ji nevidím? Nebo ona by mě okázale míjela jak krajinu? Nebo by se raději vyhla mému pohledu? Vlastně jsem z té představy měla nepříjemný pocit. Z té nejistoty, jak by se člověk měl zachovat, aby to nebylo příliš křečovité. A nakonec k nám po delším čase zabloudila informace i o jejím narozeném miminku. Tehdy jsem si poprvé uvědomila, že zmínky o ní už ve mně nebudí téměř žádné emoce. Přeci jen uplynulo tři a půl roku. Mimino jí přeji. Na druhou stranu, představa skoro čtyřicetileté mámy prvního dítěte se mi nezdá až tak záviděníhodná. Určitě to má své kouzlo pro člověka toužícího po dítěti. Já už s odstupem spousty let vidím ty probdělé noci, únavu, obavy a to vše, co k malému dítěti patří. ------------------------------------------------- V tom Taku jsem ji zahlédla, ale neběžela jsem k ní. Proč také.... Šla jsem do Sportissima, koupila si bundu a na Janu už zapomněla. Zadumaná nad svým zlevněným úlovkem v podobě zimní bundy, vyšla jsem do haly před obchodem. Narazily jsme na sebe. Ani nešlo dělat, že se nevidíme. Čekala jsem, co bude. ,,Ahoj, budeme se spolu bavit?" - položila nejistě otázku první. ,,To záleží na tobě" - odvětila jsem s mírným úsměvem. Měla s sebou kočárek s malou osmiměsíční Miou. Trochu hnědá hezká okatá holčička. Prohodily jsme spolu pár vět. O ní, o jejím manželovi, o jejich holčičce, o jejich plánech na cestu do jiné země. Samé ,,jejich". Po pár minutách jsme se rozloučily. Vlastně se mě nezeptala vůbec na nic. Možná právě i to napomohlo úplně nejvíc k tomu, že se pro mě celá tato životní kapitola definitivně uzavřela. Znova jsem si přečetla své původní dílo ,,Něco málo o kamarádství" z 31.8.2014. Hlavně diskuse pod dílem byla zajímavá. Každý si do toho dal to své. A mně už se teď úplně ulevilo a vyjasnilo.

---