Pouta války - 1. část

Pouto, či pouta? Spojení dvou lidí. Navždy. A co když se takové pouto rozpojí? Nebo to bylo jen její rozhodnutí, kterým ovlivnila život svůj i život jeho?

Dávejte si pozor na svá rozhodnutí a své volby, které už nebudete moci vzít zpět.

Konec roku 1916, západní fronta

Ypry, Verdun, řeka Marna, Tannenberg a Mazurská jezera, řeka Somna. Ty názvy mu v hlavě probleskávaly jako padající hvězdy za bezesných nocí. Pro něj to nebyla jen bojiště. Byla to místa, kde zemřelo tolik mladých mužů, mnoho z nich teprve plnoletých. Nezáleželo mu na tom, jestli ošetřoval vojáka z anglické, francouzské či pruské armády. Párkrát se mu stalo, že mu jeho povolání a především svědomí velelo, aby na bojišti ošetřil i nepřítele, ale to se stávalo, jen když jeho rota měla málo mužů, on musel vzít do ruky zbraň a vyrazit ze zákopů zabíjet. Tady v polní nemocnici Dohody se se zraněnými Trojspolku setkal jen zřídkakdy.

Už mu nezáleželo na sobě samém, trápení přece k válce patří. Přestal vnímat přecházející dny, noci, nově přivezené raněné, vše dělal automaticky, jakoby ani nikdy nežil, jakoby už nikdy neměl znovu žít. S každým novým ošetřeným se usvědčoval v myšlenkách nenávisti k válce, která snad neměla nikdy skončit. Proč lidé zbrojí proti sobě? Proč musí umírat nevinní mladí muži, kteří jen poslouchají rozkazy? A proč si ti, kteří tu válku dirigují z bezpečné vzdálenosti od bojišť, kde se za ně a za jejich vlast prolévá minutu za minutou, den za dnem, týden za týdnem naprosto zbytečná krev, neuvědomí, že celé toto utrpení nepřinese užitek nikomu?

Dlouhé týdny plné bolesti se spojovaly do ještě nekonečnějších měsíců a ty, pokud je lidská bytost přežije, do let. Vždy se přesvědčoval, i u těch smrtelně zraněných, kterým přes své velké úsilí nemohl pomoci, že i oni jsou lidské bytosti, i když už se jim podobali jen vzdáleně. Bez noh, bez rukou, dokonce i bez některých smyslů, jako byly ustřelené uši, či vystřelené oči se žít dalo, ale bez duše… Bez duše ne.

Ta hrůza v očích jeho pacientů, která by zbavila duše i jeho a možná právě kvůli tomu se začal chovat jako stroj, aby jednoduše nemusel myslet na trápení životů, které se snažil zachránit, byla u všech stejná. Vždy se prý obraz duševního stavu promítne v očích člověka. Nikdy nestudoval psychologii, ale tímhle si byl jist, každý den s každým novým pacientem se s touto hlubokou pravdou setkával v praxi.

Pokud si některý z jeho ošetřených dokázal vybojovat právo na bytí, byla to bitva nevyrovnaná, krutá, a když se tomu mladému muži přece jen povedlo vstoupit znovu do života, nikdy se už nevrátil na to místo, kde byl před válkou. Byl nenávratně změněn fyzicky i duševně. Později byla tato válečná generace pojmenována experimentální spisovatelkou Gertrudou Steinovou jako Ztracená.

 

Před válkou si ještě mohl dovolit mezi službami v nemocnici spát, nyní už to tak jednoduché nebylo.

Angličan… Proč raději nezůstal v Londýně? V bezpečí? Proč nezůstal sedět doma a neléčil jen bohaté prominentní pacienty ve své vlastní ordinaci? Častokrát se mu jeho kolegové zde i na frontě vysmívali. Zdravotní sestry nad ním kroutily hlavami, když vyzkoušely všechny své pokusy, jak ho svést.

Zakázal si milovat. Zakázal si otevřít své srdce, aby mu do něj válka nemohla zabodnout tupý kůl, který by ho pomalu zabíjel.

 

Když na začátku dubna 1917 vstoupily do války i Spojené státy, zdálo se, že konečně zvoní na lepší časy. On však žádnou změnu nepociťoval. Raněných sice ubývalo, ale ne kvůli vstupu do války světových mocností. Jediný důvod pro to byl, že na německé straně už neměli dostatek vojáků, kteří by za ně bojovali. Ani vyslání sedmnáctiletých na frontu jim nepomohlo. Vždyť to byly ještě děti! Víc ztracených životů, víc steskem sešlých matek, jejichž synové se už nikdy nevrátí. Krev těch dětí zalila pole po celé Evropě a nejen tam. Proto ty rudé máky… Krev mladých životů jim dala vyrůst.

 

 

Toho roku přišlo do mnoha špitálů na západní frontě velké množství lidí, kteří měli pomoct a podpořit nedostatek lékařů. Někteří dostudovali těsně předtím, než přišla válka, pár z nich zastihla válka během studia, ale většina z nich tu byla z vlastního přesvědčení, že mohou pomoci světu. Brzy to vzdali.

Noční služba byla tentokrát horší než kdy předtím. Všichni mluvili o konci války, ale mrtvých neubývalo. Aspoň v téhle ošetřovně ne. Na rozlehlém pokoji vymalovaném na zeleno leželo asi osmdesát lidí. Byli tu ti, kteří ještě měli šanci na přežití. Vážné případy vozili rovnou z bojiště o patro níže, ten pokoj byl menší a skoro vždy prázdný. Nikdy tam žádný člověk nevydržel ani den. Už samotné vědomí, že vás vezou o patro níž, vám dávalo beze slov vědět, že vaše dny na tomto světě se krátí. Mezi pacienty se mu říkalo hrobka. Ani zdaleka tak důstojné místo jako jeho pojmenování.

Rozhlédl se. Kdyby se mezi tmavými fleky na stěnách nezelenal původní nátěr, nepamatoval by si, že tam nějaký vůbec kdy byl. Z rozjímání ho reflexivně probralo zasténání některého z pacientů, za kterým se otočil. Usmál se na něj povzbudivě. Nikdy nevěděl, kde se v něm ta síla bere. Ale udělal by vše pro to, aby zachránil lidský život. Pevně stáhl ránu na paži, aby zastavil krvácení. Tenhle mladík už nebude nikdy moct psát. Své matce, své milé, nikomu. Ale přežije to. Doufal. Pokud nedostane sepsi.

Vzhlédl od bledého obličeje, chvíli jeho očím trvalo, než zaostřily na drobnou postavu o několik provizorních lehátek před ním. Klečela u jednoduché postele pokryté roztrhaným prostěradlem. Nemohlo ji být více než dvacet. Ohnutá záda, jakoby na nich vláčela tíhu celého tohoto zpropadeného světa. Svěšená ramena se jí lehce zvedala a pak znovu klesala, dýchala pomalu.

Došel až těsně k ní. Za ruku držela mladého muže, mohl být jen o pár let starší než ona.

„Umírá,“ promluvil tichým hlasem. Nepřítomně přikývla. „Musíme ho odvézt o patro níže.“

„Teď už je to k ničemu,“ zašeptala a hlas se jí třásl.

„Měl otravu krve. Nevidíte, že se můžete taky nakazit?“ poukázal na pacientovu krvácející dlaň, kterou držela. Pomalu mu palcem přejížděla přes hřbet ruky. Všiml si drobných bílých prstů.

Zakroutila hlavou. „Když člověk odchází, mělo by se s ním zacházet co nejlépe, aby mu byla jeho cesta dál co nejvíce usnadněna. Měl by cítit, že je milován. Nezáleží na tom, v jakých podmínkách umírá, ale s kým ten poslední čas svého života stráví.“ Jakoby mu tím říkala: „Co tu děláte, proboha, pokud to nevíte?“ Jeho city byly však obroušeny bezprostřední blízkostí smrti, s níž se setkával každý den. Ale ona to vyslovila s takovou samozřejmostí a klidem, až mu srdce poskočilo.

Nevěděl, jestli byla od Červeného kříže, anebo řádovou sestrou, ale bylo mu to jedno. Na chvíli mu vrátila všechny ty dlouho potlačované emoce.

Mladíkovo zápěstí stiskla pevněji. Věděl, co dělá. Měří puls. Na její zakrvavenou zástěru ukápla slza. Nehybnou ruku položila na stejně nehybný hrudník. Dlaně si otřela o látku na bocích a vstala. Pozoroval její slzami zalité tmavé oči, jak se dívají na další ztracený život před ní. Snad ho chtěla tím pohledem probudit, snad se s ním loučila.

„Dokonáno jest,“ vyšlo z drobných rtů. Pak si rukávem osušila oči a zadívala se na něj. Až teď si všiml, že od levého spánku k čelisti se jí táhne krvavý šrám.

„Proboha! Musíte si to jít okamžitě vyčistit a vydezinfikovat!“ Zatvářila se nechápavě, ale pak se dotkla tváře a sykla bolestí.

„To nic není. Asi mě někdo škrábnul, když se bránil. Bál se, že ho chci zavézt do… do…“ Kývl, že ví, o čem mluví. Každý věděl, že z hrobky se už nevrátí.

„Obávám se, že na vašem ošetření musím trvat. Nerad bych, abyste dostala otravu. Musíte tady na sebe dávat pozor. Z nepozornosti se snadno umírá. Hodně ošetřujících už zemřelo na sepsi od pacientů.“ Pokynul rukou. „Pojďte se mnou.“ Zavedl ji do jediné místnosti v celém objektu, která sloužila doktorům k alespoň krátkému odpočinku. Nikdo zde nebyl. Otevřel dvířka a z poličky vzal lahvičku z dezinfekcí, tekutinu nalil na bílý kus látky a přistoupil k mladé ženě. Natáhla ruku. „Dovolte mi, abych vám to ošetřil sám.“ Zaváhala, ale pak přikývla a zavřela oči.

„Bude to trochu štípat.“ Když přiložil látku na ránu, nepohnula se, ani nesykla. Pomalu putoval po linii rány až k její čelisti. Muselo to být poranění od nehtů. Znovu vylil tekutinu z lahvičky a dotkl se její tváře.

„Děkuju. Ale zvládla bych to i sama.“

Vše uklidil a látku spálil. Byl to nejlepší způsob, jak zabránit šíření nákazy.

„Od toho tu jsem,“ zadíval se na ni a vzápětí se zamračil. „Měl bych vám to zašít. Alespoň pár stehů. Je to dost hluboké.“

„Ne, díky, ale to od vás nemůžu chtít. Neplýtvejte se mnou časem. Měli bychom jít zkontrolovat pacienty.“

„To je v pořádku. Stejně mi teď končí služba. I hodina spánku nám v těchto podmínkám musí stačit.“

„Tak to vás nebudu rušit. Určitě jste unavený.“ otočila se k odchodu.

„Ne… Nechcete si tady na chvíli sednout? Dala byste si čaj? Zrovna ve středu nám přivezli nějaké zásoby.“

„Děkuji, ale nechci ubírat pacientům.“

„Tyhle zásoby jsou stejně jen pro nás,“ pokrčil rameny.

„To neznamená, že jimi nemůžete pomoct těm mladým mužům na ošetřovně.“ V jejích očích poznal záblesk něčeho, co mu bylo tak blízké. Bezmezná starost a zodpovědnost za lidský život.

„Prosím…“ unaveně jí pokynul, aby si sedla.

Možná byla taky tak vyčerpaná, anebo jí ho bylo prostě líto a nechtěla se hádat. „Tak dobře, ale jen na chvíli. Dám si jeden šálek, ale musíte mi slíbit, že zbytek uvaříte pacientům.“ Upřímně se usmál a souhlasil.

Na stolek vedle ní položil kovové cosi, co se podobalo hrníčku. „Omlouvám se, ale nic lepšího tu nemáme.“ Mávla nad tím rukou a rychle se napila. Jak dlouho už na jazyku necítila chuť teplého čaje!

„Tak… A teď mi řekněte, jak se jmenujete.“ Posadil se naproti ní do křesla vyrobeného z krouceného proutí, byl to jediný luxus, který zde měli. Ještě kromě nemocničního lehátka, na kterém seděla ona a který sloužil lékařům k odpočinku.

„Elisabeth. Elisabeth Stoneová.“ podala mu ruku.

„Richard Fraser,“ překvapil ho stisk její ruky. Tolik síly by od tak drobné dámy nečekal. Věnovaly si dlouhý pohled, až sklopila oči a znovu se napila.

„Mmm.“

Zasmál se. „Chutná vám?“

„Ani nevíte, jak! Tenhle pocit si musím schovat na... horší časy.“

„Myslím, že tenhle čaj dováží Britové až z Indie.“

„Takže vy jste z Anglie?“ zeptala se po chvilce mlčení.

„Ano. Narodil jsem se v Londýně.“

„Jak ráda bych se tam někdy podívala,“ zasnila se s úsměvem. „Ale bohužel teď to nejde. Kvůli tomu, co se v Evropě děje. K čertu s tou šílenou válkou!“

„Teď, když jste se přidali do války i vy, snad bude brzy konec.“

„To nemění nic na tom, že umírali a ještě budou umírat lidé! Richarde, jak to můžete vidět jako dobré východisko? Ano, Amerika se přidala do války. Ale jak skutečně to těm lidem pomůže? Vrátí to rodinám jejich milované? Některým ano, ale ne všem. A státníci řeknou: ‚Žádný z vašich synů nezemřel zbytečně!‘ Ale ano, vážený pane doktore, zemřel, a nikdo, nikdo ty mladé životy nevrátí zpátky!“ Rozzlobeně a zároveň s velkou dávkou únavy položila hrnek vedle sebe.

„A proto jste tady? Abyste zmírnila bolest, která s válkou přichází? Aby se vrátili matkám jejich synové?“

„Pro to, či ono… Možná jsem chtěla utéct. Na tom nezáleží. Moje maminka, doma v Ohiu, Pánbůh jí žehnej, vždycky říkala, že nejdražší na světě jsou pro matku její děti a že by za ně položila život.“ Zadívala se z okna, utekla myšlenkami někam, kam on nesměl.

„Tak zpátky do práce, pane doktore.“ Dříve, než stačil něco říct, byla pryč. Tu noc nespal. Ani hodinu, kterou si pro spánek povolil. Jen seděl a přemýšlel o ní. Byla jako jeho osobní přízrak.

Když se později vrátil mezi pacienty, zahlédl míhající se stín bílého pláště, který tančil kolem postelí. Asi se převlékla. Neměli tu oblečení pro ženy a tak se musela spokojit s doktorskými věcmi. Plášť jí byl nepřirozeně velký a málem ho tahala po zemi. Nad lokty ohrnuté rukávy jí samozřejmě v práci nijak nevadily.

S její neúnavností a nadějí, kterou rozdávala na všechny strany, přišlo do tohoto marného kousku světa světlo.

* * *

Myšlenky na stále se oběťmi krmící válku je sbližovaly rychleji, než by si oba v normálním chodu života dokázali vůbec připustit. Nikdo jim nemohl zaručit, že příští den budou ještě živi.

Pracovali tolik hodin bez přestání, že usínali za chůze. Zdálo se, že zraněných ubývalo a více se jich vracelo domů, do normálního života. Ale zdání klame a s každým novým transportem mužů bez končetin, s poraněním hlavy, rozpáraným žaludkem, je jejich znovu nabytá naděje opouštěla. Všude slýchávali, že bude brzy konec. Modlili se, aby to byla pravda, protože jak dlouho dokáže člověk bez spánku a se stálým psychickým vypětím přežít?

Její skupinu, která dorazila s Červeným křížem, už dávno odvolali, ale ona zůstávala stále. Možná kvůli sobě, možná kvůli němu. Oba cítili, že se z nich stávají ti nejlepší přátelé. Spojovala je láska k práci a jistý druh ochranitelského komplexu. Ona milovala Debussyho. On Ravela. Elisabeth ráda četla Françoise Mauriaca a Johna Galsworthyho. Vzpomínala na své dětství, kdy jí matka četla Jane Austenovou nebo sestry Brontëovy. Richard si rád třídil myšlenky u Sinclaira Lewise. 

Když mu při operacích únavou vypadávaly nástroje z rukou, jemně ho hladila po tvářích a mokrým kapesníkem mu otírala čelo a zátylek, aby se probral.

Několikrát si všiml, že usíná u stolu, když hlídala pacienty, hlava podepřená dlaní ji padala.

„Jdi už spát,“ sfoukl dohořívající svíčku, u které si četla.

„Nemůžu, co kdyby někoho něco bolelo?“ Ve skutečnosti někoho něco bolelo neustále, eufemisticky řečeno. Elisabeth neměla ráda, když musely sestry zesilovat rádio, aby nebyl slyšet křik trpících mužů.

„Lizzie, jdi spát. Vystřídám tě.“

„Ty jsi celý den operoval,“ namítla.

„Takhle to nepůjde. Jdi, prosím tě.“

„Já se vyspím pak, to je v pořádku. Jen běž.“ Nesouhlasně si povzdechl, ale nakonec ji poslechl. Měla pravdu. Byl k smrti unavený.

Když se ráno vzbudila, měla pod hlavou polštář a přes záda přehozenou deku. Záda měla od spaní na židli rozlámaná, ale nebyl čas na odpočinek. On se snažil usnout, ale nemohl. Celou noc strávil nad doplňováním zásob léčiv.

 

* * *

 

V létě 1918 se všechno začalo obracet, válka spěla ke konci, ač tomu nikdo raději nechtěl věřit, aby nebyl opět zklamán a vztah dvou lidí pracujících vedle sebe do sedření těla se obracel také. Přátelství se přetavilo v něco mnohem pevnějšího. Avšak z doktorovy strany to bylo silnější než z její. Neuvěřitelně se jejich vztahu bála a nemyslela si, že by mu byla někdy vůbec schopná říct, jaká je její minulost. Věděla, že by ji za to odsoudil.

 

Zrovna se skláněla u jednoho z mladých mužů, kteří byli převezeni obzvlášť znetvořeni. Elisabeth před nimi schovávala vše, v čem by mohli vidět svůj odraz, nechtěla jim vytvářet další psychické újmy, než si nesli z války, osobně zakázala Richardovi, aby je nechal převézt do „hrobky“, přesvědčovala sama sebe, že se dokážou uzdravit.

„Ta střepina nás zasáhla… Granát dopadl dost blízko,“ lámanou angličtinou s francouzským přízvukem jí vysvětloval, co se stalo. Mladému muži, který se jmenoval Pierre, se mluvilo těžce, měl obvázanou celou hlavu. „Už nikdy se na svou milovanou Anne nebudu moct podívat. Nebude mě chtít! A moje vlastní matka mě nepozná.“

„Co to říkáš?“ usmála se na něj povzbudivě, ale s velkou dávkou vyčerpání. „Až ti sundáme obvazy, nebude vidět, že jsi měl nějaké zranění. Pro tvou Anne budeš ještě krásnější než kdy dřív.“ Ano, bude mít doma hrdinu. Živého hrdinu.

„Myslíte?“

„Určitě. To můžu slíbit.“ Bylo vidět, že se značně uklidnil. „A teď se musíš vyspat, udělá se ti líp. Přece nechceš, aby tvoje Anne, až se vrátíš domů…“ Najednou jakoby mluvila z dálky, slova jí vycházela z úst, ale svůj hlas nepoznávala. Nohy jí zradily a ona se sesunula k zemi.

„Propána, Liz! Co je ti?!“ Něčí pevné ruce ji zachytily zezadu, pak jí zvedly do náruče a nesly pryč. Z toho dne si víc nepamatovala.

 

 

Příjemné sluneční paprsky jí hřály na tváři, cítila vůni čerstvé trávy, slyšela zpěv ptáků. Otevřela těžká víčka. Lékařský pokoj byl prázdný. Přes závěsy na ni dopadal svit slunce a na stole vedle postele ležely čerstvé květiny. Oči jí padly na skleněnou nádobu. Uvědomila si, jakou má žízeň a nadzvedla se na loktech, aby se mohla napít. Ale paže jí neudržely a ona se svezla zpátky. Ležela pod tenkou dekou a pod hlavou měla polštář, který dávají pacientům. Byla tak zesláblá! Zůstala tedy ležet a čekala, až někdo přijde.

Za několik minut se ve dveřích objevila světlovlasá hlava. Richardův ustaraný výraz ji vyděsil.

„Stalo se něco?“ prohlížela si ho. Klekl si vedle její postele.

„Teď, když už jsi vzhůru, tak ne.“ Sáhl jí na čelo, pak kontroloval její puls.

„Máš žízeň?“

„A jakou!“

Rychle přiblížil pohár k jejím rtům. „Pomalu, pomalu, ať se mi tu neudusíš,“ smál se jejímu spěchu.

Odložila hrnek na stolek vedle postele a posadila se, zády se opřela o zeď za ní. Zadívala se mu do očí. „Co se děje?“ zamrkal pobaveně.

„Jsem ráda, že se konečně směješ. Když jsi vešel, lekla jsem se.“

„Dělal jsem si starosti… O tebe. Když jsi vyčerpáním omdlela, ani nevíš, jak jsem byl vyděšený. Jsem na únavu zvyklý, ale ve své nadutosti jsem si neuvědomil, že ty ne.“ Klesl hlavou do jejího klína. „Ach, Elisabeth. Co bych dělal, kdybych tě ztratil? Nemohl bych bez tebe žít.“

„Prosím tě, co to říkáš? Nechci, abys takhle mluvil.“ Políbila ho do vlasů a začala ho v nich vískat.

„Jak dlouho jsem spala?“

„Tři dny. Myslel jsem, že-“

„Ššššš.“ vzala jeho obličej do dlaní. „Teď už je mi dobře. Pokud mi ještě uvaříš ten dobrý indický čaj, budu nejšťastnější na světě.“

„Ale teď tu buď se mnou, prosím…“ přerušila jeho snahu jít okamžitě splnit její přání.

„Elisabeth…“ Celou ji zabalil do své náruče a posadil se k ní na postel. „Jsi tak křehká… Tak zranitelná.“

„Tak mě ještě chvíli takhle drž a já už nebudu,“ zašeptala mu do ucha a položila si hlavu na jeho rameno. Najednou zatoužila po jeho přítomnosti. Nevěděla, jestli jí ještě není dobře, když se před chvílí probrala, protože zábrany by jí dříve nedovolily na něj ani sáhnout ani ho políbit. Tak… milenecky. A také si hlídala své chování k němu, nechtěla, aby se do ní zamiloval. Ale vypadalo to, že do toho spadli oba. Ale nikdy by si to nepřiznala a zároveň si myslela, že tomu tak není, že je to jen náhle pomatení smyslů a ta nesnesitelná únava.

Byla z něho cítit dezinfekce, kterou se snažil přebít pro něj tak typickou dřevitou vůní. Doteď nezjistila, odkud pochází.

Přivinul jí k sobě ještě pevněji. Až teď si uvědomil, jak se z ní za ten více než rok stala žena. Rukou se dotýkala jeho zad a tiskla se k jeho tělu. Snad s ním chtěla splynout v jedno. Snad ho už nikdy nechtěla pustit.

Na okamžik se od sebe odtáhli a dlouze s všeříkajícími pohledy si hleděli do očí.

„Jsi ještě tak zesláblá… Nemůžu…“

„Ale můžeš. Už je mi o hodně lépe. Ten spánek mi pomohl.“ Na jeho nevyslovenou otázku rozhodně kývla. Políbil ji a ona mu jeho motýlí polibky s vděčností vracela. To ráno splynuli v jedno tělo a jednu duši, jak jen to muž a žena dokáží. Než se slunce přehouplo k odpoledni, vzal si ji ještě několikrát, až byla přesvědčena, že jí chce vynahradit všechna ta léta, která se neznali. Všechny ty promarněné roky, kdy neznali jeden druhého, a proto neměli pro koho žít.

Zanedlouho padli oba nastřádanou únavou a na několik hodin společně upadli do blaženého snění.

* * *

Přibližně za týden jí dovolil vrátit se do práce. Skoro se na něj kvůli tomu zlobila, ale dobře věděla, že jeho rozhodnutí nezmění a stále se cítila slabá. Tak poslušně ležela a nechala ho, aby se o ni staral.

 

Pokud v létě opravdu nebylo zjevné, že se válka chýlí ke konci, teď na podzim už ano. Pacientů ubylo, a tak měli víc času pro sebe, ale ne na úkor vojáků ležících na ošetřovně, to by ani jeden z nich nedovolil.

Když se začátkem listopadu srazili ve dveřích, objal ji kolem pasu a společně vešli ke dvou desítkám raněným. Všichni se pomalu zotavovali a doktoři předpokládali, že se všichni budou moct vrátit domů.

„Mám takovou radost, Richarde! Podívej, co jsme dokázali. Nevyrovná to ztráty války, ale alespoň jsme se snažili něco dělat a bojovat, i když jiným způsobem než ti venku.“

„Chtěl bych ti poděkovat, že jsi mě dostala z několika měsíční apatie a pomohla mi to tu zvládnout.“

„Ne, není za co děkovat. To já jsem ti vděčná za všechno, co jsi pro mě udělal.“

„Elisabeth…“ zakroutil hlavou s úsměvem a položil jí svou dlaň na tvář. „Co bys řekla na společnou večeři?“

„Ráda.“ V jejím hlase bylo však něco, čeho si nevšiml. Mnoho let poté litoval, že nebyl prozíravější.

Jak ráda by si sehnala šaty. Rudé nebo vínové, například. Musela se ale spokojit s čistými šaty, které si pro dnešní večer vypůjčila od jedné ze zdravotnic. On si oblékl novou košili. Tato večeře byla krásnou příležitostí si říct vše, co k sobě cítili. Avšak to definitivní, to důležité, zůstalo utajeno.

Pozdě v noci jim už slova nestačila…

 

 

Vzbudil se k pozdnímu dopoledni.

11. listopadu v 11 hodin a 11 minut byl vyhlášen mír. O tom ale zatím nevěděl. Dotkl se místa vedle sebe, ale nikoho tam nenašel. „Elisabeth?“ posadil se a promnul si oči. Na nočním stolku ležela obálka s jeho jménem. Třesoucíma rukama ji otevřel, na postel z ní vypadl dopis.

 

„Můj nejdražší Richarde,

část mého srdce bije jen pro tebe, a proto jsem nebyla schopná říct ti sbohem. Nedokázala bych pak odejít. Avšak můj strach je větší než cit, který k tobě cítím, a kterým si nejsem jistá.

Nechci tě ranit, ale musím ti zde něco napsat. Doufám, že mě za to neodsoudíš, ale pokud ano, snad mi časem odpustíš, i když tomu pramálo věřím.

Nemohla bych být s tebou s vědomím, že bys mě kvůli tomu, co se ti chystám napsat, nenáviděl.

Vím, jak moc si vážíš lidského života, a proto ti budu pravděpodobně připadat jako krkavčí matka a nejhorší bytost, kterou jsi kdy mohl potkat.

Bylo mi okolo osmnácti, když jsem se seznámila s Andrewem. Byl to pohledný, o patnáct let starší muž. Byla jsem ještě dítě, ale to mě neomlouvá. Rozum už jsem měla. Jeho žena byla o pět let starší než on a velmi hodná a slušná matka i manželka. Ráda se o něj starala. Potkali jsme se na oslavě narozenin jedné mé přítelkyně ze studií. Nevím, jak se to stalo, ale neuměla jsem tenkrát svoje city ovládnout tak, jako nyní. Jeho spalující pohled mi podlamoval kolena. Naprosto mě okouzlil, byl tak šarmantní a velký gentleman, který si všímal i těch nejmenších detailů. Byl velmi inteligentní. Imponovaly mi jeho zkušenosti. Všechno to, co mě na něm tolik zaujalo, jsem měla brzy začít nenávidět. Jak křehká hranice je od lásky k nenávisti, ale byla to opravdu láska?

Na té oslavě se mi svěřil a postěžoval si, že ho jednou jeho žena unudí k smrti. Tu noc jsme se velice sblížili.

 Za tři měsíce jsem zjistila, že očekávám dítě. První věc, kterou jsem udělala, nebyla ta, že bych to řekla matce, ale šla jsem k němu. Já hloupá zazvonila u něj doma. Otevřela mi jeho žena, řekla jsem, že nosím poštu a spletla si dům a odešla. Potkali jsme se, když jsem šla nakupovat. Nevěděla jsem, co dělat, byla jsem vystrašená, proto jsem mu všechno řekla. Ach bože… Tak těžko se mi tyto řádky píší…

Prvně nic neříkal, přemýšlel. Dlouho. Pak jeho klid vystřídalo zděšení. Začal na mě naléhat, abych to dítě dala pryč. Jeho žena by to nepřežila, kdyby se něco takového dozvěděla, byla prý vážně nemocná a tak jí nechtěl dělat starosti. Netušila jsem, o co mě vlastně prosí. O potratech jsem nevěděla zhola nic. Mluvil tak dlouho, že jsem nakonec souhlasila. Zařídil mi ten… zákrok u svého přítele. Potají, aby se o tom nikdo nedozvěděl. Doba ženám, které nechtěně otěhotněly a vychovávaly děcko samy, nepřála.

Jen půl hodiny trvá, než člověk zabije jiný život. Jen půl hodiny. Možná i kratší dobu. Ale to ty jistě z fronty znáš. Jaký je rozdíl mezi zabitím vojáka na bojišti a odtržení matky od jejího dítěte? Život každého je hodnotný stejně. Ale matka zabije život, který vzešel z ní.

Richarde… Nechala jsem zavraždit své dítě. Do konce života si budu vyčítat, že jsem se tenkrát neotočila a neutekla odtamtud. Zachránila bych nejen dítě, ale i svou duši.

Proto jsem byla zde, abych alespoň trochu odčinila svůj strašný čin.

Ne, pokud čteš tento dopis, pak už ti nemohu přijít na oči. Odpusť, že jsem ti o tom neřekla dříve, ale můj strach byl větší, než si dokážeš představit. Stydím se za sebe a neumím si tu skutečnost, která nejde vzít zpět, v sobě urovnat.

Před pár týdny mi přišel dopis od mé sestry, že náš otec je nemocný. Musím se vrátit domů a postarat se o něj, když matka už není. Musím udělat alespoň jednu správnou věc ve svém životě.

Omlouvám se, že jsem nebyla dost silná, dost statečná pro nás oba, abych ti ještě naposledy zopakovala, jak moc pro mě znamenáš.

Srdce mi krvácí, protože vím, že tě svým odchodem a tím, co o mně teď víš, zraňuji. Ale nemohu jinak, nedokážu žít s odsouzením za něco, čeho lituji, ale co je zároveň mou součástí. Nikdy to však ničím nespravím a nevyvážím svou vinu jako je rozhodnutí o smrti vlastního dítěte.

Dokážeš mi odpustit? Doufám, že ano, pokud ne kvůli mě, tak alespoň kvůli sobě. Jsi skvělý muž, kterého si já nezasloužím. Pochop, prosím, ty spravedlivý, čestný, moudrý, láskyplný, dobrý, dobrý člověče, že jsem tě neopustila kvůli nám dvěma, ale kvůli sobě samé, kvůli hlubokému pocitu v srdci, který je silnější než já a já ho neumím překonat a věřit… I když vím, že tobě jsem věřit mohla.

Nezkoušej mě hledat, abys mi řekl, jak špatný člověk jsem. To vím i sama. Prosím, nehledej mne. Jen by mi ublížilo, kdybych si znovu připomenula, kým jsi ty a kolik jsem toho já v životě pokazila.

Vždy budeš patřit do mého srdce.

Elisabeth“

 

Konec první části

---