Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seEtuda vzteklého psa
Autor
Gora
Etuda vzteklého psa
Poslední den roku visela všude, snad i na křišťálových lustrech Radia Palace, tíha očekávání. Naděje, že se něco změní. Teď hned, o půlnoci či snad od zítřka?
Klavírista David Bezouška, ustrojen do žaketu, preludoval jednoduché melodie kabaretních písní. Hrál jen k poslechu v koncertním sále hotelu. Lidé, kteří mu seděli v zádech, hlučeli. Snažil se nevšímat si toho. Nakonec mu mohou být ukradeni stejně, jako je lhostejný on jim.
Číšník Petr otevíral lahve sektu. Přinesl klavíristovi sodovku a starostlivě na něj pohlédl. David měl vyprahlé patro, ale během hry se nemohl napít. Spíš než žízeň cítil znechucení z lidí, kteří nectí jeho umění. Než ukončil předposlední dvacetiminutovku večera, nápoj byl bez bublinek. Vstal a naučeným pohybem se obecenstvu uklonil. Hladce vyholenou tvář donutil k úsměvu. Několik žen zatleskalo. Dnes mu byly lhostejné. Obrátil do sebe minerálku. Žízeň vzrůstala. Jeden panák neublíží. Zamířil k baru ve vedlejší místnosti Radia Palace.
„Doneseš mi do kumbálu vodku, Petře? Nechci, aby hosté viděli, že piju. Už je nechci ani vidět,natož poslouchat nějaké poznámky,“ ulevil si a proklouznul barem.
Číšník přikývnul. V duchu se pokřižoval. Tak je to tady - Bezouškův den. A zrovna na Silvestra! Nedá se odhadnout dopředu, kdy to přijde, asi jako vichřice nebo rovnou tornádo. Naštěstí je to úkaz právě tak vzácný. Chlast v něm stejně hraje jen malou roli. Je vcelku nepodstatnou součástí, která jen zamíchá sedlinou kdesi na dně, a podpoří její bouřlivou cestu ven na světlo boží.
Položil na tácek vánoční ubrousek a skleničku. Z lednice vyndal láhev vodky a postavil vedle k ní, aby i pití ve skladu mělo glanc, když už porušil interní nařízení. Unaveným krokem došel dozadu, kde na bedně s víny seděl klavírista. Byl hezký, tenhle šarmantní chlapík kolem čtyřicítky. Mohl by flirtovat s kteroukoliv lázeňskou pacientkou, tak dobře vypadal. Obličej a ruce pěstěné, blond vlasy kvůli vystoupení evidentně čerstvě přistřižené.
Ve výrazu tváře dominovaly modré oči, modré jako průzračná led světýlka. Ty oči, jindy netečné, vypovídaly o všem. Kdyby pohled mohl zabíjet, kavárna by se proměnila v místo hromadné vraždy.
„Nemusel jsi brát servítky, kvůli mně určitě ne, znáš mne od dětství a víš, že si nepotrpím na móresy…“ pověděl Petrovi. „Stačila jen láhev.“
„To víš, zvyk je železná košile,“ pousmál se. „Davide, neblázni… už jen poslední blok hudby, a máš padla. Vydržať,“ pokoušel se zachránit situaci.
„Jak já je nesnáším… ty nafoukance, ignoranty, co nestráví ani Stravinskýho, natož Sibelia.“ Pár loků z hrdla flašky. Vztek, kterým se dusil, šlehal jako plamenomet z jeho úst. „Debussyho na ně, a Pucciniho! Piccolo tango!“
„Běž domů, omluvím tě, že ti nebylo dobře, ano,“ naklonil se k hudebníkovi číšník.
„Jsem v pořádku, nebo se ti snad něco nezdá? Dohraju svoje, a pak půjdu. “
Vstal z provizorního sedátka, ve tváři bledší než jindy. Láhev zůstala ve skladu.
„Jistě, hlavně pospěš, pauza skončila.“ Malér, to bude zase malér, a na mojí směně, pomyslel si. Když bude nejhůř, zakročím.
Petr nenápadně sledoval klavíristu přes tabule oken, která oddělovala sál od kavárny.
Ten jaksi zpupně kývnul bradou místo obvyklé úklony, a usedl k piánu. A pak se do toho opřel. Prsty klouzaly po klávesnici čím dál rychleji…hrály něco úplně jiného, než bylo uvedeno v programu. Byla to čirá improvizace, stále temperamentnější a divočejší.
Hluk lidí, kteří se do té doby při poslechu mezi sebou bavili, postupně utichal.
Bezouškovo tělo se ohýbalo, jako by se do něj opíral vítr. V uších mu zněla slova, která řekl kamarádovi - dohraju, a pak půjdu…
Kam? K ní do vily? K ní, která si mne prostě koupila, neúspěšného klavíristu okresního formátu?
Pravačkou břinknul do klávesnice… K bohaté ošklivé ženské, která ani nechce mít děti? K dědičce činžáků?
Zaryl prsty do hloubi klavíru.
K právničce, studené jak psí čumák, co nemá ani páru o umění? Šofér, nákupčí a milenec ve dnech, kdy nemám vystoupení? Ani vařit se nenaučila, madam s hódně vysokým čelem.
I to jméno si nechala svoje, Bezouška jí připadá směšné. Občas má tak pitomé otázky: máš uši nebo ne? Potom mne zatahá za boltce a pištivě se směje. Všechno na mě jí připadá směšné. Nejsměšnější jsem ovšem já sám. Přistoupil jsem na všechno, abych měl jednoduchý život. Kašparem doma i v zaměstnání. Jediný, kdo mne respektuje je Argo, můj rotwajler. Alespoň psa jsem si vybojoval.
David Bezouška burácivě mlátil do klavíru. Jeho obličej, brunátný vztekem a zklamáním, sledoval přes sklo kamarád číšník z prázdné kavárny.
Posluchači postupně zmlkli. Nejprve měli za to, že klavírista předvádí nějakou avantgardní skladbičku jako silvestrovské zpestření. Někteří se zasmáli. Etuda zněla jako štěkot vzteklého čokla, štěkot, který se smísil s vlastní dutou ozvěnou v prázdné láhvi.
Po chvíli pochopili, že něco není v pořádku. Kroutili hlavou, odcházeli do salonku, kde byl připraven půlnoční přípitek. Bezouška skončil zhroucený, s hlavou a lokty na klavíru. Jeho tělo se otřásalo nehlasnými vzlyky.
Půlnoc odstartovala pyrotechnickou produkci před hotelem. Hosté se vyhrnuli na terasu.
Číšník nahlédnul do sálu s piánem, kamarád tam už nebyl. Seběhnul po schodech, aby se podíval po Davidovi. Objevil ho stojícího venku před budovou. Sledoval ohňostroj. Pomyslel na Arga, určitě je sám a bojí se.
Po chvíli ho roztřásl vítr vanoucí z Klínovce.
„Odvezu tě, Davide,“ řekl Petr. „Mám za hotelem auto.“ Kličkovali po hlavní třídě kolonády mezi objímajícími se lidmi. U rozsvíceného vánočního stromu si přiťukávali sektem. Snad nikdo nebyl sám.
Na konci městečka zastavili u prvorepublikové vily. Okna byla zhasnuta. Nečekala na něj. Nebylo to poprvé.
„Hned budu zpátky,“ oznámil David, již zcela střízlivý, Petrovi. Ten mu pohlédnul do obličeje a přikývnul. Už se o kamaráda nebál.
Po tmavé obloze ještě sem tam prolétla zpozdilá raketa.
Stáhnul okénko a zapálil si. Když dokouřil, byl David zpět. V jedné ruce nesl kufr, ve druhé vedl Arga.
„Chci zjistit, kdo jsem.“
Sedli si dozadu, pes důstojně bok po boku vedle svého pána. Olíznul Davidovi obličej. Auto se rozjelo… vstříc novému roku.
91 názorů
Jamardi, to mne těší, že ses vrátila v čase a početla a že ti to cosi řeklo... díky.
David si postupně uvědomuje s kým souzní a nesouzní. U ohňostroje to má ještě dohru. Myslím si, že má-li člověk udělat nějaké zásadní rozhodnutí, musí se něčeho chytit. Tady se chytil psa. Někteří lidé by možná řekli, že se ničeho nechytají, ale já tomu moc nevěřím.
Je to zajímavé téma, protože pocit nedoceněnosti se týká mnoha lidí.
Hudba? potom dvě věci: včerejší sextet Atlas mraků a nedávný Zvuk hluku. Rebelie? Ano, v tom Atlase jsou kumuly i nimby, ne však limby. I církev limbus uznala jako čirou spekulaci, ale stejně, co má dělat takový klavírista okresního formátu? Nejsme to všichni?
Náš život /a představy/ se většinou ubírá zcela jinými pěšinami:-)
U Klavíristy je také zajímavá diskuse...kdo umí a neumí psát:-)
Po dlouhých letech nadějí skončily mé ruce na úplně jiné klávesnici... :-)
Zpočátku mi to přijde takové slohově nevyrovnané, některá slovní spojení mi připadají školometská, jiná moc žoviální a jiná naopak příliš strojená; a těch neshodných přívlastků... Jenže po první stránce nebo možná spíš po prvních doušcích vodky mě výhrady opouštějí. Text je najednou stejně strhující jako ta hudba, která je jím popisována a která je oním "novým větrem" v pianistově (málem promarněném) životě. Po dočtení zůstává naděje na lepší zítřky. Autora tentokrát ruším spíš z námětu a prostředí než ze stylu, jímž je to napsáno. Tip.
Stargazere, díky ti, umíš dobře psát, o to víc mne těší to, že tě povídka zaujala...dík, nominace proběhne, pošlu avízo Próze měsíce...
Vnitřní svět člověka, nespokojenost s vlastním životem - výborně vystavěná dramatizace chvíle, kdy to bouchne a kdy je třeba "něco" udělat bez ohledu na následky. To vše je absolutně podle mého gusta.
V povídce nevidím slabinu. Rád bych ji doporučil do soutěže PRÓZA MĚSÍCE.
Jo, když se tu řeší ten "vzteklý pes". Taky jsem napřed váhal, proč tam je a co v povídce vůbe dělá. Osobně ten přívlastek vnímám jako paralelu nahromaděného "vzteku" hlavní postavy.
To je zajímavý, že tady byla jenom chvíli a všichni na ní pořád vzpomínají a my jsme tu věčnost a neštěkne po nás pes, co?
Třeba byl Ratko nakonec štěstím bez sebe, že se s Milicou již nesetkali:-) a může o ní snít...donekonečna...
Lepší už to, Zdendo, nebude...zas mladé krasavice nemaj smysl pro humor, no...
Ale jo, Zdenda je dobrej, je s nim někdy psina (když už jsme u těch zvířat).
Až se Ti nějaký text bude opravdu zamlouvat, pošli mi, prosímtě avízo.
Jí Ti zase samozřejmě visim ještě osm odkazů.
Tak zatim...
Beru Zdendu s rezervou...zvířata chápu víc než lidi, a tak si říkám - pes, který štěká atd...a bez něj by nebyl Písmák to pravé:-) a uz jsem celkem zvocelená:-)
Je to nějakých 15 let, co Ti Sleeping Beauty tuhle repliku přilípla na stránku. Koukám, že se stále nic nezměnilo.
Ty jsem nečetl, vytiskl jsem si jen pár posledních. Doženu :)
S tím odstupem - to je samozřejmě legitimí tvůrčí přístup, jde jen o míru strojenosti, která z něho může někdy vyplynout. Tvé texty působí vcelku uvěřitelně, jen to prostě semtam někde zavrzá nějakou drobnou nesrovnalostí, ale když se v tom čtenář vysloveně nenimrá... Píšeš slušně.
Zboro, ještě jednou děkuju. Sama pokládám povídky Pán prasat, Lánov, Aslan nebo mini Návštěvní neděle za nejvíc zdařilé, ale to asi každý autor přilne k některému dílku víc...
Problém u mne je asi v tom, že jsem třicet let nic nepsala a najednou se to nedá dohnat, tak nevím, jak na to...nebo jsem již tak "otřískaná", že nedokážu opustit ten odstup, nebo na to nemám, já nevím. Díky i Zdendovi.
Zdendo, pročetl jsem pečlivě na Tvůj popud několik povídkových textů od Gory. Nejsou špatné, naopak. Je tam silný příběh, atmosfera, autorka umí pracovat se zkratkou a zřejmé věci nechat nedořečené, spoléhá na intuici čtenáře. Formálně jsou slušné, velmi slušné. Děkuju za doporučení.
Vyjímečnost povídky Radim od autora a2a2a se kterou se snažíš texty Gory srovnávat, ale osobně spatřuju v absolutní bezprostřednosti s jakou je vylíčen. Všechno působí nanejvýš přirozeně, bezelstně. Doufám, že se shodeme na tom, že to je u Gory trošku problém. Její příběhy jsou psány s odměřeným odstupem, které je, přes nepochybnou kvalitu, činí v mých očích mírně sterilními. Tvůrčí pochody autorky podle mého až moc vyplouvají na povrch.
blacksabbath
05. 01. 2018uff....wau.........pohled do duše...............*/****
srozumění, děkuju, já tohle prostředí nijak neznám, jen jsem něco odpozorovala v lázních a zaslechla dovětek...díky
a zdravím manžela, přeju, aby stál nohama pevně na zemi
Jani, Ikarův pád se to jmenovalo...
Děkuju ti:-) a jsem ráda, že ti zas šlape Písmák:-)
Irčo, pěkně jsi vyjádřiíla pocity klavíristy, který hraje pro lidi, kteří neposlouchají. Musí to být ponižující. Také jsem si vzpomněla na film s Vladimírem Menšíkem. TIP
Tak tohle je vymakané. Obdivuju tvoji odvahu souznít i tam, kde je to zdrcující.
Květoň Zahájský
02. 01. 2018Ano, Maestro Tango. Muzikant je dnes brán jako obtížný vytvářeč radálu, který brání lidem, aby se mohli bavit o důležitých věcech. Co na tom, že ten kravál složil Rachmaninov nebo Bartók, jdi s tím k šípku, fidlale!
V té mojí knížce se zase píše,že pokud je člověk ještě normální,tak se nepřetvařuje aspoň před zvířaty. S tím ,kdo se už přetvařuje i před zvířaty,je to hodně špatné.
Um, díky ti...taky jsem dostala knížku o psech, teď nevím název.
Říkám si, že ten, kdo má vztah ke zvířatům, ještě není docela ztracen:-)
Díky.
Zvláštní,že se obě po novém roce věnujeme tématu alkohol. - No ale ten Silvestr k tomu asi svádí. Když jsem začala číst tvou povídku,uslyšela jsem v uších šanson hany Hegerové Maestro tango. - Ten konec mě ale velmi překvapil. Je to velmi pozitivní a optimistický konec a mně se takový konec líbí. Tip s velkým T.
Dostala jsem pod stromeček jednu psychologickou knížku. Vzpoměla jsem si v duchu na tebe,když jsem tam četla,že lidská osobnost se dá poznat i podle toho,jak se kdo chová k domácím mazlíčkům.
Znáš ruský film 8minut? - o nadané klavíristce kterou pustili z vězení jenom proto, aby zahrála 8minut hudby na prestižní soutěži, kterou vyhrála a šla zpět do basy? Perfektní film, připomělas mi ho.
Já si myslím, že ti tři psi tomu naopak dávají šťávu. Trochu jsem čekal, že klavírista vybouchne vzteky... on se vak ovládl. Moc dobré.
Karle, no, na jeden zátah fakticky ne, ale nosila jsem námět asi dva roky v hlavě... a te´d konečně zrealizovala.
Mám radost, že se ti to líbí, co ty, Karle, říkáš tomu psovi Argovi, nechat nebo nenechat?? je tam připsaný mimo plán, a Zdenda to ihned poznal:-)
Irčo, tohle se ti fakt povedlo. Tos napsala na jeden zátah, že? Krásně vykrelená psychologie. Tak všeho akorát. To se musí líbit i Zdendovi. Kdybych tam byl, poslouchal bych a hrál by jenom pro mne. Musí být utrpení hrát pro někoho komu to nic neříká. A takové je všechno umění. I psaní. Velký tip.
I to je život. Naštěstí není náš. Takový zážitek na Silvestra bych si teda nechal ujít. Umíš to pěkně a přesvědčivě podat. Ano - v novém roce bychom si měli uvědomit, co to je pravý smysl a hodnoty našeho života. Opět to máš za 1. */***
Zdendo - já vím, a půjde to pryč, jen si dělám legraci:-)
Mám prostě radost, žes mi tentokrát nedal za 5, no:-)
Evženie Brambůrková
01. 01. 2018Přeji mu hodně štěstí. /T
Zdendo - díky moc za zhodnocení...tys nikdy neřekl - ďas aby je spral?? já ano.../asi:-)/
Hrdiny mi bylo tak líto, že jsem mu dopřála psa...
Číšník se obával, že si hosté budou stěžovat
Hrdina flirtoval dost často, ale už i toho měl dost:-(
Se závěrem máš pravdu. Až mne něco kludného napadne, dopíšu...moc dík
haijine, z první věty odstraním zase...díky ti za /logické/ poukázání faktů:-)
Komorní příběh snad pro čtenáře, zatím co hlavní aktér prožívá vnitřní drama. Pěkně jsi obé atmosfery vystihla!
Jardo, děkuju ti, no, to je vlastně jeden z hybatelů, který hrdinu dovede ke změně...děkuju:-)
Ráda Tě čtu, Goro. Přeložila jsi pěkný příběh.
Mimo jiné trefná ukázka toho, jak se cítí umělěc, na nějaké snobské akci, kde je pouhým doplňkem programu. Ovšem takové akce ho živí a musí na to mít žaludek. Jenže všeho s mírou, že?
Zamířil k baru .... ve vedlejší místnosti Radia Palace.
Objevil ho stojícího venku ... před Radium Palace.
Řekla bych, že opakování místa není nutné.
Moc dobrá povídka, Ireno. I název vhodně vymyšlený. Všechno sedí, jak má. Gratuluju.
aleš-novák
01. 01. 2018svižně napsáno... Jen časté opakování Radium paláce (navíc v různých tvarech) trochu ruší, protože navozuje dojem, že to bude mít v ději nějaký důvod...
gabi tá istá
01. 01. 2018jedna vec je odpozorovať, druhá vedieť zachytiť a odovzdať, dnes sa ti mimoriadne zadarilo
Aha, vím, Gabi...nádherný film.
Díky ti, tohle je opět odpozorováno ze života:-))
gabi tá istá
01. 01. 2018dobre sa čítalo, má to spád...príbeh pripomenul Vladimíra Menšíka z filmu, veď vieš, ktorého*