Potkal jsem to venku

Otevřel jsem domovní dveře. Trochu neohrabaně, jinak to s krabicí pod paží ani nejde. Jen co jsem do pootevřených dveří vložil špičku boty, můj pes vyběhl z prostoru, který mezi dveřmi a nohou zbyl, do lehce mrazivého večera se zbytky slunečního podvečera. Vykročil jsem doprava k popelnicím, těm věčným sběračům vzpomínek na večeři. Pes zatím kousek opodál zkoumá čerstvá jarní stébla trávy a mě se pod nohama dotýká chodník.. A najednou ten nade vše příjemný pocit štěstí. Za světla pouliční lampy a projíždějícího automobilu.

Jakoby dítě našlo na pískovišti svůj zelenej náklaďák, psovi se vrátil páníček, kos našel žížalu, tak jsem se i já krásně nadechl a se skřípotem zavřel víko popelnice.

Nedokážu to vysvětlit. Prostě jen jsem člověkem. Jsme lidé a stojíme uprostřed toho věčného kolotoče recyklace.

Stojím tam s tím domem, s přítelkyní v druhém patře, se psem a jeho štěstím, s několika mincemi naší národní měny, štíplým lístkem a myšlenkami, které jsou tak relativní, že se bloumání rovná bláznovství. Chodníky vyjadřují mou abstrakci a neschopnost popsat svou existenci, která právě teď a tady, mezi vrbami, čeká na povšimnutí. Pod hvězdami, které se kolem točí a působí na někoho jako bublinky v limonádě, na někoho jako projímadlo.

My se milovali a zbláznili.

Stojím zde jako milující šílenec, který má radost se společně nasbíraných odpadků, odnášených ve velké krabici.