úplněk odpad

úplněk sestřih 2018

a.
můžu na tebe zavolat
skutečným jménem
minout

možná jsem zestárla
miluji školku a straky

dýchej dokud můžeš
prosím až do konce

b.
jsem prskavka
na umělé větvi

dětem co mě loni vyhlížely
narostly zuby

už jsem jim malá
předvídatelně zhasínám
neměním jazyk

c.
nikdo nezůstane dům
zešedne opadá na prach
první se utrhne
střecha nebo něco jiného
napadne kořen

po dlouhé vteřiny
hledáme rovnováhu

v dostoupnutí na okno
než se změní ve vítr

d.
když končí podlaha poprvé nalézá
ruce a nohy
zaráží ji

zvuky co zůstaly
po paměti

původní odpad 2015

představ si, dominiku, můžu na tebe zavolat
skutečným jménem – minout
tu druhou, stojící na konci mostu
  (chce zůstat v jeskyni, ale mosty se přece vždy
chovaly společensky –
podobně ona: váhá mezi touhou zalézt pod postel
a touhou vystřelit do ulic jen tak s ústy
plnými meruňkových jader, rakoviny, nehty
zadírat do košů vyhlížejících na zastávkách.
mezi umíráním psa a člověka – vyvolává
z pohyblivého dna:
tady jsem, v říčním ústřevu
vaše nejistá sestra, okna, ú.
slyším, jak zpíváte,
jak ú strojíte svatbu zimě se smrtí)

střídám ji, zvednout ten sníh na beton,
je mi, jako bys minul matku:
cesta se propadne, místo ní přistane rybí hlava.
ona, tedy já, klepe o tvou hranu,
sem tam jemně dupnout, výsknout, otočit, řekneš: nemůžu
tu zůstat.
(jasně, že to vím, nikdy bys... ani já)
budu oponovat, hledat zakopanou hlínu
do rachotu posilovacích strojů, nemotorně
se vzpírat pokaždé naposledy: vždyť... vždyť mi
ještě... ani... vlasy nenarostly.

dnes je ale náhle dávno.
možná jsem zestárla:
miluji školku a straky.
matka mi do telefonu spílá, že neunese
takové zpěvy, že slyší struhadlo
a krku a hrudi raší purpura.

dominiku, dýchej,
dokud můžeš, prosím
až do konce,
prosím, jak pateticky tiká plynoměr.
udělám pár kroků,
hluchých z chřestění kovové sýkorky za rámem.

něco rozechvívá buňky
města, něco mění střechy
na sotva jarní větve,
holá žena zasadí si čepici a kilometry dne cvičí
trpělivé pousmání: nad nepatřičným tvarem
domu, nepatřičnou barvou jiného –
a těch dveří, co byly navršeny v okně! vypráví,
vzdělává se v oční bižuterii,
nesvléká ji ani ve spánku.
 
ne, to nemá odvést tvou pozornost,
všiml sis dobře – mezi jménem a vyslovením
je vata, která se snaží přerodit v dech,
jako by nevykročená vzdálenost mohla být nejblíž.
  (dokonce i ta, která všemu vemlouvá tvář vánočního stromečku)
měla jsem říct: tudy neprojde dům –
ale pomyslela jsem, že už není žádné jinde.
koše se derou za zákazem vstupu,
obtékajícím zorné pole.
ty a já visíme v různých patrech umělých větví,
naše hlasy jsou prskavky.
děti nás hledaly, dokud byly malé.
už jsme se jim okoukali:
předvídatelně zhasínáme, neměníme jazyk.

být podlahou, asi bych nepomyslela: nic z toho mi nikdy nepatřilo,
nestrnula bych, že – co když ta špetka soli,
kterou přinášejí (dokud se nebojí dívat), mě vyhodí?
nevím, jestli bych věděla, že nemám nohy ani ruce.
a napadlo by mě, jestli jsem přece jen jednou...?

ale co jako. krev by se stejně ztotožnila s vyprázdněným bytem,
s jeho stížnostmi: jsem starší, než jsem.
budíky by do ní zasekly všechna svá kdysi
(otisky prstů drží na kůži, až se zdá, že ji samy vytvářejí)
a roztřesená víčka (každý dnešek se drolí).

tudy vtrhne zvuk.
nečekané kroky – plevel v dlažebních spárách,
prudké nadechnutí zjara.

nikdo nezůstane v domě.
zešedne, opadá na prach,
možná se první utrhne střecha nebo něco jiného
napadne organismus.
ale ještě můžeš, dominiku,
vysnít rovnováhu, dostoupnout
na rozbité okno, než se změní ve vítr.

zbytek slova se zaněcuje nehybností. pohozenými slabikami
odchází dům a podlaha poprvé
nalézá ruce a nohy, když ji zaráží
jemný skřípot, co zbyl po paměti.