Nezemřu zcela

Vidim, ze diskuze jsou spise momenty prekvapeni... a zcela odstupuji od pokracovani. Doceka uprimne se musim xmat. Ani ja jsem, mily Safiane nesmerovala k preferenci anarchie a formalniho rozkladu... ha ha... to vubec ne. 

Ale vysvetlovani je k nicemu.

A2...omlouvam se, prvni odstavec obsahuje to, co sdelujes... A jinak: prdji co nejhezci dny jara :-)

A to nemluvím o tom, a to zde připomínám podruhé, když odkazji na první odstavec mé kritiky, že upřednostnuji obsah před formou.

Safiáne, příliš si tvého rozhledu vážím, o to víc mne překvapuje nepochopení mé kritiky. Přece dobře víš, že celá má poezie je postavena na otevřené poezii, nejspíše a doufám, jde o nedorozumění. Poněvadž jde o šikovnou autorku, jak to dokumenutuje velká část těchto textů, dospěl jsem u ní k tomuto pojmenování veršů ...před západem slunce..., ...moře duhovek..., ...žít.... Jindy, u jiných textů naznačuji, že jde o kýčovité výrazy, u ní jsem cítil, že jde o spontánní projev, proto jssem to označil takto.

a2a2a - neber to jako osobní výpad. Ty si myslíš, že emoce mají být  v dobré poezii omezeny, já si to nemyslím. Meze jejich přijetí či omezení je dobovou nebo skupinovou věcí. S kvalitou poezie nemají nic společného. To bych musel škrtnout celé barokní a romantické umění, možná i část gotiky.

Vidím, že Štírčin příspěvek by mohl posunout i mé argumenty jiným směrem. Proto je doplním. Hájil jsem jen právo autorů na intenzitu jejich výrazu a emotivnost veršů, protože se domnívám, že to není zásadní kategorie pro posuzování poezie. Každá škola vyzdvihuje něco jiného. Formální rozklad a anarchii, které ve jménu svobody vyzdvihuje Štírka, jsem na mysli neměl.  Poezie přece vznikla kdysi z magických zaříkadel, z jakéhosi existenciálního hiphopu, tedy na základě objektivních organizačních stránek jazyka, rytmu a intonace. Půvabné je např. lovecké zaříkadlo, ve kterém lovci prosí lovené zvíře, které oslovují jako boha, aby se nechalo zabít a nasytilo hladovějící kmen. Tento základ si podržela dodnes. Pravidla jsou z velké části souhrnem návodů, jak jazyk organizovat, aby výsledek byl co nejlepší. Rozhodně nejsou závazná. Ale mimo ně byl výsledek vždy poněkud horší. Pak jsou tu pravidla pozdějších forem, vyjadřujících už jinou dobu, jakési obdoby starých zaříkadel. Rondové formy založené na věčném opakování (noc, den atd), sonet jako (původně) obraz lásky atd. Tyto formy jsou již samy o sobě uměleckými díly, schema takového sonetu postačí, i beze slov prožijeme jeho příběh. Tyto formy ovšem mají svá pravidla, jsou totiž kadlubem, do kterého básníci odlévají už jen svůj konkrétní obraz., od kterého se ale očekává, že bude vždy současný. To se zdá být kupodivu tou největší překážkou.  Ale nikdo přece nemusí psát sonety a ronda. Může si vytvořit svou (současnou) formu. Ale ani to se moc nedaří. Raději se snažíme stále znovu definovat, co je a co  není poezie, tentokrát už mimo její objektivní základy. Zvláštním řízením osudu nejsou právě oni "přírodní" básníci žádnými revolucionáři ve věci formy. V každé době je ta současná pro ně tak přirozená a zmocňují se jí tak snadno a lehce, že v ní nevidí žádnou překážku. Mnohdy ji právě tou nenuceností mimoděk posunují vpřed.

Safiáne a Štírko,

opravdu vašim reakcím nerozumím v tom smyslu, že mne nepřímo obviňují z jakéhosi nátlaku, ze stanovování pravidel, apod. To, co píše Safián je stejná pravda, jako co píšu já, když tvrdím, že vedle řady hezkých obrazů v daném textu, ostatně jsem tipoval, jsou tam formulace, které jsou emočně víc podkresleny, než se podle mého názoru na dobrou poezii sluší, tím spíše, že, jak sama autorka předvedla, je shopná po převážnou část svých textů nabídnout víc. Nevím nic o tom, že bych, byť nepřímo, autorku tlačil k pravidlům a také ni,co by nasvědčovalo k omezování emocí. Poskytl jsem zpětnou vazbu, stále si myslím, že poctivou i pravdivou a ani na okamžik jsem nezpochybnil nic z toho, co vy oba obhajujete.

Musela jsem se ještě vrátit...

 A vidím, že to zatím napsal za mě Safian, tedy většinu toho, co jsem chtěla napsat já. Tvořit podle pravidel, zachovávat požadavky jiných jako součást svého díla, to je sice možné, ale o čem to potom je. Já si velice vážím toho, když verše jsou jistým vyznáním, Je v nich to, čím člověk v dané chvíli přetéká!  A tohle usměrňovat přece nelze. Ani tomu dát pravidla.  Je to autentické, je v tom ten člověk sám. Narozdíl od děl která jsou sice krásná a dokonalá ale nevypovídají o ničem. Ale těm by se nedalo nic vytknout po stránce formální.

Z toho,  co si přečteš si můžeš něco vzít, něco můžeš pochopit, ničím tě to může ovlivnit – a někdy dost – prostě to je útvar, pro který stanovit pravidla mě připadá jako zavřít do klece . V klecích se ví mají jen líbivá klišé, v nichž není nic víc. Nejsem kritik, píši jen to co cítím.

Safiáne, děkuji. Řekla bych k tomu jen: Amen. 

a2a2a - já ti rozumím, ale nesouhlasím. Viviana je prostě přírodní živel. U takových  básníků je jedno z jakého zdroje poezie vyvře. Někdy jsou dokonce dětmi svých děl. Schopnost vyjádřit city (nemám na mysli rozšlápnutý sentiment) bývá jejich silnou stránkou. Oni za to vlastně ani nemohou. Tvoří zpravidla lehce a mají vrozený cit pro strukturální podstatu. Nutit je do zásad, které jsou jim cizí, je zbytečné. Dokonce škodlivé. Kdyby na podobné rady dali, jejich poezii by to zničilo. Mají velkou přednost. Na ně určitě neplatí výtka, že sedí u studených kamen, kterou kdysi počastoval Leoš Janáček některé skladatele. Bohužel platí pro drtivou většinu současné poezie. Dokonce si to dala na prapor. I když mají vrozený cit pro formu, často vlastní, neznamená to, že jsou bezchybní. Zde např. báseň č. 3 je zařazena do volného verše, ale má všechny znaky vázaných veršů. V této dvojakosti je kořen určité neduživosti posledního verše. Rytmicky se vymyká a při recitaci by citlivému uchu nevyzněl přesvědčivě. Vždy by tu muselo být nějaké znásilnění.

Štírko, děkuji ti za návštěvu, vždy mě potěší, když někdo navštíví i má starší díla. Píšu prostě tak jak píšu, nevidím na tom nic špatného, někomu to prostě nesedne nikdy, někomu třeba až po letech, když mě okolnosti, nebo cokoli jiného přimějí změnit styl. Co se týče psaní poezie, je to pro mě velmi impulzivní a vzácná záležitost. To, že je tam pro někoho příliš slov, nebo se mu nelíbí délka, nebo vyjádření pocitů, to bude asi věčný problém, každý vnímá poezii jinak a v tom je to kouzlo. :) Uvidíme, co příští doba přinese. Každopádně díky i a2a2a za postřehy. 

Safián a Štírka, odkazuji na první odstavec mé kritiky, nejde zda emoce ano či ne, ale jak. 

Ad a2a2a...

ono je sporné, co má větší cenu, jestli impulsivní a silou pocitů nabité “poprvé”, či učesané a v klidu s rozvahou vylepšené “po té”... Já osobně hledám ne dokonalost, ale sdělení, vnitřní energii, hlavně “pravdivost či opravdovost”. Dokonalost všeho je jen zdánlivá. Někdy může být i nosná. Ale důležitý je obsah... a pak - což nemusí být vždy- přesah- čili to, co si z toho vezmou čtenáři...Já dávám tip - za pocity při čtení... 

Safián: Takže my už na sebe někdy narazili? :) Díky moc za názor, uvidíme, co bude dále. Život se stále mění a s ním i poezie, či náhled na ni. 

Nějaký čas jsem na Vivianiny texty nenarazil. Za tu dobu se velmi ukáznila a verše docela zahustila. Věřím, že to bude pokračovat a že nakonec dospěje k pevným  tvarům. Nemyslím, že by si veřejně publikovaná poezie vyžadovala omezení emocí. Možná  právě ty jí chybějí nejvíc. Mně nakonec ve Vivianině případu nepřipadají nijak přehnané.Snadno by jí s nimi  mohla zmizet i poezie.

Dělám si chvíli třeba z napadrť podstatné jméno a to mě baví. Líbí se mi, kolikerými způsoby se dá přečíst.

Děkuji moc za obsáhlejší komentář. Máš zcela pravdu, že když už něco píšu, zcela se nechávám strhnout emocemi, ať už je báseň jen plodem obyčejného nápadu, či nějaké reálnější zkušenosti. Není to nové dílo, je z roku 2014 a je pravda, že zatím jsem nějak nevymyslela, jak ho pozměnit či zlepšit, tak nějak to zatím "sedí". Samozřejmě časovým čistkám se nebráním, akorát né vždy mi to zatím jde. :) Vzhledem k tomu, že již dlouho nemám žádnou novou poezii, jsem moc ráda, že mohu mít novou zpětnou vazbu na svá starší díla. Uvidíme, třeba zde chytím novou mízu.

Mně osobně se ta forma zamlouvá. 

Když takovýto text, hned mne napadne, zda vmá smysl hodnotit formální stránku, když důležitější je ta osobní. Možná, že v pozadí nemusí být nutně něco neřešitelného, ale i kdyby bylo, je v tvých možnostech svým způsobem vyhrát. Ale to by bylo na jinou debatu.

Přece jen drobnou poznámu k formě. Zvolené výrazové prostředky jsou místy zatíženy emocemi víc než si veřejně publikovaná poezie vyžaduje, ale přesto mám pocit, že máš cit pro rytmus a lze  najít i hezké obrazy. Jen by méně znamenalo více a také je dobré, když necháváme čerstvé texty i několik dnů dozrát a v jejich průběhu se k nim vrcet a pokaždé dostaneš nápad, jak něco vyčistit.

hm...