u jezu

Díky Agy, posílila si mě!

budou se zajímat? Budou, myslím, že má člověk potřebu něco se dozvědět o předcích, když má možnost. Vyprávění fungovala celá staletí, člověk si pospojuje své pocity, konání, srovná se i s některými negativními postoji svých předků. samozřejmě ne v dětství, ale každý vnuk dospěje jednou a bude vychovávat vlastní děti... pak se mu budou všechny střípky z mládí hodit, bude moct pochopit... všechno co jsem kdy vůči vnukovi realizovala, bylo kvůli tomu, že mě informace o minulosti chybí a je to jako by mi chybělo kousek do skládačky. Však oni si to proberou...

díky za komentář lastgaspe :)  

Komentáře skutečně objektivní, až odborné. Vždycky napřed přečtu ta hodnocení a pak se vracím k textu. Stojím ta trochu opodál. Mám ve své autobiografické knize také několik podobných melancholických zastavení. Na rozdíl od tvých, jemných, silně emočních spojení, jsou ta moje drsná, drzá, konfrontační, neuhlazená. Budou čtena ještě za několik let? Přáli bychom si to. Jestli se to vyplní, pochybuji. Mám několik vnoučat. Každé z nich se o naši dobu zajímá z jiného hlediska. Konečně, zajímali jsme se my o život a zkušenosti našich předků tak, jak bychom si přáli, aby se zajímali o nás naše vnoučata? Mnohdy již ani není na co vzpomínat. Ani domy již nestojí, ani ty schody již zde nejsou.

Ještě jsem od tebe nečetl nic tak niterně bohatého a působivého. Díky.

/T  

:) díky

I pro tyto důvody jsem poznamenal, že k podobným textům se hrozně špatně něco píše. Jsou osobní. A když znám důvody jejich vzniku, jako třeba v tomto případě touhu napsat knížku na památku pro vnuka, neměnil bych na textu ani písmeno, protože takto je přirozený a bude mít pro něj nejspíš daleko větší sílu než nějaký text, který si hraje na umění a nikdo tak jako celekem neví, o čem vlastně je (trochu nadsazuju). On je právě problém (no problém není správné slovo), prostě ono je trochu konfliktní, že je publikován na primárně literárním webu, kde se nějaká forma zpracování očekává. Osobně třeba z tohoto důvodu vysloveně osobní texty na P. nepublikuju, ale tím nechci říct, že sem nepatří. Třeba tento Tvůj jsem četl moc rád, protože je v něm něco ze života. Tak ať Ti to s tou knížkou vyjde :)

To je hezký :)

jsem moc ráda, že jsi se tady zastavil a napsal komentář, Zboro.

ano, jsem si vědoma, že bych měla trošku tu formu uspořádat. Podívám se na Stenose, myslím, že už jsem od něho něco četla...

a určitě se do budoucna pokusím o nějakou přijatelnou formu. Ono je to těžké upravovat tyhle střípky, ale určitě tam rezervu mám a když to čtu, dokonce vím, kde bych měla ubrat :)  jsem ráda za tyhle pošťuchy, protože bych chtěla napsat knihu pro vnuka přesně z těchto momentů, aby měl vzpomínku. Zatím jsou to jen takové neohrabané mini, ale věřím, že je obrousím a dotáhnu :)

ještě jednou díky za zastavení a čas

K podobným textům se hrozně špatně něco píše. Je z nich cítit, jak moc jsou prožité, jak velké je v nich vědomí konfrontace začátku a konce života, a z toho vycházející jistá hořce sladká melancholie. Jsou to texty, které prostě chtě nechtě vezmou za srdce, a člověk který je přejde s nezájmem nebo poznámkou o jisté formální rozpačitosti asi ve svém pohledu na svět svým způsobem o něco přicházejí. Na druhou stranu tady ten otisk reality poměrně výrazně vítězí nad formou. Jsou to velmi osobní texty, milé, cituplné, snad i s jistým přesahem, ale pořád je to prostě takové vyprávění. Takový trochu promyšlenější deníkový záznam.

Osobně mám tyhle drobné civilní texty moc rád, ale mám dojem, že se v nich nesmí moc tlačit na pilu.

Nevím jestli znáš Stenose, který podobné postřehy ze života zpracovával s podobnou dávkou něhy, ale trochu, ale opravdu jen maličko syrověji. Myslím, že by se Ti mohl líbit:

http://www.pismak.cz/index.php?data=user&id=19130

Líbí Y.

Moc milé. :)

jj, vždycky mě překvapí, jak umí naslouchat... já mu vyprávím o dvou schodech a on jen tak mimochodem po určité době řekne tohle... pak se to zvrhne ve vysvětlování... no jo, ty původní byly strašně maličký a když je zedník opravoval, udělal ze dvou jeden... jj :))   apropó.. všechno tam po těch letech bylo neuvěřitelné malé

Ještě jsem nepochválil i tu dětskou průzračnost a vtip: ...Nebo umřeli... a ...A babi, tady nejsou dva schody, ale jen jeden....

tak vidíš, někdy si nejsem jista.. zkusím upravit podle původního záměru.. díky :)

Ale je to nezkreslná, poctivá emoce a navíc ta větička dává i jakýsi otevřený poetický prostor - následování generací, ale to je všechno jako detail, celý text včetně básně jsou velmi propojené a je to přesně ten druh textů, o kterých si myslím, že jsou napsány spontánně, jako by je diktovala přimo naše duše, odkud se tlačí ven.

já tam původně měla .. běží za mnou , enter,   běží za mnou!

ale to se mi zdálo moc emoční, i když to přesně vyjadřuje tu moji potutelnou (skvělou, úžasnou, těžko definovatelnou....) radost, že se nechá (vnuk) strhnout k takovým věcem  :) tak asi

Klidně nechej, mi by stačilo končit větou ...běží za mnou..., ale čtenářům se líbí a to má svou cenu.

A o to působivější.

děkuju redaktore :) mám radost

díky vnukovi jsem si povzpomínala skoro na všechno :)  ale básničky si taky nepamatuju... šlajfky to je něco jinýho, kdo by zapomněl :))

závěr asi nechám, zatím mě nic nepoetického nenapadá  :)

Hezké obě části, úvodní báseň i prozaická miniatura, oceňuji to generační propojení tří generací. A samozřejmě také spojení básně a mikro povídky, možná v té mikro povídce bych upravil úplný závěr, který je tak trošičku přespříliš poetický, Nicméně z obou částí, zejména však z mikro povídky vyvěrá laskavost a to je velmi příjemná skutečnost.  Já už si častokrát hodně věci nepamatuji, a tak ber mé tvrzení s rezervou,  Ale je to nejhezčí věc, kterou jsem od tebe četl. U básně mi neuniklo, že je na rozdíl od jiných tvých více uspořádána, pozvolnější a to působivější. 

jéé, děkuju za čtení mých miniaturek s vnoučkem... jj, v sobotu jsme byli na procházce do minulosti :)  a jsem ráda, že jste se prošĺi s náma

dodola, když jsou u mě, tak se počítač celý víkend neotevře.. a nechybí jim :)

Souhlas s Kočkodanem. Když vnuka baví pokec s babičkou, a dokonce s ní jde ven, místo aby seděl u počítače, je to happy.

Tu tvoji vydařenou krásu - tedy hledám... na začátku. Nebo v polovině? Nebo, že by na endu? Kašlu nato ! Když celé je to krásné !

Jak málo stačí a vzpomínky naskočí. A že to byly krásné časy. :-))) /T

Žatec jsme projížděli cestou z Mostu k babičce do Liběšovic... to už je dávno :o)

ano, ano, milé a s happy endem :-)))*

Takový psaní se mně líbí, agátko. Je to zkrátka nádhera.

Jo, bezim ven ... a beru klacek na ploty ... to bude muzika:)

No, však u mne také už narůstala nervozita a tlak krve, že je u tebe takříkajíc ticho po pěšině. Ne že by mně musel každý za moje komentáře líbat ruce nebo hodinku uznale klepat po ramenou, ale všeobecně je lepší, když se autoři na reakce ozývají. Jistá básnická nadsázka se v mém komentu jistě ukrývá, ale také platí, že se mi dílko a obzvlášť konec líbí. (úsměv trochu podobný tomu staré Henychové)

Jani /*

Početl jsem si, a ještě jednou. Za čas se k tomu ještě vrátím a zase si vychutnám hlavně ten závěr.

kočko, jsem tě málem přehlídla... jeden z nejkrásnějších heppy endů?? vážně?  ach

snáď sa pridá nejaký pamätník zo Slovenska a potvrdí moju spomienku

německy schleifen - brousit,bruslit... máme fůru přenesených slov z němčiny .. kvinty neznám ... hm...

šlajfky? prečo mne sa vynára kdesi v hlave - kvinty..áno, kvinty sa hovorilo korčuliam na kľúčik u nás, prečo, neviem

šlajfky se jim říkalo... :)) a vďaka - opraveno(á)

 

jaaaj, tuto som si pochutnala, agátka...korčule na klíček, to bolo dááávno, pripomenula si *

Jeden z nejkrásnejsích happy endu na ceských amatérských literárních serverech minimálne od pocátku 20. století. A kdyz nekdo skáce jako opicka, to jen vítám.

jj, hlavně těch trubkových :))

Majitelé plotů museli mít děsnou radost:-)