Název je součástí Hustopečí u Brna

Bylo nebylo jedno Hradišťátko Vtomto, město Tutor. Ale bylo-li lze býti Vtomtu, jistě bude i Brno. Šacuju ho, no, možná dvadevadesátý, třiadevadesátý. A do toho ty buchlovické Návody k použití, to mi ho tedy vyndej!

Ještě že Konfese není Konfekce...anebo je.

AFURT VTOMTO

 

Kapitola jedna: Návod k použití

 

Pozor při potopení! Burner vychladnout. Když se uvolněte šroubky, Hořák držet navždy!

 

 

Kapitola dvě: Epilog

 

Láska není slepá. Vidí. Ostrá jak střepy a pepř.

 

Láska přece není slepá. Vidí svobodu. Ostrá je krev. Střepy a pepř v duši, v životě.

 

Láska přece nemůže být slepá! Vidí něhu. Je ostrá krev naděje, v duši plno střepů a pepře.

 

Láska přece. Slepá touha. Štěstí proč. Čisté srdce celé. Život. Slepé je střevo. Ne láska. Ta vidí

z nadhledu věčnosti: Stíny banalit zavalují život. Touha tone. Svoboda na střepy. Srdce na pepři. Něha v slzách. Duše zaklela naději. Kam?

 

Svatá krev v kaskádách srdce, ozónové výšiny v krajkách slz. Ano?

 

Naděje miluje dušeLáska je duší naděje...je...je...je je - JENOM??-

 

Máš štěstí, živote

Já, s účastnou něhou

 

 

 

Kapitola tři: Quatrofór

 

• VESNA

Puklo poupě jara. Nestoudné narcisky vystavují stydké pysky a zem svou ženskou ejakulaci prožívá táním ledů.

 

• LÉTO

Bylo srcho v supnu.

Pak burčí silou podzim udeřil.

Hamé hory vyrvaly se z kořenů. Eroze.

Hamé hory se vyrvaly z kořenů eroze. Do konzerv.

Hamé hory!

Eroze konzerv!

Eroze do konzerv!

 

Řady šílených pyramidálních topolů

bojují ve volbách za nás:

„Kdo neskáče,

není Pomazánkové máslo!“

 

• JESEŇ

Oživlý vítr honí lískové oříšky po pískovišti: „Thú-je! Thú-je!“ vyjí sborem tu známou pravdu. Jsem tu, to ano, jsem.

Krása pak, jak nádherně nesmyslný oblázek, dopadá na hladinu bránice, od níž se pak jím vyvolané kruhy šíří až Tam.

Kde i padlý strom se chce podruhé oženiti

 

• ZIMA

O silvestrovské oblevě krtince v předzahrádkách vyvrcholily barevnými rachejtlemi a ohňostroji nevídaných tvarů. Sláva krtkům!

 

• AZAS LÉTO

Jak někdo, v tomhle věku, může být tak krásně opálený?

(Balík slámy v žáru léta?, Ladův Vodník jako vrbová pomlázka, červené pentle?; Jsem vysoce loajální sněhulák.)

 

Intenzívně vzrušující,

abstrahovaný, geometrický ideál, tak krásně opálený,

mi okamžitě odpálil raketoplán touhy lebkou vzhůru,

vzpomněl jsem si, že stejným způsobem šplhali skuteční mistři,

ale zde, u levného bazénku na vesnickém dvoře

dívenka tím nejzáhadnějším ženským instinktem

nabízí kubistický obraz plných už oblin tam,

trojúhelník a čárka, „Vidíš, strýcu?“,

štěrbina pokladničky a půlené ovoce,

plavečky průhledně přilnuly, „Bublina.“,

nabraly vzduch;

„Sedí Kača na barině, ukazuje Katerině“,

a zase splaskly

aby mne konkrétní kontury života přišpendlily

„Katerinko moja, už ně očerňaua“

do vitríny cynického

entomologa Žízeň.

 

A nad to co?, a nad tím nic,

ani horní díl, ani chloupek na dlani.

„Dycky to mydlíme, nesce to byt bíué…“.

 

Už brzy jo, pár let

a bublina už nikdy nepraskne,

jen umělecký sloh se připodobní minulosti.

Staronové roční období, quatrofór.

 

 

Kapitola čtyři: Dětství

Když les byl ještě veliký,

jmenoval se obilí,

protože v něm rostla semínka,

kterým šla vidět kolínka.

 

A pak oči veliké vykoukly z jámy,

oči, pak pusa,

byla myška Husa,

veliká, jako celé obilí.

 

Hvězdy byly veliké!

Na nich jen sůl,

voda,

jen to bylo.

Lilo se z těch hvězd

bodlin

a pak složily si básně.

A pak rohlíky veliké snědly

a byly jako knedlíky

s omáčkou,

že hvězdy ještě ztloustly.

 

 

Kapitola pět: Oktáva

Srdce mi to vyrve z těla a vytaženo na mokvavém, tenkém střívku, andělé jej rozvěsí po kondenzačních linkách letadel, je to celá oktáva, klapky černé a bílé;

 

• DOkud seš tady, bratří chrabe, v mezizubních prostorech Univerza, DO

nichž ssedá kosmický prach, nedej SI

implantovat titanový mozek motýLA

• REzavý Excalibur nevytáhneš

• MIláčkovi z pochvy z houfů bludných bělásků prSO

zvrácené poezie reality přijmi na soFA

• FAsa deň ťa čaká

• SO mnou na Výsosti v poho, pivko, klídek, jistota je kulomet, jejž MI

přináší embryonální vývoj téměř nekonečného množství falešných bohů, čímž se vnitrodruhové skóRE

nenaplněnost vs. nenaplnitelnost staví v kréDO!:

• „LAcné kvety

• SI zober

• Domov.“

   

 

Kapitola šest: Zchorýchvstání

 

Město Vtomto, Město Tutor.

Rostou tam kulaté javory (platanoides globosa)

z takových železných obručí.

Vždy na podzim vyrazí měděné listí,

co ve zlatém vánku krásně zvoní,

a koruny jsou domovem mechanických ptáčků.

Technické služby města

pak k údržbě vyšlou četu andílků

s pruhovanými ponožkami na pindíkách,

takže když je popadne erekce, dělají vážky.

Mají úkolem naolejovat mechanizmy Tutorloje s pěvci,

promazat ozubená kolečka,

mají na to takové sosáky, klasické olejničky

(myslíš si, že jsou to motýli? Toužíš po nich?),

zasunou.....

Jedním takovým jsem též obdařen.

 

Andělí holky jsou malé. Ještě nepracují.

Dumlají si palce u nohou

a tak stočeny do klubíček

stoupají k nebi coby kroužky dýmu

z fajek osamělých dědků.

 

 

Kapitola sedm: AsiMilace

 

„Kdepak je, smrti, tvé vítězství?

Kde je, smrti, tvá zbraň?

Já ti to povím:

to příměří v Zahradě prvotního hříchu dědičného

přineslo ovoce sytosti.

Medově vláčné a těžké,

jen někdy z něj čiší bublinky sektu.

Od těch dob každá lidská matka

dokáže své syny a dcery připravit na život.

V hodince nejtěžší,

nikoliv v hodince smrti,

ale v té, která k ní má nejblíže,

v momentě zrození,

vyjíždí z rodidel nové baby

rovnou ve své rakvičce z organických materiálů,

červíček se v ní houlí jak ve spacím pytli,

ano, ten přizpůsobivý fusáček roste spolu s ním

a člověk má po starostech:

smrt je mu přesně na míru, žije-li šťasten, Asimiláček.

 

 

Kapitola osm: Prolog

 

Za letmých extází sžíravé touhy po vlastním domově U tří lip v utopické Huslárii, v níž trpkost se staví tváří v tvář báji večerů tak dávných, že zůstala jen stopa uchvácení, bol uspokojuje.

…............................................................................................................................................................

Ale jsa slepým v bezvýchodném dědictví NicNež fragmentů, umění slovesného, výtvarného, o hudebním ani nemluvě, přehlédl jsem nápovědu Svobody a Smrti na obloze. NicNež naději cíle a naději cesty, naději znova se rodících tahů za nadějí, do neznáma. Sílí vněm prameny podprahové a sbíhají se v bouřkový příval. Času a dobré vůle. Včil.

Zjitřenými smysly zasahuje Realitou, kterou obnovuje. Expandující srdce dobrodruhů jsou zraňována.

…............................................................................................................................................................

A pak nastupujeme my, dědicové.

Ale nepřehlédnout, ale zapamatovat si příčinu zranění, tu hroznou hrozbu apokalypsy kapesní, jejíž světlo by nás mohlo minout, jejíž krotká katarze kumuluje kulišárny boží. Banální smysl toho všeho jest po ruce:

Nevyčerpatelné bytí vyčerpává, laskavá ironie osudu léčí unášena živými přítoky. Být přítokem.

 

 

 

 

 

 

---