Hvízdači (part 11)

“Co se vlastně stalo?” zeptal se Karel a přeřadil.

Jenom zavrtěla hlavou. Pak si vytáhla z jeho krabičky cigaretu a zapálila si ji. Sledovala jak se jí třesou prsty, pak se nadechla kouře. Hned se jí z něj a z horka v autě a z únavy a ze všech těch sraček udělalo zle. Otevřela okno a cigaretu vyhodila.

“No, jesli budeš takhle plejtvat tak za chvilku nebudem mít co kouřit. Pojedem ještě tak hoďku těmahle lesama kde žádný cigára nekoupíš.” napomenul ji.

Pořád ji napomínal. Ale byl jedinej, kdo byl schopnej přijet autem, když mu ve tři ráno zavolala z toho divnýho nádražního domku.

“Slyšíš mě, s těma cigárama?”

“Jo.” Zavřela oči.

Karel měřil skoro dva metry, byl velikej, silnej jako kůň. A trošku despota. Trošku. Sakra, kdybych měla možnost zavolat někomu jinýmu. Někdo by moh říct, že mám prostě štěstí na chlapy.

“Von je úchylák, žejo?” Zeptal se Karel a mrknul na ni.

Z bláta do louže, holka, z bláta do louže...jak tě to mohlo napadnout. Je lepší zas do toho vlítnout v Praze, šukačka, guláš, pěstí přes hubu... nebo tam zůstat mezi těma stínama, odejít za zpěvem do lesa a už se nevrátit.

“Jo.” vydechla. Něco na ten způsob.

Karel se znova naklonil k ní. V očkách pod blonďatým obočím mu jiskřilo. Vyhrál. Nebo měl ten dojem.

“Dyť jsem si to myslel hnedka. Dyť jsem ti to řikal. Divnej.” Uchechtl se, jako by to bylo něco veselýho. “Divnej.” a do třetice... “Dycky... byl divnej.”

Pak se podíval zpátky, dupl na brzdy a auto sebou na úzký silnici smýklo na jednu, na druhou stranu.

“Doprdeledoprdeledopíči” zařval.

Magda akorát zatnula prsty do sedačky a zírala na tu starou ženskou, která se vynořila z lesa nějakých patnáct metrů před nima.

“Jeď.” zašeptala. Neslyšel ji. Brzdy pískaly. Kvílely. Zase ty zvuky.

Auto zastavilo. Bylo ticho. Z pneumatik se kouřilo, ve vzduchu smrděla spálená guma. V lese začali zpívat ptáci. Magda si uvědomovala to jejich cvrlikání, to jak se jí záchranný pás zasekl do ramene a do prsou. Budu tam mít modřinu.

Nela stála před autem a dívala se na ně.

Karel mlčel. Nadechoval se.

Byla to zvláštní chvilka.

“Jeď.”

Karel otevřel dveře a zmáčkl tlačítko, kterým se uvolňovaly pásy. Černý had po něm vyjel se slabým zašustěním, karabinka na konci cinkla o kov. Vystoupil ven. Pod jeho botou zavrzal štěrk. Má ty svý koně, prolétlo Magdě hlavou, musí to vypadat jak ve westernu.

“Ty píčo, moh sem tě přejet.” vykročil směrem k Nele. Dlaní levé ruky si přejížděl po kloubech pravé. Ta byla sevřená v pěst. Tohle gesto Magda znala. Zírala na tu scénu. Věděla co přijde. A věděla i, co se stane potom.

Odepnula si pás a přesunula se na místo řidiče.

Karel došel až k Nele. Vlastně nebyl daleko. Pět metrů? Vlastně to všechno bylo daleko rychlejší...než jak to teď vnímala. Skrz stromy vysvitlo slunce a zbarvilo mlhu do karmínova. Jak paprsky procházely mezi větvemi, vytvářely rudá a zářivě oranžová kopí, která propichovala prostor kolem. Scéna se mění. Jako na divadle. Peripetie? Katastrofa?

Karel uchopil Nelu za rameno.

Karel se otočil.

Ve chvíli kdy na něj Nela zaútočila, auto s kvílením pneumatik vyrazilo. Magda v zářící mlze viděla ty dva stíny v tom prazvláštním tanci lovce a oběti. Obscénní. Pak do nich narazila, ne přímo, spíš levou stranou. Ještě zahlídla tu její mladou tvář. A držku vod krve. A pak oba dva, Karel i Nela, zmizeli z jejího života.

Za chvilku auto vyjelo z mlhy. Slunce vesele probleskovalo, les šuměl. Po vydatném dešti všechno vonělo. Magda si zapnula rádio.

Když už tu čekáááš ten pátej rok... “

Ten hlas jí přišel povědomej.

Zapálila si. Tahle cigareta jí už docela chutnala.