Příležitostní lovci

Jonny vyzkoušel závěr své pušky. Prohlédl mířidla a s klapnutím nasadil zásobník.

„Všichni připravený?“ zařval do všeobecného hlomozu Alvarez. Pod rozepnutým kabátem se mu rýsovaly obrysy náhradních zásobníků a dalšího loveckého vybavení. Svou opakovačku držel ležérně opřenou o rameno. Na hlavě měl naraženou károvanou loveckou čepici s kšiltem. „Za deset minut vyrážíme, takže si to pojďte ještě zopakovat.“ 

Všichni lovci se shromáždili kolem velikého stolu, kde byla rozložena mapa okolí. Těžké boty dupaly po prkenné podlaze. Vzduch se plnil cigaretovým kouřem.

„Takže, skupina nahaněčů půjde tudy,“ Alvarez jezdil prstem po plánu pomalovaném červenou fixou. „Ostatní půjdou obchvatem a počkají tady a tady. Přespolním doporučuju držet se místňáků.“ Podíval se na Jonnyho. „Je to tu trochu nepřehledný, tak ať se tam nezamotáte. Předpokládám, že na závěr akce tam bude pěkně horko.“

Potemnělou místností základny se ozval tlumený smích. Lovci začali sbírat své vybavení a řadit se u vchodu. Jonny se postavil vedle robustního místňáka jménem Butch.

„Můžu se k tobě připojit?“

„Jasně chlape!“plácl ho Butch do ramene. „Dneska si to pořádně užijem. Takováhle příležitost se tady hned tak nenaskytne.“

Dveře se otevřely a skupina lovců s Alvarezem v čele vyšla na rušnou velkoměstskou ulici.

Šli docela dlouho. Proplétali se davem. Zbraně měli ukryté pod dlouhými kabáty a plášti, nebo je nesli ve velkých sportovních taškách.

Tam, kde ulice míjela park, se rozdělili. John s Butchem a dalšími třemi lovci odbočili do postranní ulice. Došli až k místu, kde ústila na malé náměstí lemované stromořadím. Zůstali skryti za rohem a vytáhli zbraně. John přes Butchova záda neviděl, co se tam děje, ale ozývala se odtud hudba a hlasy mnoha lidí.

V Butchově kapse pípnul mobil.

„Jdem na tóó!“ zařval Butch a vyrazil na náměstí.

Jonny se odlepil od zdi. S napřaženou puškou a bušícím srdcem se vyřítil za starším lovcem. Ocitnul se na asfaltové ploše vyhřáté sluncem, která byla plná…zvířat. Lišky, veverky, vlci, kočky, skunkové, medvědi…. Jonny ani nemířil. Divoce se smál a mačkal spoušť. Projektily jeho paintbolové pušky se rozprskávaly na srsti zaskočených furríků.

„Škodná! Je to škodná!“ řval Butch.

 „Puf, puf, puf,puf..,“ ozývalo se ze samopalu dalšího lovce.

Nečekaný útok vyvolal mezi furríky strašný zmatek. Všichni začali vřeštět a snažili se skrýt před dopadajícími kuličkami. Není se čemu divit, rána paintbolkou nejenom barví, ale taky pěkně bolí. A to i přes ochlupený převlek! Někteří hledali útočiště v postranních uličkách. Odtud však začali vybíhat další střelci a kosili své oběti jako vražedné komando. Nakonec se všichni na náměstí navzájem promíchali. Lovci stříleli nazdařbůh a zvířátka pobíhala sem a tam.

„Hej, Butchi, támhle jeden utek!“ volal Jonny, ale jeho průvodce ho neslyšel. John se tedy sebral a na vlastní pěst vyrazil za zrzavým ocasem s černými pruhy. Proběhl několika zákruty úzké ulice, než narazil na svou kořist, lapenou ve slepé proluce.

Jonny zpomalil. Nebylo kam spěchat, tohle si chtěl vychutnat. Rozhlédl se. Nikdo nikde.

Tygr stál asi patnáct kroků od něj. Přes zrzavý kožich měl natažené šortky a bílé tričko s logem furry srazu. Když Jonny založil pažbu, tygřík zvedl přední tlapy ve smírném gestu a cosi zahuhlal.

Jonnymu se zdálo, že jeho maska dostala vyděšený výraz.

„Seš zvíře, tak přijmi jeho osud!“ uchechtnul se a zapnul laser zaměřovače. Udělal ještě tři kroky blíž k tygrovi. Červená tečka se zastavila uprostřed chlupaté hlavy.

Tygr mrknul a jeho tlama se roztáhla, jako by se usmál.

Jonny se zarazil. „Co to sakra…“

Furrík najednou skočil vpřed. Dopadl na přední tlapy a nečekaně mrštně se odrazil k dalšímu skoku. Jonny vystřelil. Projektil se roztříštil na tygrově tričku a zanechal na něm červený flek, ale zastavit ho nedokázal. K další ráně nedošlo. Tygr skočil na Jonnyho, porazil ho a paintbolka zarachotila kdesi na chodníku.

Jonny ležel na zemi a s hrůzou hleděl do zelenožlutých očí, jejichž zornice se stahovaly do svislých štěrbinek. Na hrudníku ucítil ostré drápy.

„Ne, né! Prosím, nezabíjej mě!“ vykřiknul zoufale.

Tygr se naklonil nad jeho obličejem, usmál se a promluvil hlubokým melodickým hlasem: „Jsi kořist, přijmi její osud!“ a roztrhnul mu hrdlo.

---

Bylo po boji. Lovci utekli v okamžiku, kdy zazněla první policejní siréna. Furrýci si v malých hloučcích navzájem ošetřovali utržené rány a snažili se očistit mnohdy velmi nákladné převleky.

Liška v minisukni s několika zelenými cákanci na těle nabídla tygrovi petku s vodou. Ten huhlavě poděkoval a začal si smývat z tlamy a tlap červenou barvu, která pomalu tmavla a zasychala.

Od jedné skupinky se oddělil zelený drak. Při chůzi se kolébal po zadních nohách a kusem hadru, který mohl být károvanou loveckou čepicí, si utíral tlamu. Když uviděl tygra, zahodil zkrvavenou kšiltovku, stoupnul si na všechny čtyři a zamířil k němu.

„Měl jste pravdu, pane kolego, perfektní místo na lov! A to zpestření nakonec! Bylo to příjemně překvapující,“ zahalekal drak.

Tygr počkal, až plaz přiběhne k němu, také se spustil na zem a řekl:„Svět lidí, příteli, je fascinující a někdy nám může vyjít vstříc neuvěřitelným způsobem.“

Drak se rozhlédnul po furrících. „Ale tyhle se mi zabíjet nechtělo. Jejich snaha, se nám připodobnit, je roztomilá. Není-li pravda?“

Tygr zamyšleně pokýval hlavou. „To je druhý důvod, proč jsem vás přivedl právě sem. Lidská civilizace je zesláblá a degenerovaná. Již brzy na tom budou tak bídně, že se nám nedokážou smysluplně ubránit. Budeme moci otevřít naši dimenzi a zařadit lidi trvale do našeho potravního řetězce.“

Pak se ohlédnul po párku malamutů, kteří se laskali na nedaleké lavičce. „Lidé jsou šílení, ale tihle vypadají docela normálně.“ Znovu se podíval na draka. „Nepodpořil byste v radě můj návrh na výjimku pro humanoidy v této komunitě?“

KONEC