Finem populo

Každým dnem, kdy startuji tělo k činnosti, si připomínám pošetilost mého počínání v kontextu času. Počínaje polupováním v kloubech a odměřením vzdálenosti ke tkaničkám, která se s přibývajícími roky relativisticky pořád prodlužuje, konče uvědoměním si špatně prožitého rutinního dne. A ze všeho nejvíc nesnáším ony nástěnné hodiny ukrajujíc kousek po kousku z koláče pro dvanáct hostů. Kéž by se alespoň jednou některá z těch hodin chtěla zadusit a nechat mi tak svou hodinu bez běhu času. Namísto mašinérie, kterou mi pohled na upalující vteřinovou ručičku v danou hodinu rozjede.

Což o to, zařízené je to logisticky pěkně. Zplodit, naučit, zefektivnit přenost informace, zplodit, naučit, ještě více vylepšit...
Ve výsledku je účelnost narození člověka daná právě ku prospěchu efektivity přenosu informace. Pokud by měl život vyjadřovat jinou účelovost než kopírovat sled událostí odehrávajících se v čase, musel by vykazovat známky porušení kauzality. Musel by umět sám sebou nebo svými nástroji korigovat náhodilost a nepravděpodobnost v kontextu času. Vyjádřit tak v nejhrubším zrnu odpověď na otázku existence člověka je vlastně jednoduché. Nejsme ničím jiným, než přenašečem informace. O co více je prohlubováno naše poznání zákonitostí světa kolem nás, o to více se zefektivňuje přenos informací.

Horším okamžikem je pak prozření, kdy svou omezeností a neznalostí všech souvislostí v oné infomační dimenzi, dokážeme dohlédnout tak akorát na konec úsečky vyznačené letopočtem úmrtí. I tahle bariéra se však dá prolomit. Nejedná se o nic nepředstavitelného, nakonec jde opět o větší míru efektivity. Konkrétně v oblasti genetické modifikace lidského genomu. Stejným způsobem byl člověk schopen pochopit a vynalézt mnoho pro něj zdánlivě nepředstavitelných věcí. Jinak řečeno, pokud něco neznám, neznamená to že daná věc neexistuje. Dovolím si předběhnout sled údálostí. Řekněme, že se vynalezne elixír nesmrtelnosti a zefektivnění přenosu informace dosáhne takové míry, že bude existovat pouze jedna bytost s kolektivním vědomím.
Oprášené staré a dobré CML. Samotný centrální mozek lidstva pak musí obhájit svou existenci vůči vesmíru svým přínosem v koloběhu přenosu informace. Takový děj ve své podstatě pouze opět kopíruje časovou osu. Informace je totiž deterministicky uložená mimo časovou osu. CML tak nezbyde nic jiného, než se opět zeptat sám sebe, zda jeho sebeurčení přichází z venku.

Prozatím všechny úkony směřují k předem naplánovaných sledům údálostí. Jdu zmáčknout vypínač na stěně, protože venku je tma a já potřebuji světlo na čtení. Číst potřebuji, abych přejímal informace. Informace přejímám, abych lépe zužitkoval své vědomosti.
Perpektivou lidského života se jedná spíš o smutný příběh a utopii překročení vlastních schopností.
Perspektivou každého dnešního člověka je to naopak možnost roztočit neuspořádanost celého chaotického systému.

Ve výsledku se neoficiálně uvádí, že čas je onou čtvrtou dimenzí, jež nejsme schopni zpracovat. Každá vyšší dimenze v sobě nese všechny dimenze pod ní, tudíž náš třírozměrný prostor podléhá dějům v čase a ten podléhá informaci. Jdeme-li tak nakoupit, rozhodně nám to bude nějakou chvíli trvat, než se do prodejny přemístíme. Informace by tak klidně mohla být onou pátou dimenzí, nezávislou na čase. Otázkou pak zůstává, co nutí systém vytvářet prostředí s informacemi. K čemu takový "vesmír" vůbec systém potřebuje, když vlastní sám veškeré vědění. Zbytečně tak vynakládá svou energii na tvorbu dimenzí, jež ke své existenci nepotřebuje. Skoro to vypadá, že si sám se svým počínáním neví rady stejně jako my. A tak mu nezbývá nic jiného než vytvářet projekty typu Země/člověk, velký třesk, černé díry apod.

Konkrétně u projektu "člověk" je ohromující a v neposlední řadě právě i alarmující termín uzávěrky.

Hodnoty, jež byly vytvářené po miliardy let komplexním systémem uspořádaných informací, se pojí v průsečíku každé živé bytosti nebo tvora. Jsme důsledkem uspořádanosti v chaotickém světě a tak nás pojí průsečík s přímkou událostí napříč dimenzemi. A právě v takovém průsečíku tohoto shluku informací dává příroda každému tvoru možnost rozhodnou o své existenci tím, že jej vystaví kompatibilitě s okolím. V lidské řeči takový proces nazýváme adaptací a tato pak rozhoduje o osudu mrtvé nebo živé větve vývoje. S naprostou neomylností se tak dostává každému příležitosti ovlivnit chod ostatních procesů v dosahu jeho interakce s prostředím. Lze si tak snado zakreslit například událost našeho narození křížkem na ose životních událostí a z této vynést přímku skrze časovou osu, samotnou informační osu a dále do vyšších pater dimenzí. Pokud bych například tuto přímku otočil ve stejném bodě na časové ose řekněme o 10 stupnů, protne mi informační osu někde jinde, stejně tak jako osu životních událostí. Znamenalo by to pouze toliko, že jsme se narodili sice ve stejný čas ale za úplně jiných životních událostí a informace pro nás byla vytvořena úplně jinak. Zvláštní je uvědomění, že pro nás může být jinak vytvořená informace, která nepodléhá časové ose. Existence nějaké události v čase tak podléhá náhodně vybrané informaci, anebo právě všem informacím.

Nám nejznámější průsečík, tedy lidské pokolení, zatím expandoval do sféry za okraj mléčné dráhy svým vysíláním elektromagnetického záření z povrchu planety. Dá se tak konstatovat, že i tento zdroj informací ovlivňuje chod událostí v dalekém vesmíru. Informace se předává do okolí a to na ní reaguje dle stavu, ve kterém se právě nachází. Obecně se tento jev popisuje jako determinismus. I nejmenší interakce má svou příčinu a důsledek, ovšem za předpokladu nějakého výchozího stavu, který nám umožnil skládat vrstvy mozaiky na sebe.

I existence člověka je podmíněna poznáním, neboli sledem deterministického vývoje událostí. Primárně tak pouze vytváříme události, které se v našem interaktivním okolí kumulují do jiného průsečíku, jiné formy tvora nebo bytosti. Pokud bych se nebránil přirozenosti s jakou příroda vybírá a sestavuje takové harmonogramy existence, dovede mě to k myšlence, že i lidská existence pouze vyplňuje prostor a čas pro ni přesně vymezený.

Rozdílnost, s jakou si však lidstvo určuje svou existenci, je ovšem poněkud odlišná z jistého pohledu a pro mne naprosto fascinující. Uvědomnění si preexistence informací, tj. že i před velkým třeskem existuje forma informace je příznakem který nás v jistém slova smyslu odděluje od dosud známých forem živých tvorů. Takové vědomí dává za pravdu teorii multiverza, které určuje i koncept časově a prostorově oddělených informací. S jistotou jsme schopni poznávat jen uskutečněné události, nikoli možnosti neuskutečněné, tyto jsou až výsledkem naší lepší či horší spekulace.

Člověk je tak zatím první interpretací chápání sebe sama v řetězci událostí a je schopen si určit vlastní průsečík existence. Ne jako sebeurčení pomocí ega a tím podmínit svou existenci, ale jako důsledek interakce s okolím. Okolí je datováno mnohem dříve než my a vyhrazuje si tak přednostní právo na sebeurčení. Opačně řečeno, svět neexistuje jenom díky nám.

Faktem, který mne ale zužuje je vědomí své zbytečnosti v zápase s poznáním. Naplněním v mém životě tak zůstává naděje, že se dožiji okamžiku v němž si lidé uvědomí vzácnost a význam této jedinečnosti odlišujících nás od známého vesmíru. Vše co zatím děláme je jen parafrází fungování uspořádané logiky stavu věcí. Pro mne tak zůstávájí i ty největší poznatky v lidské tvorbě jen pozlátkem okamžiku. A okamžik se má prožít naplno, ovšem bez účelu... Bohužel, vím že můj život má minimální dopad na věci "tam na nebi" a cukroví okamžiku jsem se přejedl.

Až se nad Vámi otevře obloha, zvedněte na chvilku hlavu, protože právě nad námi je ten pravý svět, ne ve zlaté kleci na Zemi.

Tak zase konečná, vystupovat....