Non liquet

I.

Přišla za ním, když otevíral dveře do místnosti, kam se týž den nastěhoval. Řekla mu, co studuje, a že přijela z Německa. Řekl jí, že je kuřák, ale nemá na cigarety, ale dozvěděl se, že ona nekouří. Pak si smluvili procházku po okolí, na kterou on přišel pozdě, protože se zdržel na návštěvě u rodičů, a ona mezitím šla s někým jiným. Dávala najevo radost, výrazně zdravila a po chodbách běhala. Když jednou stál na společných toaletách nad záchodovu mísou, vyšlo z něj místo moči semeno. Byl zmatený a zapálil si na balkóně cigaretu. Když se vracel, viděl jí, jak na něj mává z druhého konce chodby.

II.

Slovo stáří bylo první, které jsem od ní slyšel, ale nebylo určeno mně. Když prošla kolem, sedl jsem si na paty před stolkem s knihami, a potichu předříkal: stáří je když dřepě na bobku chrchlaje do ohořelých polen atd. (Beckett). Slovo díky mi řekla, když jsem jí uvolnil průchod úzkou cestou kolem vrátnice. Neopatrně jsem jí hledal očima, až jsem se setkal s jemností, s jakou ty svoje sklopila. Knihy stanovily dálku. Při četbě Danta mě její přítomnost pohltila i na místech, kde nebyla. Svým rychlým krokem, stále v jiných šatech, prochází kolem. Pamatuji její pohled (bílé kombiné), který neříkal nic, jen probouzel smutek; na chvíli mi vklouzl do očí, s otázkou bez odpovědi. Když šla proti mě chodbou, zvedal jsem k ní oči, ale ty, jakoby narazily na neviditelnou stěnu nebo prudké světlo, se zastavily, než se mohly setkat s její tváří.
    V noci jsem viděl bílou květinu. Ráno jsem našel v klášterní zahradě černý a bílý kámen, které jsem jí dal týž den po poledni. Neskrývala svůj údiv, ale ostrost jejích otázek překvapivě rychle opadla. Řekl jsem, odkud kameny jsou, a že ve starých dobách (na Starý zákon, který jsem měl na mysli, nepřišla řeč), se podobným způsobem rozhodoval spor přesahující světské právo. Mezi kněžími byl vyvolen jeden, který kameny schraňoval. Zblízka byl její obličej podlouhlý, světlý v rámu černých vlasů. Když se znovu ptala, proč to dávám jí, dozvěděla se, že má vzácné kouzlo, které jí připodobnilo vyvolení. Předsunula dlaň a nechala ji rozevřenou se dvěma kameny. (Cigareta, kterou jsem držel v ruce, dohasla; v té její ještě zbývalo.) Ona i já jsme poděkovali. Pak prošla kolem (zrovna jsem měl knihu před obličejem) s telefonem ve výšce očí.

III.

Odešla do sprchy krátce po tom, co mě ohlásili, a když jsem přišel na místo, čekal jsem na ni. Usmívala se a přinesla mi mandarinku. Cítila se trochu nesvá a ulevilo se jí, když jsem jí půjčil své sako. Rozložil jsem před sebe měsíčky ovoce, ale než jsem je snědl, vyhodila je do koše, abychom mohli odejít. U jídelního stolu utěšovala svou přítelkyni a krátce mě s ní seznámila (Bulharka). Na výdejním místě si vzala pečivo a máslo k večeři, pak nechala na talíři kousek chleba. Vešli jsme do kuřárny, zapálila si a odmítla půjčit zapalovač jinému pacientovi, který byl v kuřárně. Říká, že každý má své věci. Půjčil jsem mu svůj zapalovač, nicméně nejednalo se o můj zapalovač, ale o ten, který ležel na stolku už při našem příchodu. Ptám se jí, jestli řeč a slova, jimiž mluvíme, jsou taky každého jednotlivě? Neodpověděla (nebylo co odpovědět). Cítím úzkost. Ona odchází z kuřárny a nechává mě s cigaretou. Když se vracím do chodby, přináší mi kávu. Nejprve zdvořile, potom hruběji, mě pobízí k pití. Bojí se mlčení. Dotýká se mě a směje se, a co říká, mě vyvádí z míry. Má radost z lidské blízkosti jako by pila z žízně (zároveň ji ve mně probouzí). Je čistá, ale prudká. Říká, abych odešel. Nevím, zda je těžší sem přijít nebo odejít, pravděpodobně proto, že jsem ani jedno nezvládl správně. Na zastávce autobusu zvedám telefon, její hlas říká, že mám být rozhodnější.

IV.

Přerušený zákmit pohybu v poplašeně zvednutých a ihned klidně sklopených očích obličeje, který jsem viděl před sebou, zastavil otočení hlavy, které by bylo okamžitou odpovědí na zvuk předmětu, jehož měkký dopad mohl patřit lidskému tělu. Než jsem očima doputoval od neviděného zdroje zvuku přes pohyby a tváře spolucestujících, dveře metra se zavřely, a jízda, po ohlášení jména příští stanice, pokračovala.

V.

Student s nápadně zakloněnou hlavou, který po soumraku vyšel rychlým krokem z koleje, několikrát prošel rozlehlý městský park a lehl si na betonovou obrubu asi jeden metr nad úrovní chodníku. Ležel strnule, s širokýma očima, a nad ním byla mezi větvemi stromů vidět noční obloha. Když zaslechl hlas, nezměnil pozici, ale hleděl chvíli zespodu na tvář starce, který se starostlivě ptal po jeho zdraví a proč tu leží. Student se vztyčil a usmíval se, zřejmě aby starce přesvědčil o nevázanosti svého počínání. Stařec odešel beze slova.

VI.

Průjezd byl otevřený do tří stran. S. přecházel podél spáry mezi dlažebními kostkami, čelem ke dvojici cest ústících ve vzájemně opačném směru do ulic starého města, tak, že s drahou S. kroků tvořily písmeno T, a poté co se vždy po pár desítkách metrů otočil, čelem k cestě jdoucí podél kostela a přes dvůr až k nábřeží. Bylo již dávno po smluveném čase setkání, přesto S. dosud neodešel. Chladný jarní vítr zdvíhal průmyslové textilie zakrývající lešení, složený stavební materiál a staré zdi. Tma a ticho, doprovázené osamělým zvukem dveří při odchodu některého z pozdních návštěvníků knihovny, dobře živily S. trpělivost. Sledoval nyní lucernu plynové lampy, do níž bylo vloženo elektrické světlo, jak se zažíhá slabou namodralou září a opět neúspěšně hasne. Hodiny odbíjely desátou, kdy se budova uzavírá pro veřejnost. Konečně s posledními návštěvníky knihovny vyšla z budovy také osoba, jíž S. očekával.
    Byla to velká dáma starého vzezření, které ji v S. očích propůjčoval dlouhý kabát, poněkud znejasňující obrysy postavy, a jemně šedivé vlasy. Byl zde tedy zbytečně brzy? Zapamatoval si špatně smluvený čas? Dáma se na S. omluvně usmála a nechala ho, aby následoval její přímý krok. Nemluvila příliš dobře česky – což platilo také pro jiné jazyky, třebaže jich bylo mnoho, jak mohl S. později slyšet. Snad proto se vyjadřovala pouze v nezbytných případech, krátkými větami, gramaticky co možná nejholejšími. Její slovní zásoba nicméně byla pozoruhodná a S. se na té krátké cestě, kterou spolu urazili, několikrát zastyděl za svou mělkou paměť. Vykládal nyní dámě o důvodu, pro který žádal o setkání s ní, ačkoli ona jej již znala z dopisu, který jí S. před několika dny poslal. Potřeboval překladatele pro několik odstavců psaných v řeči, kterou sám nevládl, aby je mohl zahrnout do jakési úřední zprávy. Dáma si nechala od S. znovu vypovědět, že se rozhodl zpracovat záznamy uložené v archivech knihovny, vymezující jeho zájmu dobu, která nebyla dosud minulou natolik, aby mohla být vážně zkoumána historiky, avšak jsoucí již mimo čas S. krátkého života. Zvuk vylidněných ulic a mlčení, kterým dáma podněcovala S. k jeho vyprávění, působily, že S. hlas zazníval poněkud stísněně.
    Když se posadili ke kavárenskému stolku, hovořila dáma o technických náležitostech překladu a o úskalích, kterým musí překladatel čelit, aby příliš nezastínil smysl vyjádřený v jednom jazyce a zároveň ho nenechal upadnout do samomluvy prostým doslovným převedením. Použila latinský výraz pro překlad, který původně znamená otočení, a aby dostatečně upřesnila svou myšlenku, obrátila na stolku list papíru, na němž byla vytištěna nabídka nápojů, na prázdnou stranu. Stolek byl vratký a stále se svažoval tam, kde byl více zatížen. S. měl co dělat, aby sledoval směr slov a zvuk nábytku ho rozptyloval.
    Zdálo se mu, že se dáma snaží hledat spojitosti, které se mu nezdály příliš pevné, mezi překladem z jednoho jazyka do druhého a nakládáním se záznamy vzniklými v minulosti. Zatímco S. sledoval ruce, zasouvající se pod list papíru, hledající na desce stolu sirku, uvědomil si, že dáma, která seděla proti němu, je pravděpodobně krátkozraká, přestože za chůze nic, co by tomu nasvědčovalo, nepozoroval. Pro blízkost, ve které se ocitlo předvedení myšlenky překladu a šátravé pohyby ruky neostře vidoucí, nabyl S. dojmu, že mezi překlad z cizí řeči a četbu zápisů minulosti vstoupila krátkozrakost, obrat k možnostem přítomné řeči omezené skutečností, kterou teprve poznává. Chvíli pak seděli mlčky a tak bylo zřetelněji slyšet zvuk hovoru kavárenských hostů.

VII.

Jeho syn, který se před lety odstěhoval, vešel téměř beze zvuku. Měl pohled, jak si uvědomil, když spatřil souvislost jeho příchodu a odchodu, odvrácený k východu. Slyšel, že pozdravil ve vedlejší místnosti jeho kolegu a přítele jen na půl úst. Vstal od stolu, aby k němu promluvil. Syn vešel a ruku napřáhl jen k tomu, na co se předtím smluvili (klíče). Odcházeje (sledoval mírné natočení jeho hlavy) reagoval na slova kolegy, kterému visela od úst cigareta očekávající společnou rozpravu a oddych od práce, jen úsměvem, rychlým krokem již z dosahu odpovědi.
    Odešlý porozuměl oslovení, až když se stalo minulou řečí. Až přeryv odtržení srovnal jeho krok a slova s přítomností času.