Nejstarší smích (01)

„Humor je nejdůstojnější projev smutku.“

Miloš Kopecký

Prolog

Vlastně, když mi Alice oznámila, že vyrážíme na cestu do Chorvatska, měl jsem se vzepřít. Alespoň můj fyzický stav mě k tomu postrkoval. Ale já jen souhlasně kývnul hlavou a šel pryč.

Pak jsem najednou seděl uprostřed noci ohluchlý tichem hvězd a tam se mě ta bláhová myšlenka zmocnila. Hned, jak se mi zahnízdila v hlavě, ucítil jsem osvěžující závan. Závan křídel té hloupé, nesmyslné naděje. Nevím, co to bylo, snad nějakej přiblblej křesťanskej atavizmus, ale muselo to být hluboko ve mně, protože to mělo sílu snadno překročit můj labilní ateismus i mojí diplomovanou racionalitu a řeklo to: Nepohrdej tím! Vždyť tomu věřili tví předci. Zkus překonat ty útrapy a věř, že ti to pomůže. Hleď na tu cestu, jakoby to byla svatá pouť, která má směřovat víc k tobě, než kamkoli jinam. Překvapivě ta anabáze najednou dostávala smysl. Ale možná jsem se jen zbláznil. K ránu mě překvapilo, že jsem si dokázal opakovaně vzpomenout na všechna ta slova otčenáše.

To, co mi však už dlouhé dny zavalovalo duši a nečekaně se teď k té cestě upínalo, bylo zároveň informací, která by Alici od toho putování odradila, ale já jsem si tu cestu najednou přál. To sdělení se tak nesmělo dostat ven. Ta zpráva se musela stát mým tajemstvím. Mým tíživým cestovním zavazadlem. Alespoň po ten čas, než se navrátíme. V tu chvíli mi Vladimír Holan, s trochou ironie, podstrčil své verše:

To je ta chvíle, kdy mrzne a slunce nesvítí,

ale náhrobní kámen je přece teplý,

neboť se pohybuje.

1. Trní slov

„Kterýho magora napadlo pořídit si takový neposlušný hovado?“ řekla moje manželka, když se marně snažila zahnat psa do auta. Ta otázka byla pouze řečnická, protože ona i já jsme již dávno respektovali základní pravidlo našeho soužití: Ji napadají myšlenky a mne kraviny. Díky Alici, jsem byl již dlouhá léta před svými nápady v bezpečí. Kdyby Robert Oppenheimer žil s tak mimořádnou ženou jako já, byla by možná dvě japonská města lidnatější. Ani nevím, jak se mi podařilo prosadit do naší domácnosti takovou hovadinu, jako je pes.

„No tak, Šéfíku, poslechni paničku,“ rozkázal jsem opatrně. Půlmetrákový briard, který věděl, že je potomkem Monaka Liechtensteina, světového šampióna v kategorii psů do tří let, znechuceně zvedl hlavu od asfaltu a upřel na mne pohled plný despektu. Pak překvapivě nastoupil do mikrobusu a rozvalil se na zadním sedadle.

I Alice se vsoukala do kabiny auta a řekla: „George Bernard Shaw definoval manželství jako tři týdny zbožňování, tři roky hádek a třicet let tolerance,“ otočila se na Dagmaru. „Kdykoliv se podívám na svého Aleše, peru se s pátým přikázáním o sekáček na maso a Shaw tomu říká tolerance.“

„To jsem netušila, že ten irskej parchant žil s Charlottou tak happy,“ zasmála se Dagmara, posunula se na sedadle a vší silou zabouchla dveře vozu. Mohli jsme vyrazit.

Do Chorvatska nás cestovalo pět. V první řadě moje žena. Devětapadesátiletá ředitelka gymnázia, která milovala citáty a zásadně nedělala chyby. Její oddací list byl tou výjimkou, která potvrzovala pravidlo. „Ne každému se povede vzít si ředitelku zeměkoule,“ chlácholil mě často Karel.

Karel byl další účastník výpravy. Byl to můj letitý kamarád. Pětašedesátník, který se stále považoval za Napoleona ženských srdcí a mistra vítězných ústupů. Pyšně se představoval jako starý mládenec. Měl řadu koníčků. Jeho největší vášní bylo objevování světa pomocí mimosmyslového vnímání. V tomto směru ho zajímalo vše. Od vykládacích karet až po parapsychologii. Nejraději však pracoval s virgulí, kterou si vyrobil z drátěného ramínka na šaty. Nosil ji v molitanovém pouzdře téměř vždy sebou. Myslím, že do té virgule vkládal naději, která se týkala deprimujícího poměru jeho příjmů a výdajů. Vodní prameny ho příliš nezajímaly. Hledal především naftu.

„Do Chorvatska?“ opakoval překvapeně, když jsem mu zavolal a zeptal se ho, zda by s námi jel do Primoštenu. „Hm, co bych tam měl dělat? Strašně nerad se potím.“ Pak však jeho hlas získal nečekaně energii: „Víš, že v Chorvatsku je víc nafty, než v Saudský Arábii? Vsadím se, že nevíš. Nebuď z toho smutnej, nejsi sám. Takže, proč ne. Jedu!“ V zápětí si zřejmě vzpomněl na své siderické kyvadlo, kterým si ověřoval důležitá rozhodnutí, protože se rozpačitě stáhl: „No, ale asi bude moudré… Nebude ti vadit, když si to ještě kapánek rozmyslím?“

„Klidně si to prober, máš čas,“ řekl jsem, i když mi bylo jasné, že pojede. Ale pak jsem přeci jen raději férově dodal: „Asi bys měl vědět, že ta chorvatská nafta není žádné tajemství. Ví o ní minimálně Američané, Rakušáci i Britové. V Jaderském moři se dělají průzkumné vrty. Navíc, k čemu ti bude na moři virgule?"

„To je právě vono, ti trotlové hledají pod mořským dnem a nevšimli si, že chorvatská pevnina se houpe na ropě,“ zachechtal se, až jsem musel oddálit telefon od ucha.

Když jsem Karla kdysi poznal, ještě jako spolužáka na stavební fakultě, jeho humor jsem zpočátku považoval za symptom onemocnění mysli - mohl se mi někdo divit?

Nastal den odjezdu a Karel, který slíbil, že mi pomůže s přípravou, stále nikde. Dorazil až pár minut před plánovaným odjezdem. Připomínal špatně trénovaného šerpu pod vrcholem Mount Everestu. Vlekl dva obrovské kufry a na zádech mu visel obézní ruksak. Jeho zoufale otevřeným ústům jakoby se vyhýbal kyslík. Po jeho boku ledabyle kráčela černovláska. Nebyla to však Karlova přítelkyně Monika, jak jsem očekával. Tahle žena byla o dost mladší. Přes rameno jí visela titěrná kabelka a ruce měla vražené hluboko do kapes šortek, které ukazovaly hezké, bosé nohy. Nemohl jsem přijít na to, koho mi ta dívka připomíná. Karel překypoval dvorností a nespouštěl oči z její podmračené tváře. Jakoby se snažil odhadnout každé přání, které by mohl splnit. Oslovoval ji Dag, někdy Daguško a téměř pořád miláčku. Protože přišli na poslední chvíli, nebyl čas na velké představování. Vrhl jsem tázavý pohled na svou ženu. Alice nevypadala ani trochu překvapeně. Chovala se dokonce tak, jakoby ta holka už léta usedala k našemu stolu.

Když jsem přenášel do přívěsu poslední cestovní potřeby, do kterých jsem raději nezahrnul svůj malířský stojan a kufřík s barvami, ale pouze jen skicák, zastoupila mi Dagmara cestu a nabídla mi tykání. Použila pro ten účel poněkud neotřelý výrok: „Jak to, že nemáš ty krámy už naložený. Takhle se do Chorvatska nedostaneme. Proboha, Aleši, proč se s tím tak sereš!“ Pak zkříženýma nohama usedla do trávy, zapálila si doutník a znuděně mě pozorovala.

Dlouho však mlčet nevydržela. Ještě ve mně nestačilo zakořenit privilegium, že těm půvabným, bosým končetinám mohu tykat, když mě znovu oslovila. Bylo to ve chvíli, kdy jsem již ukončil nakládání a zbývalo mi už jen upevnit ke karavanu jízdní kola. Tehdy vstala a hlasem, který vyjadřoval nepřátelství víc, než vlastní obsah slov, mi řekla: „Do hajzlu, Aleši, jedeme k Jaderskýmu moři. Do šílený výhně. Seš na palici? To si jako myslíš, že se tam budu ještě štvát na bicyklu?“ Pak vztekle zakroutila hlavou a vydala se za Alicí. Asi aby se zeptala, proč si vzala takového pitomce. Před tím však ještě odmrštila na zem zbytek doutníku, bohužel, včas si všimla, že ho chce zašlápnout bosým chodidlem.

„Neboj, jsou to jen takové záchranné čluny na našem Titaniku,“ volal jsem za ní. V mých slovech se však dala najít nejen dobře ukrytá ironická vzpurnost, ale i uraženost. To mě zamrzelo.

Vypadalo to, jakoby si mě Dagmara už dopředu vybrala za cíl svých útoků. Ale vždyť jsme se viděli poprvé v životě. Nebo si jen nevzpomínám? To nemá hlavu ani patu. Představil jsem si milý Moničin úsměv, který mě vždy dokázal ujistit o přátelství i pochopení. Kam dal Karel rozum? Najednou jsem s určitostí věděl, že nadcházející cesta nebude nudná.

„Dag žije v Kanadě a v Čechách je jen na skok,“ šeptal mi Karel hlasem šerpy, kterému se ještě úplně nezklidnil dech. Snad to řekl proto, abych se uklidnil, že mi nepřivedl doživotní trest. Už mi však neobjasnil, proč ženská, která říká, že jsem na hlavu, přiletí do Evropy, jen proto, aby s námi mohla jet do Primoštenu. Nechápal jsem ani to, že tahle Kanaďanka mluví česky, jakoby nevytáhla paty z pražského Žižkova. Ale proč bych měl znát všechno? Věděl jsem s jistotou jen to, že Dag určitě není posedlá studiem knih Ladislava Špačka.

Privilegovaným členem téhle balkánské výpravy byl i zmíněný pes. Paličatý hafan, který vedl věčný spor s mou ženou, komu jsem víc podřízen. Psovi jsem od začátku fandil a tak jsem ho pojmenoval Šéf.

(Pokračování)