Nejstarší smích (02)

(Pokračování)

Posádku jsem samozřejmě doplňoval já. K té expedici jsem měl protichůdný vztah. Bylo tu sice jakési infantilní očekávání, ale také ve mně byl i řidič, který už dávno ztratil sebevědomí a ten prohlašoval, že ta cesta je nebezpečná blbost. Každopádně se nadalo říci, že bych se těšil. Vlastně ani nevím, kdy jsem se naposledy na něco opravdu těšil. Tenhle druh hřejivé představivosti mi už dlouho chyběl. Asi to byl i jeden z důvodů, proč jsem tak rychle před pár měsíci ukončil podnikání a odešel do důchodu. Doufal jsem, že mi ta změna dokáže otevřít okna a vyměnit nábytek v mé duševní temnici. Chtěl jsem najít něco, z čeho bych zase mohl mít potěšení.

Čtvrt století jsem prodával brýle a nebyl to vůbec špatný nápad. První polovina devadesátých let znamenala pro velkoobchod s takzvanými čtecími brýlemi požehnaný zisk. Kdybych to dnes někomu vyprávěl, asi by mi neuvěřil, ale tenkrát tento výhonek podnikání neměl v české kotlině žádnou konkurenci. Ale už dávno se ze mne vytratil ten pocit pašáctví. Zmizela radost z odvahy a vynalézavosti, co člověk potřeboval, aby opustil bezpečně zaparkovaný stůl na ředitelství Metrostavu. To tam bylo opojné vzrušení z hledání úspěchu v záludném bludišti byznysu. Časem to všechno vonělo především stájí úředního šimla a měnilo se v omezující stereotyp. V duši mi zakořenila představa, že míjím sám sebe.

Jednou jsem se procházel Prahou a kroky mě zavedly k Platýzu. Najednou jsem stál před prodejnou výtvarných potřeb. Sevřel se mi žaludek z překotnosti, s jakou se ve mně probudila záliba mých studentských let. Rázem jsem věděl, že to hlavní, co budu do konce svého života dělat, bude malování.

Potom stačil jeden den, jeden krátký rozhovor a všechno bylo jinak. Když jsem se pak v noci díval oknem čtvrtého patra do ulice zalité měsíčním úplňkem, poprvé jsem si uvědomil, že výška může někdy znamenat i vysvobození. Vzal jsem do ruky paletu s barvami, ale nemaloval jsem. Poprvé od dětských let jsem cítil na tváři vlastní slzy.

O tom, co se stalo, jsem mlčel. Kupodivu ani jsem neměl chuť to někomu vyžvanit. Alici už vůbec ne. Nechtěl jsem, aby jí to sáhlo do života. Pak přišel ten návrh s Chorvatskem a ty přivřené dveře k tajemství dostaly pevný zámek.

„Cože? Ty maluješ?“ ptala se šokovaná Alice, když se vzbudila, šla se napít vody do kuchyně a našla mě v obýváku před stojanem s prázdným plátnem.

„Já nevím,“ řekl jsem.

„Ty stojíš ve tři ráno před malířským stojanem a nevíš? Proboha, co s tebou je?“

„Opravdu nevím,“ opakoval jsem.

„Ráno vstávám. Já,“ zdůraznila, „já musím jít do práce. Zítra si o tom promluvíme.“

Už jsme o tom nehovořili. Ostatně už dlouho jsme spolu vlastně nemluvili o všem. Neměla čas. Práce ve škole, práce v městském zastupitelstvu, práce v nadacích a v amatérském divadlu. Pořád tuhle a támhle. Nadzvuková manželka. Jakoby unikala nejen mně, ale i sobě. Já byl ostatně rád, že jsme o tom mlčeli. Alespoň jsem nemusel zatloukat. Vlastně to tak bylo nejlepší.

Tenkrát jsem si uvědomil, že se něco změnilo. V poslední době se vracela domů později. Jednou vystoupila z černého offroadu, který řídil nějaký šedovlasý muž. Láska nemá žádný věk, bylo jediné, co mě napadlo. Možná to nic neznamenalo, ale já překvapil sám sebe, jak mi to bylo jedno. Ale možná jsem si jen neuvědomoval, že to nedokážu plně domyslet.  

Dva dny po našem nočním setkání u malířského stojanu řekla: „Jedeme do Chorvatska.“ Možná to byla reakce na tu noc. Třeba mi šla vstříc. Snad něco tušila a podávala mi ruku. Ale možná to neznamenalo vůbec nic.

(Pokračování)