Nejstarší smích (03)

(Pokračování)

2. Chuť lékořice

Kdo má peníze, koupí si auto, kdo je nemá, zemře jinak, řekl jsem si a pustil opatrně spojku. Ucítil jsem lehký odpor obytného přívěsu a souprava se rozjela. První metry byly za mnou. Pohlédl jsem na navigaci. Osm set sedmdesát kilometrů. S karavanem přes deset hodin jízdy plus zastávky. Tak daleko byl náš první cíl - Plitvická jezera v Chorvatsku.

Chtěli jsme se vyhnout nabitým silnicím i vedru, takže jsme vyrazili v pondělí před šestou hodinou večer. Nízké slunce na obloze bez mráčku vyvolávalo příjemnou náladu. Každou chvíli jsem na dálnici opatrně předjížděl tiráky, co se z nějakého nepochopitelného důvodu nevyhýbaly po okresních silnicích mýtným bránám. Naše souprava devítimístného minibusu a obytného přívěsu vedle nich nemusela kvůli své délce propadat méněcennosti.

Byl jsem jediný z nás pěti, kdo měl oprávnění pokoušet se to čtyřnápravové nedohledno udržet na asfaltu. Ta výjimečnost mi rozhodně na sebevědomí nepřidávala. Léta jsem s tím činžákem na kolech nejel dál než na Šumavu. Už před cestou se v mé hlavě odvíjely dramatické scény rozprav s dopravní policií Česka, Rakouska, Slovinska, Chorvatska, případně Maďarska a Slovenska, které pronikaly nervovými vlákny do mých útrob. Ty vidiny komplikovala ještě má jazyková idiocie, chorobná nekonfliktnost i vrozená spořivost. Představa prohibice za volantem, uprostřed alkoholem rozjařených spolujezdců na cestě delší než dva tisíce kilometrů i osamělé noční bdění u čelního skla za zvuků spokojeného chrápání, mou duši rozhodně nepřiváděla do stavu krajního entuziasmu. Kladl jsem si otázku, proč jsem věčným zajatcem dobra. Když Alice rozhodla, že pojedeme do Chorvatska, chodil jsem každý večer venčit Šéfa do parku, abych tam mohl (když se nikdo nedíval) objímat mohutné kmeny stromů a dobíjet své akumulátory energie, aby vydržely můj altruismus vůči lidem i psům.

Moje sbližování s Dagmarou pokračovalo i na silnici. Během jízdy si přesedla vedle mne, aby měla co nejlepší výhled. Po chvíli sáhla do kabelky a vytáhla doutník. Vzduch v kabině rychle ztratil svou průhlednost. Rozkašlal jsem se a otevřel okno.

„Miláčku, prosím, mohla bys to zhasnout. Víš přeci, že nikdo z nás nekouří,“ přišel mi vlídně na pomoc přítel Karel.

„Nemohla,“ odvětil miláček. Porozumění, které se ještě z posledních sil vznášelo v kouři, zatřepalo motýlími křídly a zdechlo. Psí čich je prý víc jak stotisíckrát citlivější než ten lidský a tak nebylo divu, že se jako první vzpamatoval Šéf. Zvedl se v mlze zadního sedadla, aby projevil svůj nesouhlas štěkotem. Okamžitě se však začal dávit kašlem.

„Abrahám Lincoln řekl, doutník je páchnoucí nať plevele, která má na jednom konci oheň a na druhém blázna,“ řekla klidně má žena, předklonila se, vzala Dagmaře doutník z úst a vyhodila ho z okna.

„Promiň Alice, stačilo říct. Na prosby chlapů jsem alergická. Pokaždé mám pocit, že mají v podstatě falický původ," zareagovala nečekaně vstřícně Dag. Pak se znovu znuděně rozvalila na sedadle a položila bosou nohu na přístrojovou desku. Začalo mě oslepovat slunce, které se odráželo od zlatého řetízku na její noze. Nasadil jsem si polarizační sluneční brýle. V autě zavládl klid, ale ne na dlouho.

„Seš debil, či co! Viděli jste to. Ten tvůj umělec, Alice, to málem vopřel vo náklaďák. Vejráš někdy taky do zpětnýho zrcátka?" obnovila Dag konverzaci. Chtěl jsem odpovědět, že při správném slunci se umím při předjíždění zařadit s přesností na půl metru. Stačí jen sledovat stín vozidel na silnici. Ale cítil jsem, že bude lepší, když si dříve srovnám dech. Navíc Dagmara okamžitě spokojeně zavřela víčka a tak jsem místo odpovědi jenom rozpačitě zavřel okno. V kabině zavládlo znovu ticho. Začal jsem se opět plně soustředit na cestu, která zatím ubíhala podle plánu.

Zapadající slunce teď zívalo na naše záda a vytvářelo konejšivou atmosféru, do které se zapojoval i jednotvárný zvuk motoru. Snad i asfalt poloprázdné dálnice tlumil zvuk pneumatik, aby nerušil harmonii přicházející noci. Ve zpětném zrcátku jsem pozoroval Karla. Jeho tvář ztratila svou oduševnělost a bezstarostně si ustlala na rameni mé ženy. Alice se usmála, když si všimla, že se na ně dívám. Je neuvěřitelné, jak dlouho se s Karlem známe. Když jsme si poprvé vyšli na pivo, chtěl po nás hostinský občanky. Ta jeho bezvládná, spící hlava ve mně nesmyslně vyvolávala pocit stability. Člověk musí platit daně za dar života. Ale dostává i vzácné bonusy, za které by měl být vděčný. Nejen blízké duše, ale třeba i humor. Byl jsem rád, že s námi jede Karel.

Všiml jsem si, že na vozovce, daleko před námi, cosi leželo. Vypadalo to na kus plachty. V klidu jsem odbočil do levého pruhu a začal tu věc objíždět.

"Pozor!" výkřik v blízkosti mého ucha naplnil kabinu a pronikl mi do žaludku.

"Ty chrápeš za jízdy! Chceš nás zabít?“ ječela Dag.

„Kdybych ho nevzbudila, vyklopil nás na svodidla! Pane Bože, proč pouštíš senilní dědky za volant!" miláček si položil ruku na své moudré čelo a rozhořčeně zkřížil nohy pod čelním sklem.

Pocítil jsem palčivé napětí. Vzpomněl jsem si na své rozhodnutí, proměnit tuto cestu v osobní posvátnou pouť, která v sobě skrývala hazard typu: Buď mě to zabije, nebo posílí. Zatím to vypadalo na tu první možnost, protože jsem se chvěl a žádné pozitivní siločáry jsem necítil. Začal jsem si tedy překotně vybavovat všechny ego-psychologické obranné mechanismy podle Anny Freudové. Když jsem došel až k regresi, favorizoval jsem přeci jen svou původní ideu, která se dala formulovat do věty: Jdi do prdele, ty krávo. Mé energetické akumulátory byly však stále dostatečně nabité, takže jsem nakonec řekl: „Promiň, Dagmaro, že jsem tě vylekal.“

"Ale miláčku, vždyť jsme se jen něčemu vyhýbali. Aleš je přeci výborný šofér," zastal se mě Karel.

"Co to kecáš? Výborný řidič? V celým tom širým světě, jezdíš blbějc už jenom ty! Co říkáš Alice?" odvětila Dagmara. Manželka neříkala nic, ale v zrcátku jsem viděl, že se spokojeně uculovala.

Slunce zapadlo a v oknech narůstala strmá temnota Alp. Všichni se probrali a v kabině zavoněla Becherovka. Dag přelezla opět na zadní sedadlo a za chvíli se ženy objímaly kolem ramen a vrcholkům, které nás míjely za okny, vzdávaly ječivý hold písní "Horo, horo, vysoká jsi!" Karel se přidal také, ale jen pianissimo, aby nevyniklo, že se jako jediný drží původní melodie. Když jsme pronikali úzkým tunelem do obrovského skalního masivu, Alice se nečekaně předklonila a atakovala mou auru informací, že "vadne láska mezi náma." Navzdory sto padesáti decibelům jsem tunel projel, i když se přívěs trochu rozkomíhal. Nikdo můj výkon neocenil. Naopak, následně ženy zpečetily přátelství tím, že Alice vlastnoručně zapálila Dagmaře doutník. Karel ani Šéf už neprotestovali. Začaly mě pálit oči, ale možná to bylo dojetím.

Když noc pokročila, všichni usnuli, aby mě nerušili v souboji s mikrospánkem. Ale spánek mi příliš nehrozil. U mé postele už léta řecký bůh spánku Hypnos neměl píchačky. Už ani nevím, kdy jsem naposledy usnul bez nějakého prášku. Někdy jsem dokázal nahradit pilulku i lahví alkoholu. A jindy donutil farmacii, aby spojila síly s lihovary. Tu loajální nespavost jsem se snažil brát jako dar. Jako talent, co se dal proměnit třeba v džob nočního hlídače. Nebo jako dnes, v bezpečnější flám na noční silnici.

Vozovka byla téměř prázdná. „Tomtom“ ukazoval, že jsme zhruba v polovině cesty. Tak sedm hodin, když započtu čurpauzy i případné zdržení na hranici, a jsme v kempu. Zasunul jsem do mechaniky autorádia cedéčko s Jaromírem Nohavicou. Zaplavila mě lítostivá vděčnost. Jarek byl jediný, kdo se mnou dnes v noci zůstal. Byla to nádhera. Ten dekadentní stav osamění, který chutnal po lékořici. Jakoby se mi teprve nedávno vrátil z hloubky dětských let. Asi jsem si ho již mohl dovolit. Už jsem nebyl tvrdý podnikatel, usmál jsem se. Vůbec jsem s tím úpadkem nebojoval. Užíval jsem si to. Tu nasládlost obkladů, které mi sebeláska přikládala na duši. Jen to nesmělo trvat dlouho, komplikovalo to pak návrat do dospělosti. Noční jízda se mi najednou až k slzám líbila. Kabinou zněla tlumeně píseň Heřmánkové štěstí. Melodie tak trochu v opozici s textem: Láska je hora, vysoká hora, kdo z nás ji zdolá…

Zvedl jsem oči ke zpětnému zrcátku a zahleděl se do temnoty zadních sedadel na spící Alici. Direktorka střední školy. Té školy, do které jsem kdysi dávno chodil i já. Pozoroval jsem povadlou tvář téměř šedesátileté ženy, ve které dominovala dokořán otevřená ústa, vydávající občas zvuk, jenž přehlušil i zvuk motoru. V té tváři bylo zapsáno skoro čtyřicet let našeho společného života. Naděje, radosti i prohry… Coniugium absque prole est quasi dies sine sole, latina, která se mi trnem zachytila v paměti.

Díval jsem se na zavřená víčka mé ženy. Jaká jsou za nimi asi ukryta tajemství? Každý přece máme nějaká. V některých ještě proudí život, jiná jsme již dokonce odhodili do popelnice konverzace. Do jaké míry žijeme druhý život v těch svých enigmách zašifrovaných do pohledů, gest, výrazů tváře i slov? Jak velká tajemství uneseme? Jak velký zámek strachu visí na těch mystériích?

Ale co je mi do nich. Do těch cizích tajemství. Co je mi do všech těch posranejch tajemství celýho lidstva. Mně stačí to moje. To moje tajemství, které uzamykám strachem i proto, aby nezavalilo druhé. Najednou byla ta chuť lékořice pryč. Zůstala jenom hořkost osudové křivdy a strachu.

Podíval jsem se znovu do zpětného zrcátka. Moje oči se zastavily na spící manželce, jakoby hledaly oporu. Jakoby se snažily najít stébla vzpomínek, kterých bych se mohl zachytit. V představách se mi vynořil malý, oprýskaný domek na okraji Kladna, ve kterém jsme s Alicí po svatbě bydleli s Maruškou. Maruška, moje tchyně, starostlivá padesátnice s věčným úsměvem na rtech. Připadala mi tehdy stará, ačkoliv byla o dost mladší, nežli jsem teď já. Měl jsem ji opravdu rád. Chtěl jsem, aby s námi jezdila na dovolené. Byla rezervoárem jistoty a humoru. Jednou mi řekla: „Aluška je skvělá ženská do manželství. Jenom se bojím, jestli máš dost síly na to, Alešku, aby ses v tý domácnosti nenaučil chodit jako rak.“

Alice tehdy učila prvňáčky v pražských Dejvicích. Já byl projektantem na Strahově. Do práce jsme jezdili rozhašeným embéčkem s prorezavělou podlahou. Byl to život plný radosti.

Jednoho jarního dne se to změnilo. „Budeme tři,“ řekla mi Alice, když jsme se po práci sešli na lavičce u petřínské hvězdárny. Déšť nás brzy zahnal z parku do útulné hospůdky. Byli jsme celí promočení, ale šťastní. Objednal jsem grog. Trochu na rozehřátí, ale víc na oslavu. Alice protestovala. Nechtěla, abych pil, přede mnou byla přeci jízda na Kladno. Smál jsem se, připadalo mi roztomilé, jak se vztekala.

Na zpáteční cestě jsme měli těžkou nehodu. Nebyla to moje vina. Jen pár ulic před naším domem, mi Trabant nedal přednost. Ale já měl v krvi alkohol. Alice se ošklivě zranila a potratila. Venku pořád ještě pršelo, když mi v motolské nemocnici lékař na opuštěné chodbě řekl: „Vaše žena bude v pořádku, až na to… Lituji, ale už nikdy nebude mít děti.“

Reflektory dál neúnavně razily tunel do tmy ve směru, který vytyčovala navigace. Položil jsem si ruku na prsa. Zase ten podivný tlak. Asi nervy. Možná meteorismus, usmál jsem se při pohledu na noční oblohu. Raději jsem však přibrzdil. Ještě chvíli jsem se pozoroval, ale zdálo se, že potíže ustupují. Nakonec jsem se musel znovu usmát, vybavila se mi totiž věta: Chtěl bych zemřít rychlou a důstojnou smrtí, jako můj otec za volantem autobusu a ne uprostřed zmatku a hysterie, jako ti pasažéři za ním… Ještě chvíli jsem si marně lámal hlavu, kde jsem tu větu vzal a kdo byl vlastně syn onoho šťastného otce.

(Pokračování)

 

---