Nejstarší smích (07)

(Pokračování)

4. Rigorózní demence

„Proboha, co se ti stalo?“ byla první věta, kterou jsem příští den slyšel. Alice na mne třeštila oči a já se dotkl mokvající odřeniny na čele.

„Zakopl jsem, když jsem byl večer vyhodit odpadky.“

„Všimla jsem si, že zmizely dvě lahve,“ řekla suše Alice, když mi lepila náplast na hlavu.

Vytřel jsem chlebem z talíře zbytek hemenexu a s chutí se napil kávy. Ženy už byly po snídani a hlasitě se bavily. V jejich hovoru často zazníval smích a jejich gestikulace byla výraznější. Alice jakoby omládla příjemným očekáváním. Před námi byl výlet k Plitvickým jezerům.

Když jsem se zvedal ze židle, vypadly mi z kapsy košile brýle. Sehnul jsem se pro ně a jejich zrcadlové sklo odrazilo cizí, zarostlou tvář. Divné, ta tvář musela být moje. Musel jsem konstatovat, že ta náplast dodávala tomu fádnímu ksichtu určitou dobrodružnost.

Zamkl jsem karavan a podíval se na hodinky. Bylo přesně devět dopoledne. Hodil jsem si batoh na záda a rozhlédl se.

Bylo krásně. Duch Velkého Manitoua, kterého tu kdysi opustili němečtí filmaři, nám byl zřejmě nakloněn. Ovzduší objímalo naše nalehko oblečená těla teplým vánkem, sluncem i příslibem. Uvědomil jsem si naléhavost, s jakou se mi zařezávaly popruhy ruksaku do ramen, a napadlo mě, že to vzdušné objetí bude odpoledne asi vášnivější. Zatím to však vypadalo na skvělý den, který byl jako stvořený na výlet kolem vody. Skvělý den, jako každý den, co mě nenutil, abych ho strávil za volantem.

„Dnes to budeš potřebovat,“ řekl Karel a strčil mi do ruky nerezovou placatku.

„Po včerejšku mě ještě bolí hlava.“

„Tak to vem jako vyprošťovák, nebo mu připij, aby ti ten včerejšek odpustil,“ ukázal palcem na modrou oblohu.

Ústa se mi zkřivila odporem z hořkosti, ale když jsem vracel zbytek fernetu, vděčně jsem kývl hlavou. Nadhodil jsem si ruksak, který se mi pokoušel oddělit ramena od trupu a vykročil.

„Stop!“ zarazil nás Karel. „Máte tu odborníka na budoucnost a vy se vydáváte na cestu, aniž byste se poradili?“

„Nikdo nemůže být odborníkem, aniž by při tom nebyl v pravém slova smyslu idiotem. To ti neříkám já, ale George Bernard Shaw,“ usmívala se Alice.

„Radil jsem se s kyvadlem,“ přešel velkoryse Karel pokus o invektivu, „dnešek není pro expedici ideálním dnem. Ten nastane až za týden, v pátek třináctého.“

Jedině já sledoval, co z Karla ještě vypadne. Dagmara v předklonu zaujatě hodnotila džínovou sukni, kterou si má žena dnes poprvé navlékla.

Pozoroval jsem sluncem ozářenou tvář Alice. I teď jsem v ní nacházel rysy, které nedokázala vymazat eroze času. Hezká stará žena, není to hloupý protimluv? Do jaké míry jsem byl obsažen v těch vráskách na čele, či v jemných vějířcích smíchu kolem očí? O co by byla jiná, kdyby mě nepoznala? Slunce na okamžik zvýraznilo její úsměv a naznačilo zapomenutou křivku úst. Byl to jen stín, chvilkový pomníček té asteroidy štěstí, kterou pro mne kdysi vykouzlovaly její rty. Kam se ztratila ta blízkost.      

„Když to budete riskovat, budou problémy,“ pokračoval Karel. „Žádná sranda. Mluvím nejen o zranění, ale možná i o utonutí. Kyvadlo ukazuje i divný věci. Třeba, že potkáme vodní transcendentnost. Jestli to bude Neptun, vodník, nebo někdo jiný, to už ví jen Bůh. Odpoledne nám hrozí východ slunce, nebo něco, co s ním souvisí. Hlava to nebere, ale kyvadlo to ukazuje opakovaně. Je to tutovka,“ sklapnul konečně Karel.

Jeho humor mi nepřipadal už jenom vykolejený, ale také i infantilní. Možná že je opravdu magor, ale kdo vlastně není. Nebylo to samozřejmě poprvé, co vyslovil podobné proroctví. Popravdě, jeho věštby párkrát vyšly, ale těžko překročily statistickou pravděpodobnost. Vlastně jsem si nebyl jist, nikdy jsem o tom nepřemýšlel.

Dag ho pohladila po vlasech a řekla: „Nezapomeň si tu provázek s kačerem a medvídka.“

Alice, která si celou dobu četla, zavřela příručku průvodce národním parkem a přísně se podívala na Karla.

„Přestaň ze sebe dělat šaška. Co se týká té infantilní věci,“ tou věcí myslela zřejmě virguli, „důrazně tě vyzývám, nech ji doma! Vodí tě jak bludička a tady se ještě v roce 1991 bojovalo. V terénu jsou stále nenalezené miny.“

„Alice, ty uvěříš každý blbosti,“ ušklíbl se Karel.

„Od tebe, Karle, to opravdu sedí,“ uzavřela kauzu Alice.

„Jdu ještě pozdravit Danu Kafkovou,“ překvapil nás mlsný jazyk Dagmary. Miláček odhodil batoh a jeho půvabné nožky se rozběhly za sporákem k sousedům. Bylo jasné, že první dnešní problém je na světě. I my jsme si zdrceně sejmuli ze zad těžký náklad a posadili se na louku.

Ty čtyři krosny, co teď ležely na stále ještě chladivých třásních pokosené trávy, byly vypasené k prasknutí. Byly to magacíny na popruzích, připravené na jakoukoli myslitelnou situaci. Jejich obsah sestavila Alice, která ve své dokonalosti, neuměla nemyslet na všechno. S náplní jednoho každého ruksaku bychom všichni s jistotou přežili týdny ztroskotání na pustém ostrově. Má manželka přehlédla pouze jediné, že základní vlastností tlumoku je mobilita.

Čekali jsme na Dag. Naše původní euforie se již dávno proměnila v napětí. Pohledl jsem na odpojený přívěs, stojící ve stínu borovic tak, aby sluneční paprsky mohly dosáhnout na jeho stěny až k večeru. Chtěl jsem nějak vyplnit čas, a tak jsem se zvedl, abych pootevřeným oknem provedl ještě jednou kontrolu interiéru. Uviděl jsem to, co se dalo očekávat. Šéf byl slastně roztažen na mé posteli.  Alice měla pravdu, je to vážně neposlušný hovado, pomyslel jsem si. Ale byl to opravdu akt impertinence? Nebyl to spíš počin důvěrnosti? Dojemná snaha vdechovat mou přítomnost? Zase jsem pocítil tu svou rozpolcenost. Radši jsem to nechal být. Stejně bych s tím půlmetrákovým hajzlíkem nic nesvedl.

„Haló, miláčku, už jdeme,“ volal Karel směrem ke Kafkům.

„Za minutku,“ ozvala se z dálky Dag plnou pusou.

Těch minutek bylo ještě nejméně patnáct, než se miláček konečně vrátil a oznámil nám: „Kafkovi mě nechtěli pustit. Jsou to milí a štědří lidé, měli velkou radost, jak mi u nich chutná. Musím se někdy podívat do Brna.“

„Einstein řekl, že čas je jen iluze. Dagmaro, jak ho to jen mohlo napadnout, když tě neznal?“ řekla mile Alice.

Nastoupili jsme do auta. Vzdychl jsem, ale na parkoviště Plitvických jezer to bylo jen deset kilometrů.

Rozjeli jsme se a Alice začala hlasitě předčítat z průvodce: „Národní park Plitvická jezera se rozkládá na ploše 217 hektarů. Soustavu šestnácti jezer propojuje sto čtyřicet vodopádů a kaskád…“

„V Kanadě máme téměř padesát národních parků,“ přerušila ji Dag.

„V Čechách jsou jen čtyři, ale neměnila bych,“ odpověděla má žena.

„Proč ne?“

„Ty vaše, obrovské a chladné, se váží spíš na obraz vesmíru, ty naše směřují k srdci a prohlubují pocit domova.“

„Do hajzlu, copak tys byla někdy v Kanadě?“ Osvěta o chorvatské přírodě se rychle změnila ve vášnivou hádku.

„Končím s tebou diskuzi, někdy se, Dagmaro, vyjadřuješ jako opravdová děvka,“ ukončila Alice výměnu názorů, ještě než jsme zaparkovali.

Zamířili jsme s Karlem k pokladně, abychom koupili lístky. Mlčeli jsme, jen Karel prohodil: „Už valný shromáždění OSN v roce 1948 zaručilo Všeobecnou deklarací lidskejch práv, že každej člověk, tím spíš žena, má právo chovat se někdy jako kráva.“

Prošli jsme vstupní bránou parku a pomalu sestupovali do zalesněného údolí. Nejprve k nám dolehl vzdálený zvuk padající vody, ale vzápětí se otevřel výhled do ohromující přírodní katedrály, která vybízela k zakleknutí. Alespoň mne. Zdálo se, že i Karla, protože začal řvát: „To je krása! Händele, slyšíš? Toto je pravá vodní hudba! Ten gigantický organ, ty křišťálové píšťaly vodopádů! Bože můj, kam jinam bys mohl ukrýt naftu, nežli sem!“

Kráčeli jsme oba vpředu a fascinovaně digitalizovali ten vodní ráj do svých kamer. Alice i Dag, obě už dávno usmířené, šly za námi a stejně fascinovaně se věnovaly mluvení. Už dříve jsem si všiml, jak rády spolu hovořily. Zdálo se, že jejich rozpravy probíhaly vždy na stejném principu: Jedna se zmocnila slova, zatímco druhá se plně věnovala přípravě své příští promluvy. Obě upíraly pohledy výhradně k zemi, aby je nerozptylovalo okolí. Vypadalo to, že do těch obdivuhodně dlouhých a neprovázaných monologů zapojovala každá celou svou osobnost. Těch rozhovorů se pravděpodobně nezúčastňovaly pouze jejich uši. Ale třeba jsem přeháněl, možná nějaký vodopád opravdu zahlédly.

Po několika minutách nás hebce zahalil závoj vodní mlhoviny a my stanuli pod vodopády, které připomínaly mohutné prameny bílé hřívy, spuštěné na hladinu jezera. Magicky šumící voda dopadala nejen na hladinu, ale i na duši. Byla to jen první z mnoha podobných scenérií, jak jsme později poznali, ale v této chvíli se těžko dalo odolat. Karel odložil fotoaparát, rozevřel pateticky náruč a k mému překvapení začal hlasitě deklamovat:

.           

„Jezero hladké v křovích stinných

zvučelo temně tajný bol

břeh je objímal kol a kol

a slunce jasná světů jiných

bloudila blankytnými pásky

planoucí tam co slzy lásky…“

.

Když skončil, nějací Češi za námi zatleskali a já se připojil.

„Co myslíš, mají Chorvati taky nějakého svého romantika, jako byl Mácha,“ řekl jsem.

„No, on ten Mácha zas takovej romantik nebyl,“ ušklíbl se Karel.

„Chceš zpochybnit posvátnost našeho obrození a taky to málo, na čem se shodlo naše školství, od dob Rakouska-Uherska?“ usmál jsem se.

„Copak ty nevíš o Máchově šifrovaným deníku?“ zvedl udiveně obočí Karel.

Samozřejmě jsem o něm nevěděl. Zato se mi vybavilo pár veršů, byly sice trochu mimo mísu, ale neovládl jsem svou chlubivost a zarecitoval:

.

„Jak málo o něm víme... Proto snad,

 že byl příliš blízký, abychom se vzdálili?

A že se stále obnovoval, aniž se měnil?

Že jeho skryté pohnutky jsme měli

 za netrvalé a jen náhodné šílenství?“

 

„Cože?“ díval se na mne vyjeveně Karel.

„To byl Vladimír Holan v básni o Máchovi,“ vysvětloval jsem.

„Aha… Žasnu, jaký blbosti si dokážeš pamatovat,“ odbyl můj umělecký výstup a pokračoval: „No, tak ten Máchův osobní deník, do kterýho si ten trouba zapisoval kódovaně intimní zážitky, rozluštil už Jakub Arbes. A byl to takovej humus, že se to muselo dlouho před českým národem tajit,“ významně na mne mrkl.

„Myslíš, něco o jeho Lori?“

„Samozřejmě, o Lori taky… Sakra, jak se vlastně ta jeho snoubenka jmenovala celým jménem?“

To byla nešťastná otázka, která neměla padnout. Já jsem si, pochopitelně, nevzpomněl taky. Začali jsme si lámat hlavu. Oba jsme si byli jisti, že to někde v těch našich zarezlých závitech zašroubované je. Odmlčeli jsme se a já, pravděpodobně stejně jako Karel, jsem si začal přeříkávat abecedu. Marně. Byla to však výzva, která každou vteřinou ticha narůstala. Jako buldoci jsme se do Lori zakousli rozviklanými zuby svých ojetých mozků a nepouštěli ji. Šli jsme dál po břehu jezera a bez povšimnutí míjeli vodopády. Národní park už nebyl to hlavní, proč jsme tu byli.

Až do času oběda, kdy jsme si koupili pivo, usadili se pod slunečník ke stolu z hrubých prken a očima, obrácenýma do sebe, pozorovali jezero, až do té doby klidu a odpočinku, kdy jsme sáhli do ruksaků pro řízky, až sem jsme tu vzdorovitou Lori dovlekli. Ale pak jsem to už nevydržel.

„Alice, nevzpomínáš si, jak se jmenovala Máchova Lori?“ zeptal jsem se.

„Šomková,“ řekla ředitelka gymnázia se samozřejmostí, jako bych se otázal, jaký máme letos rok, nebo kolik je hodin. Bože, kolik nám to sebralo času a ona ani neotočí hlavu od rozložené mapy a dál nerušeně konzumuje řízek.

Podíval jsem se na Karla. Jeho oči na mne nepřátelsky hleděly. Říkaly, že jsem provedl neuvěřitelnou zbabělost. Že to byla naše chlapská věc, kterou jsme si měli vyřídit mezi sebou, a že mou zásluhou jsme zbytečně obětovali dnešní dopoledne.

Ani ho nenapadlo poděkovat mi, že jsem nám zachránil celé dnešní odpoledne. S velkou jistotou zítřek. A pravděpodobně celý zbytek naší dovolené.

Rozhodl jsem se, že jeho výčitky do svého svědomí nepustím, i když mě k tomu Karel ostentativně vybízel, neboť zahájil bobříka mlčení. Na oplátku jsem předstíral výhradní zájem o šťavnatý řízek, pivo a turisty, co se hromadili u stánků s občerstvením v duchu uznávané pravdy, že krása není v podstatě nic víc, než předkrm k hlavnímu jídlu. Cítil jsem hlubokou křivdu. Navíc, já tu pitomou otázku o Lori nevymyslel.

(Pokračování)

 

---