Nejstarší smích (13)

 

(Pokračování)

Od táboráku se k nám blížily dvě postavy. Jejich šest nohou se šikovně proplétalo mezi sedícím publikem.

„Sakra, najednou se cejtim, jak se cejtit nechci,“ ucedila Dag přes zuby, které se zařezávaly do doutníku. „Do prdele, jsem nějak na měkko,“ dokončila informaci o stavu své duše a dřepla si vedle Alice. Šéf se složil vedle ní. Pes prý pozná dobrého člověka. Takovej paradox.

„Nedivím se ti, tenhle večer je fakt nádhernej. Karel by měl dostat Českýho slavíka,“ usmívala se Alice.

„Jo, zpívá fakt dobře. Hlasivky jsou pro Karla druhým nejdůležitějším orgánem,“ podotkl jsem s vážným obličejem a obě ženy se rozesmály.  

Byly to opravdu nevšední chvíle, kdy rozkvétala duše. Rozjařená Alice se svým typickým temperamentem uzavírala družbu se všemi lidmi, co seděli na doslech, a s chutí zpívala téměř každou píseň, i když musela záplatovat text odezíráním z úst. Dagmara, která většinu písniček neznala vůbec, hlasitě notovala komickým scatem a freneticky odměňovala skladby pískotem na prsty. To zpívání vábilo zlatou mušku. Zdálo se, že jich tu teď bylo celé hejno. Připadalo mi najednou zvláštní, že člověk zažívá tak dostupné příležitosti jen zřídka. My si museli pro ten životodárný pocit dojet až do Chorvatska.

„Ahoj Kafkovi,“ zaječela Dagmara, když zrovna líbala Šéfa na temeno hlavy. Pes si třel tlapou ucho, zatímco ona se řítila do tmy, kde spatřila manželský pár, který přerušil rozcházení škubánků a z povzdálí naslouchal, jak teskně hučí Niagara do noci.

Po chvíli již brněnští manželé seděli mezi námi a Dagmara objímala svou osobní kuchařku kolem ramen. Dana Kafková byla sympatická, asi čtyřicetiletá žena, která se evidentně ráda smála. Naopak její muž určitě nebyl autorem sloganu: Negativní emoce způsobují nemoce.“

„Kurva, něco bych si dala,“ vzdychla Dag do mraku doutníkového kouře, když zjistila, že došly klobásy.

„Já pro něco skočím,“ řekla Dana Kafková chápavě a spolu s manželem zmizela ve tmě. Asi za čtvrt hodiny se vrátila. Sice bez chotě, ale zato s hromadou jídla, kde nechyběly ani škubánky s mákem. Za chvíli jsem pro změnu ve tmě zmizel já, když mě Alice poslala do karavanu pro lahev bílého. Než jsme se k ránu rozešli, šel jsem ještě pro demižon červeného a flašku becherovky. Doutníky nepočítám. Na rozdíl od pana Kafky jsem se však pokaždé rád k táboráku vrátil.

Bylo už dávno po půlnoci, táborák stále hořel a nikdo neodcházel. Karel byl zřejmě unaven, protože jeho hlas se už tak často neozýval. Vzpomínal jsem na „španělku“, která visela na stěně mého pokoje. Už roky jsem se jí dotýkal jen při utírání prachu. Byly doby, kdy jsem ji měl v ruce každý den celé dlouhé hodiny. Kytara i zpěv bývaly vášní mého mládí. Byli jsme s Karlem dokonce členy stejné kapely. Hráli jsme po studentských klubech a mně teď připadalo nepochopitelné, že hlavním zpěvákem skupiny nebyl Karel, ale já. Stejně neuvěřitelné se zdálo i to, že moje klíčenka, která mi tehdy umožňovala přístup do ženských srdcí, byla asi ještě frekventovanější než ta Karlova.

Byl to zvláštní pocit, zase si teď po dlouhé době zazpívat. Vracela se mi jistota a začal jsem přidávat na hlasu. To muzicírování dokázalo vypnout čas. Zastavit to kyvadlo, jehož krokem přicházely obavy. To zpívání mi najednou připadalo náramně důležité. Asi jsem dost pil, protože jsem si nedokázal vzpomenout na nic důležitějšího.

Blížilo se ráno. Hvězdy už ztrácely svou naléhavost a plameny se začaly choulit v ohništi do uhlíků. Hlasy se tišily a zpěvník listoval ještě víc v nostalgii. Když došlo na Pramínek vlasů Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra, zpěv zněl najednou jinak. Bylo to něco jako akustika duše, co ho pozměnilo. Ty tóny jakoby se prohloubily nějakou dávnou ozvěnou, alespoň tak jsem to cítil. Každopádně to zaoblovalo moje tajemství a prozařovalo obavy z budoucnosti. Najednou se mi zdálo, že zpívám svou nejintimnější hymnu. Jako bych vyslovoval modlitbu na břehu slz. Ta písnička jako kdyby ve mně nalézala poslední střípky mládí.

Ale pak, uprostřed té písně se stalo něco, co ve mně zastavilo život. Nečekaný blesk mi projel tělem a oslepil mé vědomí. Byl jsem bez dekomprese vymrštěn z hlubin svého nitra. V šoku jsem si uvědomil, že mi někdo zblízka a naplno křičí do ucha.

„Zmlkni!“ ječela Dagmara těsně u mé hlavy. Trhnul jsem sebou a ona zabodla do mých vyděšených očí nenávistný pohled.

„Ty hajzle, ty dokážeš posrat každou krásnou vzpomínku!“ řvala mi do tváře a její štíhlá postava se nade mnou bojovně tyčila. Vzpomněl jsem si na nedávné drama na pláži a pomyslel na svůj rozkrok. Byl jsem najednou rád, že sedím, takhle jsem si musel krýt pouze hlavu. Byl jsem si jist, že mě udeří.

„Kde bereš tu svinskou odvahu zpívat přede mnou tuhle písničku! Ty jeden hnusnej…!“ Vypadalo to, že Dag převzala Karlovi všechny zbývající posluchače.

„Jsi v přádku, Dagmaro?“ zeptala se Alice a vzala ji za zápěstí napřažené ruky. Ta otázka zněla spíš jako napomenutí než starost. Jakoby mou ženu nezajímal důvod, ale jen míra toho útoku. Jakoby tu příčinu jejího ataku znala.

Dag mě stále ještě provrtávala očima. Vypadala jako by byla v transu. Napadlo mě, zda opravdu nemůže být šílená. Připadalo mi to jako věčnost, než se Dagmara otočila a bez jediného slova zmizela ve tmě. V jednom okamžiku se mi zdálo, že se v jejích očích zaleskly slzy.

Šéf se ohlédl na zbytky švédského stolu Dany Kafkové, rychle vyhodnotil situaci a přesto, že už byly k mání jenom škubánky s mákem, zůstal.

S Alicí jsme si vyměnili udivené pohledy.

Byl jsem zcela otřesen a zmaten. Nechápal jsem co se děje. Kde se v Dag vzala ta náhlá, hysterická zloba. Ještě chvílí před tím, než vybuchla jako sopka nenávisti, se přece smála. Proboha, co se to děje? Nevěděl jsem proč, ale najednou jsem měl pocit, že Alice zná odpověď.

„Máš tušení, co jsem jí mohl provést?“ zašeptal jsem, protože se mi ještě nevrátil dech.

„Jsem stejně vyděšená jako ty. Vůbec nevím co se s ní děje,“ řekla Alice a napila se rovnou z lahve becherovky.

Marně jsem si lámal hlavu. Jakou souvislost mohla mít ta nádherná písnička a já? Absolutně nic nedávalo smysl. Dagmaru jsem přece viděl poprvé v životě, tu bych těžko mohl přehlédnout nebo vymazat z paměti. Ona žila v Kanadě a já v Čechách. K Alici i k Šéfovi se chovala přátelsky, konec konců ke Karlovi také. Jenom ke mně byla agresivní. Vzpomínal jsem na všechny ty útoky a provokace, které na mne cílila od samého počátku naší cesty. Zdálo se, že si tu averzi musela přinést sebou. Mysterium uvnitř mysteria. Temný, nebezpečný a tajemný netvor, ukrytý v těle půvabné ženy, vypouštěl z nozder dým doutníku. Pro Krista, co je to za blbost. Co se mi to Dag snaží říct? Proč to neřekne rovnou? Proč se na to přímo nezeptám já? Pouze na tu poslední otázku jsem si uměl odpovědět, když jsem si představil několik možných, neadekvátních reakcí.

V ohništi oharky přivíraly víčka a poslední písně již téměř osaměly. Alice šla spát, ale já věděl, že nedokážu usnout. Sedl jsem si do tmy, stále ještě vyvedený z míry a čekal na Karla, který se loučil s kamarády. Teprve po chvíli jsem si všiml, že nečekám sám. Opodál, skrytá ve tmě, postávala Dana Kafková.

Karel konečně opustil hlouček trampů a zamířil ke karavanu. Nemohl tušit, že ho před spánkem čeká ještě překvapení. Když míjel úkryt paní Kafkové, odloupl se její stín od stromu a vyskočil před Karla. Překvapila mě ladnost toho skoku. Pokud vím, v baletu se tomu pohybu říká Ballonne Compose.

Karel, který si nesejmul sluneční brýle ani během potemnělé cesty do postele a připomínal svou tápavou chůzí spíš opilce než svůdného Don Juana, však nevnímal ani tak krásu pohybu té roztoužené brněnské kuchařky, jako spíš jeho překvapivost. Leknutím zamával rukama, ztratil rovnováhu a zdálo se, že půjde k zemi. Ze tmy zrozená primabalerína ho však duchapřítomně zachytila, přitáhla k sobě a oba skončili v objetí. Lepší entrée si paní Kafková nemohla přát.

Když jsem v dalších chvílích pozoroval jejich spojené stíny, s pocitem satisfakce jsem si uvědomil, že miláčkovi vyrostla nečekaná sokyně. Než se jejich siluety od sebe oddělily, Karlova hlava se sklonila, aby políbila ženskou ruku s takovou vroucností, až z ní spadly brýle. Jinotaj šepotu, kterým na oplátku pozvala paní Kafková svého trubadúra na večeři, dolehl až ke mně. Protože Dagmara i Alice už dávno proměnily Kafkovi v charitativní kantýnu, pochopil jsem, že nás s Šéfem čekají osamělé večery. Opět jsem si vzpomněl na svého bratra. Pokolikáté už.

Nechal jsem Karla Karlem a šel temnou pustinou kempu k moři. Usedl jsem na břeh a vyhlížel svítání. Když vedle mne usedlo i mé tajemství, uvědomil jsem si, že téměř po celý večer mě nechalo na pokoji a nepokoušelo se mi prolomit duši. Díky Dagmaro, ušklíbl jsem se.

Když jsem ráno lezl do postele, nechtěl jsem rušit ostatní šustěním tašky s léky při hledání prášků na spaní. Lehl jsem si, koukal do stropu a myslel na Alici. Kdy naposledy jsme spolu strávili bezesnou noc. Věděl jsem, že do rána už neusnu. Přitom jsem tak strašně toužil spát. Spát - být živý a přitom o ničem nevědět.

(Pokračování)

 

---