Já, čubka

„Vyliž mi píču!“ křičím na Soukupovou.

Moje slova se krásně odrážejí od stěn školních šaten. Nemohla jsem si pomoct, ta kráva mně fakt už štvala. Pomlouvá mě a ten nápis na záchodech „Kudláčková je lesbická kunda“ určitě taky napsala ona.

S vítězoslavným úšklebkem sleduji poraženou sokyni, která bez odpovědi spěšně opouští bojiště.

Očekávám pochvalné reakce od svých přívrženkyň, ale jsou podezřele zamlklé.

A doprdele, to snad ne… Se zlou předtuchou se otáčím.

Stojí tam ona.

Valkýra!

Ruce v bok a jedno obočí tázavě pozvednuté.

„Kudláčková, do kabinetu,“ oznamuje mi profesorka Válková, a bez dalších zbytečných slov se otáčí a vydává chodbou.

Vleču se za ní jako spráskaná čubka. Tohle jsem fakt ještě potřebovala. Ta svině Soukupová se mi určitě pošklebuje…

Profesorka Válková zavírá dveře a usazuje se za stůl. Pozoruje mě tím svým ledovým pohledem, opálené ruce položené na stole, prsty propletené a palci o sebe zamyšleně poklepává. To nevěstí nic dobrého. Takticky mlčím.

„Slečno Kudláčková,“ oslovuje mě ta opálená mrcha. „Skutečně myslíte, že podobná zvolání vám nějak prospějí před blížící se maturitou?“

Ne, to si kurva nemyslím. Zavrtím pokorně skloněnou hlavou. „Omlouvám se,“ dodávám tiše. Tím přeci nic nezkazím, ne?

„Vyliž mi píču…“ opakuje zamyšleně Valkýra.

Překvapeně vzhlédnu.

„Vyliž mi píču…“ Tu větu znovu převaluje na jazyku. „Co jste tím konkrétně myslela, slečno Kudláčková?“

„Paní profesorko…“ snažím se najít vhodná slova. „Já… jsem… nemyslela…“

„To zjevně ne.“ Opět to její elegantní obočí vyklenuté vzhůru. Poklepávání namalovaných nehtů. Ta ženská dokáže člověka vynervovat!

„Myslela jste to nějak abstraktně?“ ptá se mě.

Co znamená doprdele abstraktně? Krčím rameny.

„Co jste tím tedy myslela?“ ždíme mě.

Mlčím, začínám se potit.

„Ukažte mi, slečno Kudláčková, co jste tím slovem píča myslela?“

Vulgarismy z jejích rtů plynou naprosto přirozeně, přesto je bizarní, že to vůbec taková čtyřicítka dokáže vyslovit. Jo, je pěkná – na svůj věk – ale s holkama se shodujeme v tom, že pravděpodobně už dlouho nešuká. A to by možná měla, nebyla by pak taková bestie!

„Já čekám,“ upozorňuje mě.

Jasně, ale na co?

Začínám se omlouvat. Konečně se mi vrací sebedůvěra. Už jsem se vykecala z tolika průserů, tak proč ne z tohodle?

„Slečno Kudláčková,“ zastavuje můj rozjíždějící se monolog. „Já čekám, až mi ukážete to, co jste tím myslela.“

„Paní profesorko, já…“ najednou mi slova docházejí a to se mi nestává často. Cože po mě chce?

„Tak bude to?“ propaluje mě tím svým modrým pohledem policejního ostřelovače. „Víte vůbec o jakém orgánu je řeč?“

No jasně, že vím… Ale furt nechápu, co po mě chce. Pro jistotu cudně přikývnu. Tvářím se jako stydlivka, která to slovo použila poprvé v životě. Škoda, že nedokážu na povel zrudnout.

„Tak o jakém orgánu?“

Fakt mě k tomu chce přinutit? Chce mě totálně pokořit? Ale mám tolik průserů, že si nemůžu moc vyskakovat, že jo? A tak si stydlivě ukazuji na rozkrok.

„Ukazujete si kamsi na sukni, slečno Kudláčková.“ Ta snědá vysportovaná mrcha si mě vychutnává.

Pokládám si prst na látku sukně přímo na venušin pahorek. Tady je moje píča, ty krávo!

„Takže pro vás znamená slovo píča kostkovanou sukni…“ poznamenává zklamaně Valkýra. Zdá se mojí neznalostí anatomie vysloveně zklamaná. „Tenhle průšvih nesmažeme, dokud si nebudu jistá, že víte, o čem mluvíte, slečno Kudláčková!“

Ježíši, to je kráva! Ona moje ponížení fakt chce dotáhnout do trpkýho konce. Oukej! Tuhle píču jsem měla na mysli!

Uchopím lem sukně a nadzvednu ji. „Už to nikdy neřeknu,“ slibuji kajícně. Snažím se vypadat, že mám na krajíčku.

„Proč mi ukazujete bavlněné kalhotky?“ ptá se nechápavě.

Cítím se jako idiot. Špatně jsem to snad pochopila?

„Já chci vidět to, o čem jste s takovým zápalem křičela na celé šatny, slečno Kudláčková,“ říká profesorka a dívá se mi přitom do očí.

Tenhle její pohled však neznám. Ten k jejímu běžnému repertoáru nepatří. Skoro bych řekla, že mě svádí… Ale ne, ta potvora mě chce jenom ponížit. Je to čubka, která musí ukazovat převahu. A jestliže chci, aby mě vůbec pustila k maturitě, musím hrát její hru.

Jednou rukou si držím zvednutou sukni a palcem druhé stahuji lem kalhotek. Dělám to pomaličku, připravená okamžitě přestat, kdyby se profesorka Válková náhodou zhrozila.

Ale ona mě místo toho se zájmem sleduje.

„Potřebovala byste oholit, slečno Kudláčková,“ podotýká věcně.

Má pravdu, už mi raší pěkné strniště… Co to tady vůbec děláme? Není tohle náhodou sexuální obtěžování? Když ji prásknu, mohli by ji vyhodit, ne?

„Aničko,“ náhle nasadila svůj dobromyslný tón. „Já to s vámi myslím dobře. Jste chytrá dívka, ale kašlete na učivo, propadáte a ještě k tomu mluvíte jako dlaždič… Ne ne, jen si ty kalhotky takhle držte.“

A tak tam pořád stojím s odhalenou kundou a přemýšlím, jak se taková stížnost na ministerstvo školství píše. Já ti dám, ty lesbo!

„Jsem tady pro vás, Aničko,“ pokračuje tím svým medovým hlasem. Vstává, obchází stůl a opírá se o jeho hranu. „Můžu vám pomoct. Dokonce přímo při maturitní zkoušce, jestli chcete.“

To mě zaujalo. Dokonce natolik, že jsem zapomněla, že si držím lem kalhotek proklatě nízko. Co za to bude chtít? Abych ji vylízala?

Zkoumám tu myšlenku.

No, pokud by mi zajistila maturitu, tak bych do toho možná šla…

„Stavte se v sobotu u mě doma,“ usmívá se profesorka Válková, jako by jí bylo jasné, co se mi honí hlavou. „Posekáte mi trávník. Pak si můžeme promluvit o vaší budoucnosti.“

„Už ji můžu schovat?“ špitám cudně.

S blahosklonným úsměvem přikyvuje. „Ale kalhotky si nechám jako záruku. V sobotu vám je vrátím.“

Civím na její nataženou ruku. Nakonec pokrčím rameny a kalhotky si stáhnu. Teplou bavlnu pokládám do její natažené dlaně. Téměř očekávám, že k nim bude čichat. Ona je však zmuchlá a zastrčí do kapsy.

„Být na ostro je příjemná věc, obzvlášť v létě,“ mrkne na mě. A já v ní poprvé za ta léta vidím člověka.

Pak udělá něco naprosto neočekávaného, sehne se a jako kankánová tanečnice nadzvedne lem vlastní sukně.

„Občas musíme kundičky provětrat.“

Na kratičký okamžik zahlédnu pečlivě sestřižený tmavý trojúhelník.

„Takže v sobotu, slečno Kudláčková,“ říká, když se vrací za stůl.

Chvilku mi trvá, než se rozhoupu k odchodu. Venku na chodbě už si vůbec nejsem jistá, zda se to stalo.

V sobotu…

No uvidíme…

---