Nejstarší smích (16)

(Pokračování)

10. Brod duše

Od rána se mi usadil v prsou zas ten divný tlak. Občas se mě dotkla i ta „kontejnerová“ závrať. Asi za to mohlo šťastné vzrušení, které jsem cítil od včerejšího podvečera. Končil poslední den v Chorvatsku. Čekala nás cesta domů, ale zdálo se, že už nikdo nespěchal.

Seděli jsme na těžkých, dřevěných lavicích a loučili se s  Primoštenem. Pili jsme Cabernet Sauvignon v baru uprostřed nočního přístaviště, pod světly pouličních lamp, které vypadaly jako zvadlé květiny. Vrýval jsem si to místo do paměti. To místo, kde jsem konečně spatřil zlatou mušku.

Vnímal jsem zakotvené jachty, které otevřenými kajutami vyzařovaly důvěrné světlo do noci, podmalované vzdáleným zvukem tamburiky, dud a kavaly pouličních hudebníků z nedalekého náměstíčka. Zmrzlináře, žonglujícího ve světle loučí s kornouty zmrzliny i osamělý tančící pár v temnotě na konci přístavní hráze. Tu všudypřítomnou oslavu štěstí. Zapisoval jsem do paměti ten pohádkový svět, kterému odpouštíme, že tu vlastně je víc pro naše peníze, než pro nás. Cítil jsem to zamotané klubko vztahů, které mi teď zrovna zahřívalo srdce, a uvědomoval si, že krása ani štěstí nejsou konstanty. Stejně jako se mění stabilita každého člověka v tom nekonečném souboji sám proti sobě.

Nechtěl jsem teď myslet na svět, který sem přinese podzim. Nechtěl jsem uvažovat o náhodách, ani o tom, do jaké míry jsme zajatci cyklů, z nichž některé akceptujeme, ale jiné, příliš složité, nevnímáme, či nejsme schopni pochopit. Chtěl jsem zapomenout na nejistoty a hrozby. Myslel jsem na jezírko, z něhož čas od času pramení naše slzy radosti i smutku, které stále pomalu vysychá a jen zřídka se naplňuje. Myslel jsem na příslib věčnosti. Myslel jsem na svou dceru a vnoučata. Myslel jsem nato, že Alice je konečně babičkou.

„Neměli bychom si to tu příští rok zopakovat?“ přerušil naše mlčení Karel a sundal z očí sluneční brýle, zřejmě v domnění, že roztomilé pandě nikdo nic neodmítne.

„To nemáš tý nafty dost,“ zasmála se Dag s ústy plnými třetího šlehačkového zákusku.

„Konečně tě napadlo něco chytrého,“ obrátila se Alice na Karla. „Jsem pro, ale měly bychom sebou vzít také vnoučata. Co říkáš Aleši?“

Alice působila mladistvě. Zdálo se, že přímo kvetla duševním i fyzickým zdravím. Jakoby omládla z toho, že se stala babičkou, usmál jsem se tomu rozporu. Já si však připadal starý. Ale jak jinak jsem se měl cítit pod tíhou svého tajemství a navíc v kontrastu skutečného mládí Dag a nesmrtelné puberty Karla.

„Od které doby si ode mne necháváš potvrzovat svoje rozkazy?“ odpověděl jsem a Alice mě žuchla loktem do boku.

„Ale proč ne, když bude auto řídit tvůj manžel,“ dodal jsem a obrátil se na Dagmaru.

„Kecala jsem,“ zazubila se Dag, „když jsem říkala, že hůř než ty už jezdí jenom Karel.“

„Když je někdo nejlepší řidič na světě, tak prostě musí řídit, Alešku,“ zasmála se Alice a políbila mě na tvář.

Zdálo se, že mé noční výstupy na vrcholek Primoštenu nebyly zbytečné. Zdálo se, že mé slané prosby byly vyslyšeny.

„Ale byl jsi tam nahoře u kostela přeci třikrát.“ Lekl jsem se, protože ta výsměšná slova mi do ucha šeptalo moje tajemství.

„Myslíš si opravdu, že ti tvoji okřídlení kumpáni pomohli? A co ta tíha na prsou a co ta motolice?“ špital dál ten děsivý hlas. V té ironické otázce byla pravda. Proč vlastně hraju tu komedii o nové cestě do Primoštenu. Příští rok, příští století, nebo příští tisíciletí, vždyť je to jedno. Zavřel jsem oči a moje tajemství mi opět zastínilo duši.

„Kurva, zase jsem se přežrala,“ vzdychla Dag, rezignovaně se rozvalila na lavici a položila bosé nohy na stůl.

Musel jsem se těm slovům usmát. Byla to dobrá věta v pravém čase. Vždyť štěstí jsou právě tyto chvíle. Život je zázračný dar, ale jeho součástí je i smutek. Člověku nezbývá, než ten žal překonat, nebo to alespoň zkusit. Jinak ten úžasný boží prezent už dopředu promarní. Ale proč vlastně nevěřit svým andělům?

„Já jsem ale vůl,“ vydechl jsem nahlas.

„Co říkáš?“ Alice se na mne udiveně podívala.

„Říkám jen, že brod je ještě daleko,“ usmál jsem se a prázdné skleničky zavrávoraly, jak jsem na desku stolu, k těm půvabným Dagmařiným nožkám, položil i ty svoje haksny v rozšlapaných mokasínách.

Epilog

Proletět se s Muriel Barberyovou nebyla špatná volba. Zaklapl jsem knihu S elegancí ježka a zkoumal její vazbu. Na obálce byla fotografie ženy, která se na ulici zaplavené deštěm ukrývá pod deštníkem. Tady liják nehrozil, byli jsme nad mraky. Ale nedozírné, sluncem pozlacené panoráma už mě neokouzlovalo. Dlouhé hodiny nebylo vidět nic, než mračna, která se hluboko pod letadlem unaveně posouvala za má záda. Nemohl jsem se dočkat, až přistaneme v Kanadě.

Strčil jsem dioptrické brýle do pouzdra a z temene hlavy stáhl na oči sluneční zrcadlovky. Přitom jsem se dotkl svých vlasů. Ještě jsem si na ně nezvykl. Jako kdybych, po těch nekonečných měsících chemoterapie, nemohl uvěřit, že je to za mnou. Jako bych ještě nedokázal pustit kliku dveří, co jsem měl za sebou zavřít.

V uličce se objevil servírovací vozík.

„Coffee? Please,“ stevardka nasadila úsměv podobně bělostný, jako byl asi papír její pracovní smlouvy.

„No. Thank you.“ Nemám chuť. Ale kávu bych si přesto dal rád. Tu silnou kávu od Alice. Nic jiného mi tak nechutnalo. Dodnes vlastně nevím, co do ní dávala. Vždycky se jen záhadně uculila, když se někdo ptal na tajemství té její překapávané alchymie. Věděl jsem pouze, že ten recept znala už její maminka. Maruška… Vzpomínky se mi začaly rojit. Jak rád jsem se v myšlenkách vracel k té její usměvavé tváři i k bezstarostné atmosféře jejího kladenského domku, kam jsme se s Alicí po svatbě nastěhovali. Byl to nejlepší čas mého života. Až do té chvíle…

Na tu naši skromnou svatbu jsem si vzpomněl na zámku Červená Lhota. Ten okázalý sňatek, který jsem tam zažil před dvěma dny, se tomu našemu nepodobal téměř v ničem.

Když mi před měsícem zazvonil telefon a já uslyšel Karla, jak mě žádá, abych přiletěl na jeho veselku s Monikou, v první chvíli jsem to považoval za vtip. Zval mě vlastně na funus legendy starého mládence, kterou budoval téměř půl století. Ale jak se ukázalo, ta panychida nebyla vůbec smutná. Byla to nejen grandiózní zámecká svatba, ale i velkolepá manifestace přátelství trampů od Berounky, kde Karel i tentokrát udivoval svou vitalitou a osobním kouzlem. Jakoby si nevšiml, že se mu kvapem blíží sedmdesátka.

Na té jeho ženitbě se určitě nešetřilo a bylo jisté, že siderické kyvadlo vybralo nevěstu dobře. Až ve svatební síni mi došlo, že i Karel se stal otcem, protože vyženil dva prošedivělé syny Moniky z prvního manželství. Znamenalo to, že vlastně až tímto sňatkem uzavřel půl století dlouhou etapu svého mládí, protože ještě nedávno opakoval, že mládí je něco úžasného a je přímo zločinem vyplýtvat ho na děti.

„Díky, taky si myslím, že se nám ta svatba povedla,“ odpovídala na mou pochvalu Monika od volantu auta, když mě s Karlem vezli na letiště.

„Až mám strach, že si to Kája bude chtít s někým zopakovat,“ dodala se smíchem.

„Díky, Aleši, že jsi přiletěl. Mrzí nás, že tu s námi nemohla být i Alice. Pozdravuj ji, pořád na ni myslíme,“ řekl Karel, když mě objímal na rozloučenou.

„Dej jí za nás pusu,“ dodala Monika.

Jejich věty mi přinesly reminiscenci na rozhovor o Karlově sestře tenkrát v Chorvatsku. Už to budou tři roky. Tehdy Karel vtipkoval o Božím smyslu pro humor. Tenkrát mě nenapadlo, že o tom budu někdy vážně uvažovat. Teď už vím jistě, že Bůh je velký šprýmař. Jen se tomu humoru neumím smát. Je na mne moc složitý a připomíná mi spíš šachy, kde má černý nakonec vždy navrch.

Vyhlížel jsem z okna a nepřítomně vnímal oslňující odrazy slunce od surrealistických tvarů gigantického sousoší z vodní páry. Nebeská expozice táhnoucí se až k obzoru připomínala člověku jeho titěrnost. Sem už ptáci nedohlédnou. Tady už není jejich poetické podnebesí, tady začíná nekompromisní nebe. Najednou jsem měl pocit, že se dívám do očí Alice.

Ta separace na hranici stratosféry mi přinášela zvláštní klid. Jako bych se zbavoval těla. Snad jsem se blížil nirváně. Ta mračna pode mnou zbytečně ukrývala mnohakilometrovou propast, na jejímž dně byla hladina oceánu. Dříve jsem měl z létání strach a Alice se mi smála. Bál jsem se té strašné hloubky, těch dlouhých, předsmrtných desítek vteřin pádu. Teď už ne. Karel by asi řekl: Proč taky, my dva už nemůžeme předčasně umřít. A já bych možná dodal: Od začátku, od samého početí, žijeme pořád uprostřed obav a tajemství. Jen tu nepřetržitost už nevnímáme. To obojí je vlastně Bůh, náš stvořitel. To on nás obdaroval životem, tak proč se bát.

Když jsem se po návratu z Chorvatska začal léčit, mé tajemství ztratilo schopnost udržet své skupenství a změnilo se ve strohou informaci: rakovina plic. Když se to Alice dozvěděla, to mé chorvatské mlčení mi nevyčítala, ale moje nemoc na ni dopadla víc, než jsem očekával. Už to nebyla ta sebevědomá, energií kypící žena, avšak o to víc mi dávala najevo, že je se mnou. Snad ještě víc než kdysi. Nemluvili jsme o tom, ale věděl jsem, že všechno, co nás rozdělovalo, je už pryč. Asi to bylo pro moji léčbu hodně důležité, protože jsem už dokázal myslet na budoucnost. Ale samozřejmě, nepřestal jsem být vděčný ani svým okřídleným přátelům.

Manželka se postupně stáhla ze všech svých nadzvukových aktivit. Od nového školního roku složila i funkci ředitelky. Učila už jen pár hodin v týdnu. Upnula se na tu moji slotu a já viděl, jak ji ty její obavy, které byly asi ještě větší než ty moje, vysilují. Jedině chvíle u počítače ji posilovaly a přinášely radost. Samozřejmě nešlo o nějakou internetovou závislost, ale o čas, který trávila na skajpu s Dag a hlavně s jejími dětmi. Se svými vnoučaty.

Když po nekonečných měsících testy ukázaly, že můj stav se přeci jen lepší, Alice i já jsme začali věřit na hezký podzim. Dokonce jsme se odvážili plánovat cestu do Kanady.

Podíval jsem se na hodinky. Nabrali jsme nečekané zpoždění, ale každou chvíli bychom se měli ponořit do mraků a jít na přistání. Pobýval jsem teď v Kanadě většinu roku a měl jsem pocit, že se vracím domů. Ten pocit ve mně probudila nejen Dagmara, ale i celá její rodina. Život je nepředvídatelný. Měl jsem najednou milující a obětavou dceru a dostal jsem ji dokonce v akci 1+3. Vzpomněl jsem si s úsměvem na svou chorvatskou představu: Temný, nebezpečný a tajemný netvor, ukrytý v těle půvabné ženy, co vypouštěl z nozder dým doutníku.

Než se stalo to, co mi znovu zavalilo duši, byl pro mne život za oceánem, uprostřed nové rodiny, téměř zázrakem. Všichni nás s Alicí přijali tak, jako bychom byli součástí rodiny od nepaměti. Chris, můj kanadský zeťák a majitel velké stavební firmy, mi dokonce zařídil malířský ateliér. Děti mi sice říkaly děda Skunk, prý kvůli vůni terpentýnu, kterým jsem ředil barvy, ale mně se zdálo, že lepší vstupenku jsem od nich nemohl dostat. Jenom jednou jsem se necítil dobře. To když jsem na stěně pokoje objevil zajímavou grafiku, kterou vytvořila Dag. Byl to portrét Evy Olmerové.

Malování mě posedlo. Zase jsem však často polykal u malířského stojanu slzy, i když z jiného důvodu než dřív. Maloval jsem jak o život a pomáhalo mi to. Alespoň trochu. Dělal jsem naivistické obrázky a snažil se, aby v nich bylo vždy alespoň trochu legrace. Dvě taková dílka ode mne dostali i Karel s Monikou jako svatební dar. Byly to obrázky ze souboru, který jsem nazval Tatíček Masaryk. První olej zachycoval císaře Rakouska-Uherska u kolébky svého syna, jak udiveně pozoruje velkou trikoloru na povijanu nemluvněte. Druhý zobrazoval Františka Josefa I. jak připíná TGM na hruď medaili za zásluhy o vlast. Jednou za to dostanou velké prachy. V Kanadě by tomu stejně nerozuměli.

Na chvíli se oválná okna Boeingu zamhouřila mraky a pak už jsme dosedli na přistávací plochu. Slunci se nechtělo do hustého deště a tak pokračovalo nad temnými mraky dál, někam k čínským břehům. Když jsem vystoupil z letadla, schoval jsem sluneční brýle do kapsy, aby mě snad při pasové kontrole nepovažovali za magora.

Vyzvedl jsem si kufr a kráčel do příletové haly. Zvědavě jsem se rozhlížel přes hlavy, zda nespatřím známou tvář. Někdo za mými zády zapískal na prsty a já se otočil.

„Kurva, to jsi ke všemu už taky slepej!“ křičela na mne ze vzdálenosti několika metrů elegantní a krásná žena.

„Dag!“ vykřikl jsem radostně, zatímco ona se již na mne řítila. Zavrávoral jsem, když mi padla kolem krku.

„Tati!“

Pomalu jsme se proplétali davem k východu z haly. Neviděli jsme se jen několik dní, ale zdálo se, že je toho hodně, co mi má povědět. Ona vydechovala radostné obláčky důvěrnosti, zatímco já vypouštěl jen rozpačitá tykadla strohých vět. Znovu jsem si uvědomil svůj talent pro osamělost. Bylo to nádherné přivítání, ale moje vnímání bylo nastavené jinam.

„Jak se daří Alici?“ zeptal jsem se.

„Čeká na tebe doma s dětmi a Chrisem,“ řekla Dag, podala mi deštník a rozeběhla se do hustého deště pro taxík.

Nastoupili jsme do vozu a Dag nadšeně oznamovala do mobilu, že se blížíme. Projeli jsme městem do vilové čtvrti a zastavili jsme před rozlehlým domem. Motor zmlkl a zvuk deště, dopadajícího na střechu auta, zvýraznil náhlé ticho. Vystoupil jsem z auta a včas si všiml velké, rozevláté koule, ještě dřív, než mi mokrými tlapami dopadla na prsa.

„Šéfe! Přestaň!“ Musel jsem se smát.

Obrovitá postava Chrise se k nám blížila s rozevřeným deštníkem nad hlavou. Na zastřešené terase před vchodem do domu čekali tři lidé. Dvanáctiletý chlapec měl ústa od ucha k uchu, zatímco patnáctiletá dívka byla téměř vážná. William a Olívie. Oba stáli ukryti před deštěm a rukama se dotýkali ramen Alice, která seděla mezi nimi. Vzpomněl jsem si na Chorvatsko. Na ten paradox, který stále platil: hezká stará žena. I na Karlova slova: Ne každému se povede vzít si ředitelku zeměkoule… Díval jsem se do její tváře, která měla být plná štěstí, protože konečně zlomila tu kletbu, která jí odepřela děti. Cítil jsem, jak se mi svírá žaludek.

Na terase seděla na invalidním vozíku žena s obličejem, z něhož se nedal vyčíst smutek ani radost, Měla nehybný a neprostupný výraz, který bývá symptomem něčeho, čemu medicína říká mozková mrtvice s těžkou globální afázií. Díval jsem se do prázdných očí, za nimiž někde hluboko byla Alice. Alice, kterou jsem nepřestal milovat. Alice, která teď konečně seděla uprostřed svých vnoučat…

Taxík odjížděl a jeho pneumatiky rozstřikovaly gejzíry vody. Déšť znovu zesiloval a nad hlavami nám zahřmělo.

„Tati, pojď už, copak neslyšíš? I Bůh se už naštval, že jsme je tu nechali tak dlouho čekat,“ volala na mne Dagmara a přitiskla se k Chrisovi, aby se skryla před lijákem.

„Ne, Bůh se nezlobí,“ řekl jsem s očima obrácenýma k nebi. Cítil jsem, jak mi po tvářích stékají krůpěje vody.

„On se směje…“ dodal jsem tiše.

Ztěžka jsem se opřel o zavřený deštník a vykročil kalužemi k domu.

KONEC