Kdyby. Možná. Asi.

   Ještě se naposledy otočil, krátce zamával, i když mu bylo jasné, že z lodi už to nikdo neuvidí. Zvedl ze země plastový pytel se sobím masem, nacpal jej do batohu, otočil se zády k moři a vyrazil zpátky k městu. Prošel po příjezdové cestě sypané škvárou kolem několika kontejnerů plných starých radiátorů, trubek, kotlů, zohýbaných koster židlí a trčících rozježených drátů a výztuží, pak dál pod nákladní uhelnou rampou, její konstrukce byla celá rezavá a unaveně se nakláněla čím dál blíž vlnám, potom kolem mostového jeřábu, ke kterému kdysi vedly koleje, ale už je dávno někdo vytrhal ze zmrzlé země a složil na hromadu o kus dál, hák jeřábu pořád visel ve vzduchu proti šedivé obloze, ale už nic nenesl a už nikdy nic taky neponese.

Škvára mu křupala pod nohama, jinak bylo ticho.

   Večer bude šašlik! Rozdělají si večer za skleníkem oheň, maso na něm bude syčet a on vytáhne tu láhev Pražské vodky, co mu dal ten český vědec. Chodivali se spolu dřív dívat, jak ustupují ledovce, byl to fajn kluk, byl tou hradbou ledu úplně posedlý, dokonce prý zrušil svatbu, aby tady mohl zůstat o půl roku dýl. A pak se jednou vydal ve člunu pozdravit Poláky na druhé straně zátoky a už ho nikdo neviděl. Jenom ta flaška tady zůstala.

   Ztěžka se vyhoupl na dřevěnou promenádu, cestu z dřevěných prken vyvýšenou nad zemí asi půl metru, která zároveň tvořila krytí pro trubky vedoucí ze spalovny, kterýma se dostávalo do města teplo. Pamatoval si, jak z trubek často unikala pára, která se pak srážela na prknech, kde okamžitě mrzla a promenádu pak pokrývala souvislá vrstva ledu, takže lidi pak po ní vůbec nechodili a brodili se sněhem kolem. Pamatoval si kluky, kteří na tom ledu zkoušeli bruslit, ale led byl hrbolatý a cesta příliš úzká, jeden z nich si zlomil ruku a pak ještě dostal od otce takovou, že mu museli sešívat ret. Teď prkna skřípají a prohýbají se, na několika místech jsou díry a je potřeba se dívat, kam člověk šlape.

   Dnes jsou tu jenom tři turisti, to by ještě šlo, bude potřeba ohřát jim polívku a možná vychladit pivo a žena pak čtvrt hodinky posedí v muzeu u kasy, kdyby si chtěli koupit oznáček a dohlídne na to, aby si prohlídli kroniku. Tihle nevypadají, že by chtěli lozit někam do baráků, ale kdo ví. Minule nějaká parta pitomců vypáčila dveře od bazénu a hráli vevnitř fotbal. Měli štěstí, že je při tom nenachytal. Ten bazén byl přitom skvělý, ohřívaná mořská voda, velká dřevěná tribuna s vyřezávaným zábradlím, na stěně obrovská mozaika s portrétem Barentse, akorát se jim nějak nepodařilo trefit správnou barvu rtů, měl je rudé, jako by si je přejel rtěnkou. Ale ten bazén měl olympijské parametry, co kdyby náhodou. Zavřeli ho v devádesátém pátém, to už se mozaika docela loupala a pár lidí si o ostré hrany dlažby do krve rozřezalo nohy.

   Je to vždycky stejné, oni se vlámou dovnitř, lezou kam nemají, něco rozbijou, něco ukradnou a když má opravdu smůlu ještě při tom někam spadnou a něco si udělají. Aspoň, že většina těch hrdinů nemá odvahu ho takovýma zraněníma otravovat. Lezou s tím pak většinou za ženou. A on pak jde a vykopnuté dveře znovu zatluče. Přitom si všimne, že z tamtoho pokoje někdo sebral fotku, z druhého plakát, co visel támhle na zdi, popelník nebo příbor. Ze všeho nejdřív zmizely všechny hračky. Panenky, dřevěné autíčka, stavebnice. Asi mají v sobě nejvíc vzpomínek. Nebo se kolem nich dá nejjednodušeji vymyslet nějaký příběh.

A teď postupně mizí i všechno ostatní, každý, kdo příjde si odnese svůj kousek a město se tak rozpouští, až zůstane opravdu jen to, co nikdo neunese. Obří várnice v jídelně. Plechové skříně v šatnách. Zmrzlinářský stroj.

   Dřevo mu dunělo pod nohama a popruh batohu se zařezával do ramen. Cestu lemovaly lampy, zkroucené a pozohýbané větrem, některé už ležely na zemi, ze všech trčely dráty, na vršku stínidla jedné si udělal hnízdo racek, jen tam seděl a díval se. Racci se tu teď zabydleli místo lidí, nejvíc na římsách oken Cvokárny, je to úplná kolonie. A přitom tam v sedmdesátém šestém žilo přes šedesát rodin. Největší dům ve městě. V těch dlouhých tmavých chodbách bývaly desítky dětí, křičely a běhaly a přitom opatrně překračovaly otce, kteří na chodbách leželi podobraz z domácí pálenky. Chodby byly jediné útočiště, zvlášť v zimě, nikomu se ven nechtělo, do té tmy, do toho mrazu a proč taky, když nebylo pořádně kam jít, ale zůstávat pořád v bytě taky nešlo. Taky se nešlo divit, když občas někoho našli, jak visí na háku od lustru nebo že jeden vzal svou ženu po hlavě sekerou.

   V kopci napravo bylo vidět čtyři rozpadající se torza zděných komínů. Skoro před sto lety napadlo Angličany, že by tu mohli těžit žulu. Přijeli sem, postavili si čtyři roubenky, položili asi dvě stě metrů kolejí od přístavu až k lomu, posadili na ně bachratou parní lokomotivu a nalámali několik krychlových metrů kamene. To bylo v létě. A pak přišla zima a tma. Ti, co se dočkali jara, počkali až zátoka aspoň trochu rozmrzla, nechali tu koleje, lokomotivu, natěžený kámen a malý hřbitov se šesti mrtvými pohřbenými mělce do zmrzlé země a odjeli. Domy po nějakém čase shořely a zůstaly z nich jen ty komíny.

A pak jsme přišli my.

   Když ještě těžba běžela naplno, bylo ve městě přes tisíc lidí. Byla tu velká jídelna, nemocnice s dvaceti lůžky, jesle, školka a škola se dvěma třídama. Velký kinosál se sto padesáti místy s filmotékou obsahující dvanáct titulů, které po čase všichni znali nazpaměť, ale stejně na ně chodili, co taky dělat jiného? Byly zde dva obchody s potravinami. Jeden, ve kterém byly poloprázdné regály a druhý, který byl sice plný převážně luxusního trvanlivého zboží, ale nikdo si nemohl dovolit tam něco koupit. Ale vypadal dobře na záběrech kamery, když jsem přijeli točit týdeník o plodném pracovním životě horníků v nehostinných podmínkách. Byl tu šachový klub, plavecký oddíl, dvě hokejová družstva a malá vyšetřovací stanice KGB, ve které jednou pěstmi utloukli jednoho účetního, protože měl ten hloupý nápad, že sbíral známky a dopisoval si s kolegou z Norska.

   Za Cvokárnou bylo hlavní náměstí lemované obytnými domy (zabedněné dveře, zatlučená okna), mezi sebou spojenými dřevěným plotem, natřeným nazeleno, na který před třiceti lety někdo namaloval výjevy z pohádek, na tom nejbližším byl carevič rozkročený nad bublajícím potůčkem a skláněl se k žabce s korunkou na hlavě. Uprostřed náměstí stál na trojnožce velký železný kruh s namalovanou stylizovanou zeměkoulí, jménem města na rudém podkladě, velkým ledním medvědem a číslicí 79°, hrdě oznamující polohu města. To je fuk, že do sedmdesáté deváté rovnoběžky ještě pár set kilometrů směrem na sever zbývalo. Na náměstí rostla bledě zelená tráva, chodník byl upravený a čistý. Na konci náměstí stála velká červená podlouhlá bedna z režného zdiva a před ní na vysokém žulovém podstavci, který přinesli z anglického lomu, shlížela na celé město kamenná hlava s pleší a kozí bradkou.

   V kulturním centru se každou sobotu pořádala taneční zábava, chlapi špinavýma rukama svírali tupláky ředěného piva, kouřili cigára a pokukovali po ženských, mladí tancovali a co na tom, že mnohým v kole docházel dech a pak chodili ven na mráz a mohli si vykašlat plíce plné uhelného prachu, nebylo to nic, co by nespravilo pár šluků a hlt domácí kořalky, vypité narychlo potajmu v kumbálu za šatnou, aby nikdo neviděl.

   Konečně v hotelu, žena cosi zabručela, asi nějakou otázku, které nerozuměl, ale nechtěl se ptát, tak jen sundal batoh s ramenou a podal jí ho, ona jej otevřela a když uviděla, co je uvnitř, měl pocit, že se na něj dokonce trochu usmála a zmizela do kuchyně, ale ještě před tím na ni stihl zavolat, že to není pro hosty, i když jí to bylo samozřejmě jasné. A ať vezme vodku. Otočil se a vyšel zase ven, slunce mu nad hlavou na obloze opisovalo zase jeden z těch svých nekonečných táhlých kruhů, které dělalo celé léto a on sešel po drnčících železných schodech, kolem starého člunu obráceného dnem vzhůru, který tu bůhvíproč před dvěma desítkami let někdo nechal ležet uprostřed cesty, po dalších schodech tvořených z rozpadajících se pražců až dolů ke kapli.

   To byla velká sláva, když se ve městě konečně vybudovalo letiště. Hned první přistání proběhlo bez obtíží, jen o deset dní později než bylo naplánováno, kvůli špatnému počasí. Slavobránu a slavnostní výzdobu sice déšť za těch několik dní úplně zničil, ale když konečně letadlo dosedlo na uválený drnovitý rovný pásek země, vylezl z něho jakýsi drobný mužík a ihned pronesl slavnostní projev, který věštil městu skvělou budoucnost, doba se zrychluje, vzdálenosti zkracují, celý svět je nyní na dosah, denně čerstvé zprávy, čerstvé zboží, konec nekonečnému trmácení se na lodích a tak dále. Jeho projev ale vyslechly jen ženy, děti a těch pár horníků, které se podařilo vzbudit po šichtě, ostatní byli v dole. Aspoň, že děti ze školy zazpívaly víceméně unisono budovatelskou píseň. Mužík poobědval a chtěl odletět zpět, ale kvůli silnému větru, který se mezitím zvedl musel ve městě zůstat ještě další dva dny. Počasí letům celkově příliš nepřálo, letový řád byl velmi nespolehlivý a tak místní letiště příliš nevyužívali a vrátili se pokorně opět k dopravě lodí. Navíc letenky byly navzdory slibům pořád příliš drahé a za to, že se při cestě ušetří nějaký čas to nestálo. Jediné, čeho měl tady člověk hodně, byl čas.

Ale vzorní pracovníci plnící plán nad normu byli jednou ročně odměňováni dovolenou mimo ostrov a aby taková cesta měla styl, vypravili jim vždy letecký speciál. A jeden takový v devadesátém šestém při návratu zpět spadl při přistání do moře a zahynulo v něm krom obou pilotů všech třicet osm vynikajicích pracovníků. Zasáhlo to téměř všechny lidi z města, skoro každému zemřel někdo z rodiny nebo blízký. Dokonce byla na dva dny zastavena těžba, z Moskvy přišel kondolenční telegram a o čtrnáct dní později na lodi dorazilo i několik beden vodky, která byla rozdána na příděl. Aby se na na mrtvé nezapomnělo, rozhodli se pozůstalí postavit kapličku, kterou stloukali ve svém volném čase o nedělích. Volno na to nedostali. I dobrota vedení měla své limity.

   V kapli se na chvíli posadil na lavičce, když předtím sfoukl dvě svíčky, které tam nechal někdo hořet bez dozoru (turisti!). Zadíval se na jména vyrytá na dřevěné desce. Některá jména mu byla povědomá, ale už těžko si k nim vybavoval tváře. Než půjdou turisti spát zbývá ještě nějaký čas, tak si přitáhl límec bundy k bradě a zavřel oči.

   Probudil se zimou, celý ztuhlý a rozbolavělý, asi spal docela dlouho. Vylezl ven a podíval se na slunce, které se o hezký kus posunulo ve své cestě. Ve vzduchu ucítil vůni pečeného masa a tak se vydal přes město ke skleníku. Žena ho přivítala nevrle, schovaná za domkem postaveným z lahví, kam se chodívalo v létě pít, když chtěl být člověk trochu dál od bytu. Šašlik syčel na ohni a láhev Pražské vodky ležela otevřená kousek od ohně, tak se pro ni shýbl a napil se. Vždycky když si opékali maso, schovávali se sem, aby turistům bylo jasné, že tohle je soukromá záležitost a s hotelem nemá nic společného. Ale podle všeho sem turisti stejně přišli, zatímco on spal. Člověk se před nima neschová nikde. Aspoň, že žena začala s opékáním sama a sama turisty odehnala. Představoval si to sice trochu jinak, myslel, že si spolu trochu popovídají, proberou jak se daří synovi a tak. Ale nějak to nešlo, tak se koukal do ohně, popíjel vodku a čekal. Maso pak do sebe rychle nasoukal a řekl ženě, že musí konečně jít spravit tu cestu ke studni, na jaře ji tající sníh zase podemlel a břeh je potřeba srovnat, jinak se cesta úplně zhroutí. Řekla mu, že je jedna hodina v noci a aby si šel lehnout, ale on zase jenom zavrčel, že sama se ta cesta nespraví, dal si ještě loka a nechal ji tam stát u toho skleněného domu z lahví, skrz které slunce vrhalo barevné zelené a hnědé stíny.

   Konec těžby přišel náhle, ze dne na den a během dvaceti čtyř hodin bylo ohlášeno úplné vyklizení města. Každý dospělý si mohl s sebou sbalit dvacetikilové zavazadlo, každé dítě nad šest let deset kilo. Ničeho se nebojte, sbalte si jen to nejnutnější, při odchodu nezapomeňte dobře zamknout. Jedná se jenom o dočasné opatření, těžba bude jistě co nevidět obnovena. Tři dny po zastavení těžby odjela poslední velká loď s posledními lidmi. Až na tři. Nového starostu města, jeho ženu a dvanáctiletého syna.

   Velká lžíce bagru házela na kraj cesty hlínu a štěrk. Cesta byla jediná možnost, jak se dostat k pitné vodě, kterou bylo pak potřeba převážet ve velkých barelech v nákladním autě. Každé jaro ale cestu ničila voda ze sněhu tajícího nahoře v kopci. Každé léto bylo třeba ji spravit. Když mechanicky ovládal páky bagru, přemýšlel nad všemi možnými kdyby a možná a asi. Kdyby obnovili těžbu, kdyby se sem vrátili lidé, kdyby tady tenkrát nezůstával. Kdyby. Možná. Asi.

Město tu ale zůstává. Pořád přicházejí lidé. A vynášejí odtud vzpomínky. A jednou odtud vynesou i jeho.