Co bludička řekla poutníkovi

Vměstnala vodu do myšlenek.

"Kéž bych tak mohla tížit lány,
jimiž obrůstá má rodná zem!
Číst z tváří lidí, zvonit smíchem
déle a nejen do oken.

Tancovat v botách, mít svoje hradby,
žíznit i jinak, 
svévolně!

Mít kam dát ruce, 
strach i své slzy,
povolně upíjet z vášnivé kletby,
u břehů stát bez úplné tísně,
šumět 
jak bujný vodopád.

Utichat s úsvitem za lidské písně,
s ruměncem, láskou, 
shodit šat z blat, 
jen lámat se v dechu, poznat jak voní 
nekonečno v zahradách.

Ochutnat déšť ze životní řeky, 
přijmout tvé dary, očičko v jasu,
máš-li mě rád, tak nenech mě plakat
s ohníčkem ryšavým ve větru...

Zmateně blikám, málo je času,
trvá to věky, pominout lesů,
luceren, tůní, jezera!
Víš kdybych chtěla, slyším se dýchat, 
nebuď mne prosím, z tohoto sna!
Raděj se rozplynu, odevzdám, klesnu,

než abych pro lásku nežila."

-

Dá se však věřit ztracené duši,
co člověka kdysi 
topila?