Ze zoufalství

 

 Příběh zde zveršovaný je smyšlený - a pokud by tam někomu naskakovalo cokoli reálného, jedná se o podobu čistě náhodnou:

 

 

Balada o mladíkovi v koncích

 

Osmnáct mu ještě není

kdo je jeho velká modla?

Sestra, jíž si tuze cení

nevlastní je, s ním se shodla

Na něj by se nevybodla

však víkendy trávil u ní

opájel se na výsluní

Nyní ho však zpráva bodla:

Slovo „svatba“ v uších duní

Zavraždit svou sestru hodlá

 

 On by měl být její ženich

on jí upravil pár podlah

Je to zrada, celý pění

na tom se s ním nedohodla

Na co myslí? Neuhodla

Prý ho mají dost již, funí

Její úsměv, její vůni

zná, vzdát se jich neodhodlá

zloba s bolestí v něm trůní:

Zavraždit svou sestru hodlá

 

 Její druh šel do sklepení

ona něco k čaji sbodla

„Teď se prostě věci změní“

Doufal, že se nerozhodla

Jeho reakce je podlá

Může za ni novoluní?

Ne, on tone v tmavé tůni

Zemře, že se nepohodla

už své vnady nevytuní:

Zavraždit svou sestru hodlá

 

Vytáhl zbraň, není únik

Zločin se zmarem má průnik

Krysa uvnitř mocně hlodla

A tak, kdy se jiní sluní

Zavraždit svou sestru hodlá

 

 

 

 

 Bezradný je, rozhněvaný

ta, již chce, mu ničí plány

ta, již chce, se hodlá vdávat

Je to mladík, není zralý

nechce, aby mu ji vzali

Ne, to nesmí – ani nápad

 

 Svatba – ta v něm jitří rány

výraz v tváři ustaraný

v jeho nitru cosi smrádne

Je jak vulkán, jenž se chystá

explodovat dozajista

Dorazí k ní – ještě za dne

 

 Sehnal zbraň, tu v kapse schová

líce barvy do nachova

zblednou, jen on ví, jak chřadne

Nevlastní je, cítí lítost

jeho sestra, blízká bytost

Myšlenky má nepořádné

 

 „Tak jsem tady“, u vrat volá

„Tak pojď dál“ – ne, už jim vola

dělat nechce – ani blázna

Vždyť to ví – či aspoň tuší

jak mu vždycky srdce buší

Je to vášeň – nehorázná

 

 Rekonstrukce již se chýlí

pomaličku k svému cíli

Už ho není třeba. Vážně?

„Zůstaň se mnou“, bráška prosí

Sestra utrhne se: „Co si

myslíš?“

„Já tě prosím, snažně“

 

 „Pochop, že to bude jiné“

Nepochopí – a čas plyne

„Zůstáváš mým bráškou, stále“

Na to kašle, je tak hloupá?

Nevidí, jak tlak mu stoupá?

„Zůstáváš mým bráškou  - ale…“

 

 Vždy se „ale“ v slovech skrývá

je mu náhle odpudivá

kouká na ni – blbá nána

O víkendech býval u ní

Nyní v něm jen zloba trůní

zloba dosud nepoznaná

 

Jsou tu sami - to ji zlobí

Snoubenec šel dolů dobít

baterii do vozidla

Bratr na ni divně civí

má z něj strach – má úsměv křivý

skoro v žilách krev jí stydla

 

 „Takže už tu nejsem vítán?

Už se se mnou nepočítá?“

„Pomohls nám. Mám tě ráda

Uvidíme se, však méně“

Zatváří se unaveně

Pro mladíka je to zrada

 

 „Nesmí tě mít nikdo jiný“

Tato věta značí činy

odporné – a mladík právě

zbraň vytáhl, zmáčkne, střelí

navždy pryč je úsměv vřelý

zhroutila se s dírou v hlavě

 

 Nepohne se, není živá

vrah se jí už nezabývá

vypadnou mu nábojnice

Chtěl se zabít? Kuráž mizí

Připadá si jiný. Cizí

Sestra neobživne více

 

 Na schodech teď kroky slyší

to, co slyšel, nejsou myši

snoubenec se vrací. Pláchne

Vyběhne – a do něj vrazí

žádná slova nenachází

po stigmatu celý páchne

 

„Kde máš sestru?“ Neodpoví

zazmatkuje, v kapse loví

zbraň, ze které bude pálit

Snoubenci pak projde hrudí

kulka, která k smrti studí

Nyní se vrah může vzdálit

 

 Snad mu ještě nedochází

v jaké že se octl fázi

Jsou dva mrtví – je to síla

On je zabil. Kamsi běží

na ničem již nezáleží

všechna láska uvnitř shnila

 

 Rodina ho potom chrání

pojí ji jen odhodlání

nebýt lidem pro ostudu

Mladík ale stíny vnímá

je mu vedro, přitom zima

představuje ranec pudů

 

 „Nepřiznáš se, nesmíš. Jasné?“

Vybavuje si to krásné

brečí, je sám, hlas mu vázne

Výčitky mu v hlavě tlačí

v srdci rostou hlavy dračí

v srdci, jež je jinak prázdné…

 

 

---