Jak jsem ulovil kance

Kanec, kňour, divočák, názvů pro tohle lesní zvíře je přehršel. Divoké prase zaplavilo naše lesy v nebývalém počtu. Myslivci, hajní, ale i pytláci mají v tomto směru žně.

Nejsem myslivec, nejsem hajný, nejsem ani pytlák. Jsem obyčejný chlap a myslivost nebyla nikdy mým koníčkem. Střílet mě sice učili na vojně, ale že bych se ve střelbě dostal do národního mančaftu, to nehrozilo ani nehrozí. Kromě toho, zabít jakékoliv zvíře je mi cizí. Přesto jsem ulovil kance. Ne jako Bivoj, ale jako člověk, který svým autobusem vozil na hony myslivce, někdy i myslivce z druhé polokoule Země.

To, že jim členové honební společnosti nadhazovali téměř nelétající bažanty, to jsem překousl jen těžko. To, že nahnali na paseku krásného srnce na smrt, to mě hodně naštvalo. Když se ale vypravili na černou, měl jsem obavy, že divočáka nelze vyhodit do vzduchu a pak do něj střelit, stejně, jako ho jednoduše dostat na paseku.. Kanaďané byli jiného názoru, nejspíš se domnívali, že chytří Češi pro ně jistě vymyslí snadný lov. Dojeli jsme k honitbě. Pánové náležitě vybaveni kulovnicemi, vysokými holinkami, perfektním oblečením, jali se nahánět.

Vědom si si toho, v čem spočívá jejich umění, zůstal jsem raději u autobusu. Netrvalo to ani patnáct minut a ke mně se řítilo zvíře, velikostí připomínající slona, alespoň mně se v tu chvíli tak jevilo. Pušky nemaje, během bych neunikl, otevřel jsem dveře autobusu. Autobus neměl na otevírání dveří hydrauliku, otevíraly se ručně, proti směru jízdy. Ten kanec ty dveře neviděl. Neviděl ani mne.

Rána.

Dveře se kymácí na posledním pantu, kanec chroptí a padá k zemi s nohama vzhůru. Zlomil si vaz či co? Ještě několikrát s sebou škubl a pak ztichl. Já také téměř nedýchal, protože mě vyvrácené dveře srazily na zem. Z lesa přiběhl průvodce oněch myslivců a pět dalších chlapů. Já jsem je nezajímal. Jen ten mrtvý kanec.

Ovšem na výřadu - mimořádnou cenu za zcela ojedinělý způsob lovu, obdržel autobus a já.