Večerní šplechty aneb O slovech zapomenutých

Pod názvem Večerní šplechty si asi každý vybaví vyprávění Jana Nerudy z Povídek malostranských. Večer si tu čtyři muži na střeše povídají o různých věcech, hlavně o lásce. Povídají. Klábosí. Tedy šplechtají.

Slovo šplecht používá i Josef Lada v dětské knížce Bubáci a hastrmani. Jedna kapitola se jmenuje Večerní šplechty ve mlýně. Tady zase hastrman Brčál vypráví příhody s dupajícím strašidlem. Takže taky šplechtá.

Povídky malostranské byly poprvé vydány v roce 1878, Bubáci a hastrmani zhruba o šedesát let později, v roce 1939. Šplechty a šplechtání jsou už dnes jazykově passé. Dnes klábosíme, kecáme, tlacháme, žvaníme atd. Všechna tato slova označují jednoduše neplodné mluvení.

Zastavme se ještě u slova šplecht, popřípadě vejšplecht, kterému už dnešní mladá generace nerozumí. Jak asi vzniklo?

Původně to byla kleveta, tedy pomluva, můžeme se proto domnívat, že to bylo jakési šplíchání špíny na někoho, dnes bychom asi řekli něco jako „nenávistný šplouch“.

Ale je tu i jiná možnost, totiž že původně to nebyl šplecht, ale šprecht, slovo související s německým sprechen „mluvit“. Máme ostatně v češtině i další podobné slovo – šproch. To už ovšem také upadá v zapomnění.

Možná tato slova někdo časem vzkřísí. Inu, není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu.