Co z nás bude ???

Doplněno, opraveno. Bavte se...

 

                                               První ročník - Zajíci

     Na začátku školního roku jsem vstoupil do naší třídy a usadil se v předposlední lavici - vzadu. Za mnou se rozsadila celá chlapecká skvadra. Tím bylo jasné, že nálada a mravy, které jsem si přinesl ze základní školy nebudou rozhodně pozměněny k lepšímu. Navíc za mne zasedl přes dva metry vysoký Daniel Douša a přede mnou přes metr osmdesát vysoká Milena Ulčová.  K tomu v mém okolí lidé, kteří se do školy přišli jen pobavit. Tím pádem jsem i já začal od prvních okamžiků strávených ve škole vnímat tuto instituci jako zábavný klub. Člověk se dobře pobaví, nají a zase odejde. Očekávalo se od nás, že budeme slušnými studenty. Nestalo se tak. Během několika dní se totiž ukázalo, že je naše rozsazení více než vyhovující pro záškodnické akce proti kantorům. 

     Začalo to hloupým vtípkem. Kdosi mi do tašky nasypal  slupky

od pomeranče. V návalu zlosti jsem jimi hodil po prvním, na koho mi oko padlo. Terčem se tak stal Ondřej Martan, který si již v té době vysloužil podle podoby příjmení přezdívku „Ufon“ . Střela ale dolétla jen na jeho souseda v lavici - Luboše Libicha. Ten mrštil zpět ohryzek a trefil mě do hlavy. Tento drobný konflikt se během okamžiku přenesl do celé třídy. Díky tomu ke konci září musel člověk vstupovat do třídy s taškou před obličejem a ihned zalehnout za nejbližší lavicí, jinak ho ztrestal někdo ze zadních lavic. Během několika dní se tak naše třída změnila a s ní i naše chování. Ještě k horšímu.

     Úloha našich svačin ve škole doznala také změny. Prostě bylo zapotřebí munice, a tak každý velmi rád mrštil svou polovinou chleba  po někom. Druhou občas snědl.

     Ve třídě nebyl ani kousek křídy, všechna se totiž spotřebovala na neustálé boje. Houba na tabule se  proměnila v ovocné cosi. Utíraly se s ní všechny zásahy do zdí (pokud se vůbec utíraly). Skla poslední dvojice oken se proměnila z čirých na matná, následně neprůhledná a ještě později hnijící. Třídnice byla využita jako baseballová pálka, s jejíž pomocí se odpalovalo veškeré dopadnuvší ovoce. Ze sešitů se staly jen tenké desky bez listů, to když došly svačiny, posloužil alespoň papír ze sešitů, namočený vodou (v lepším případě), jako provizorní munice.

     Další naší oblíbenou zábavou byl vrh cizí taškou napříč třídou. Skvělá a vzrušující zábava, pokud vrhaným předmětem nebyla zrovna vaše taška.

      Příkladem extrému do kterých naše šarvátky zacházely může posloužit bitka mezi O. Štěpánkem (bohužel opustil naše řady ve druháku) a J. Smékalem (vydržel). Po jedné „normální“ ovocné bitce  se přikradl Jirka a pro nás naprosto  běžným způsobem začal demolovat Ondřejův penál. Postup je následující: Dotyčný uchopí penál za jednu polovinu a mlátí druhou o hranu lavice tak dlouho,  dokud se veškeré tužky vevnitř umístěné přelámou.

Ondřej ani chvilku nezaváhal. Rozšrouboval ořezávátko na tužky a vyjmul břit.  Tím ukázkovým chirurgickým řezem rychlostí blesku vyřízl hákový kříž do Jirkovy tašky.

     Poslední velkou bžundou byla zábava, kterou by byla v normálních měřítcích klasifikována jako „šikana“. Jenže dá se Daniel Douša vůbec šikanovat? Přes dva metry vysoký a sto kilo vážící Dan byl pro nás veliký oříšek. Ve školce, když jsme byli ještě malí se mi se dvěma záškodníky dařilo Dana úspěšně vytočit, až se rozbrečel. Jenže teď se jeho způsoby boje trochu změnily. Asi pět let už závodně hrál Basketball. To znamenalo značnou sílu a navíc, už se nás nebál.

     Náš úkol, který jsme si vytyčili přitom nevypadal nijak složitě. Stačilo Dana z pozice „v sedu“, nebo „stojící“ dostat do pozice nejlépe „ležící“ a pokud možno ještě „nehybný“. Ve školce jsme byli tři. Teď nás bylo osm a z druhé třídy nám o přestávce přicházeli na pomoc. Pokud se nám Dana vůbec podařilo položit, nastal problém. Jak zmizet z jeho dosahu? Počítalo se: „ Jenda. Dva. Tři. Zdrháme!“ Na „dva“ ale u něj už z pravidla nikdo nebyl! Dan při běhu urazil za stejnou dobu dvojnásobnou vzdálenost než my. A tak se často stávalo, že si prostě jednoho nešťastníka zahnal do kouta a tam se mu za nás všechny pomstil. A běda, pokud se mu kdokoli postavil na odpor. Jeho ruce jsou o půl metru delší než naše. To znamená, že mohl kohokoli v klidu bít a nebýt bit. Nutno podotknout, brali jsme to všichni (včetně Dana) jako srandu a nikdo nebyl nikdy vážně raněn.

     Ke konci roku se tak vzhled naší třídy radikálně změnil. Obrazy s portréty hudebních skladatelů (10 kusů) zmizely (ovocná válka). Kytky (4) padly za oběť našim genetickým pokusům (jedna přežila a ve zmutované podobě žije dodnes), v tabuli vznikly díry po zásazích křídou a jinými předměty, ubyly skříně (záhadně se rozklížily přesně ve chvíli, kdy na nich někdo seděl).

     Nejvíce se ale změnil náš přístup ke kantorům. Ze základní školy si každý přinesl alespoň částečnou úctu ke kantorům. Ta však téměř zmizela při zjištění, že nám jako davu projde téměř vše. Navíc mezi našimi „nepřáteli“ velmi rychle vykrystalizovali ti, kteří nás vůbec nezvládali ( prof. Wunschová), ti, kterým se to za dobré konstelace hvězd a zdravého pudu sebezáchovy občas dařilo (prof.  Johanovský) a těmi, kteří si u nás okamžitě zajistili autoritu (prof. Moravcová).

     Za naše celkové chování byli někteří z nás oceněni mnoha třídními důtkami, i paní ředitelka se u nás občas ohřála, aby osobně udělila hříšníkovi trest pro nás do té doby naprosto výjimečný - řiditelskou důtku.

    První ročník nám dal mnoho. Po úvodním rozkoukání se každý velmi rychle nalezl ve třídě někoho, kdo mu alespoň trochu rozuměl. Mnoho jsme se toho o sobě navzájem nedozvěděli. Na to prostě přes všechnu provedenou neplechu nebyl čas.

    

 

Druhák - Rozkoukání se

     Druhý ročník byl ve znamení zužování našich prohřešků. Výkony už nebyly tak spontánní, spíše se jednalo o promyšlenější prohřešky, u kterých se většinou nedalo určit viníka.

     Po letních prázdninách se na malých skupinkách naší třídy začala  projevovat snaha některých lidiček o zařazení do specifického hnutí. Anarchie ovlivnila Veroniku Knězovou a Radku Elisovou. Ke Skinheads se začal hlásit Jirka Smékal. Řekněme si po pravdě - měl v Letňanech na výběr? Mnoho ostatních se však přiklonilo k „neutrální“ skupině. Prostě necítili potřebu, začít radikálněji vyjadřovat názory některého hnutí.

     Došlo také k celkové mutaci vědomí třídy jako celku. Když se urodil nějaký ten „průšvih“, osazenstvo naší třídy svorně drželo pohromadě a mlčelo jako hrob.

     Další posun v našem myšlení spočíval ve slově „prolezu“. Podle toho také dopadla většina našich vysvědčení.

    Kantorský sbor se velmi proměnil, odešla totiž většina kantorů. Díky tomu jsme si velmi dlouho zvykali na nové tváře. Několik měsíců tak trval „oťukávací čas“ - tedy doba, kdy si každý z nás zjišťoval, jak na něj.

     Naše průšvihy úspěšně uvedl  Luboš Libich. Podařilo se mu nešťastnou náhodou   urazit ze zdi hasicí přístroj. Ten po dopadu explodoval a z okolí pístu začala stříkat voda. Luboš ani chvilku nezaváhal a sedl si obkročmo na láhev. Kapesníkem se snažil otvor ucpat. To byla velká chyba. Jakmile přitiskl k díře kapesník, voda nejdříve kompletně ohodila jeho, poté několik v hrůze přihlížejících spolužáků.  Navíc jak si na láhev sedl,  vypadal jako jezdec na divokém býkovi. Nebyl jsem jediný, komu to připadalo směšné. Zkrátka celá třída se válela smíchy. Jen Lubošovi ne. Stále seděl na lahvi a křičel: „Pomozte mi někdo“. Jenže všichni byli vyřazeni smíchem a tak voda zvesela stříkala na zdi, lidi a  nám do věcí. Výsledkem bylo několik kompletně promočených lidi. A zničený hasicí přístroj.

     Další oblíbenou zábavou se stala prastaré klukovská hra - kuličky. Jenže my jí dovedli do trochu jiné roviny. Učebna IVT na základní škole, kam jsme se chodili učit, byla jako stvořená pro tuto hru. Jenže hned v první hodině nám došlo, že kuličky rozhodně nebudou oblíbenou zábavou prof. Svojanovské ( Šilhavé). Ta nám ihned kuličky zabavila. To nás ale neodradilo. Vymontovali jsme ze všech  myší ve třídě kuličku. Každá byla fixem označena, určujíc tak hráče. A začalo se. Hry to byly opravdu ojedinělé. Nejdříve se hrálo o rohlíky. Pak o pětikoruny. Jenže pak jsem jednou přestřelil a kulička se dokutálela až pod nohu právě vyučující kantorky. Tím nám byla tato hra navždy zatrhnuta.

     V této učebně došlo k jedné politováníhodné události. Nějakým nedopatřením se mi podařilo dostat se do serveru celé sítě (a že jsem tehdy uměl počítač jen zapnout). Naskočila jakási tabulka s textem, kterému jsem nerozuměl a možnosti ano\\ne. Věren tradici uhoď, pak řeš jsem zmáčkl ano a tabulka se objevila znovu tak byl postup opakován. K jakému zděšení pak došlo, když se zjistilo, že nějaký výtržník odpojil pět počítačů! Oprava byla dlouhá, my jí však nedělali.

     Ve třídě se také rozjela „vysypávaná“. Sedíte si o hodině a najednou… Ležíte, neboť vám soused s poťouchlým úsměvem přímo v hodině podtrhl židli. Co jiného jste mohli dělat, chtěli-li jste si udržet určitou prestiž? Samozřejmě mu to při nejbližší příležitosti dvakrát oplatit! Zábava nám byla zkažena prvním udělením třídní důtky. Poté se již moc nepraktikovala.

     Posledním významným mezníkem se pro náš ročník překvapivě stala Biologie. Začali jsme brát Geologii (pro nás Šutrologii). Látka je to vysoce nezáživná, místy nepochopitelná. My jsme slovům, kterým pro nás nebylo ani za mák rozumět, začali přiřazovat zcela nové významy. Třeba takové slovo „Buližník“ se stalo synonymem pro sex, peníze, zkoušení a mnoho jiného. Podobně to dopadlo i se zbytkem odborného jazyka. Díky tomu jsme Biologii přežili bez psychické úhony.

     Ještě je zde zapotřebí povědět něco o našem školníkovi. Ze začátku se s ním nikdo moc nebavil. Pak se ale ukázalo, že náš pan dozorčí je nejenom super chlap, ale že drží s námi. Díky tomu jsme ho leckdy přibrali do nějaké lehčí rošťárny, kterou Školas Kareras (tak se mu říkalo) rád provedl. S odstupem času si myslím, že nám velmi zlidštil školu a zlepšil všechny kantory v našich očích. Byl to totiž on, kdo je v našich očích obhajoval a my jeho názory nejenom akceptovali, ale mnohokrát přebírali.

     Příkladem, jak nás Školník vždy podržel může být tato historka: Jednou nám školník donesl zprávu, že ten den, do šesté vyučovací hodiny půjde Zástupkyně a Hospodářka kontrolovat, jestli náhodou nemá někdo ve skříňkách schované cigarety, nebo jiný kontraband. Tou dobou byla každá skříňka nacpaná až k prasknutí pornočasopisy, cigaretami, alkoholem a podobně. I my patřily ke šťastným vlastníkům několika kusů zakázaného ovoce. I propadli jsme panice, neboť nikoho stále nenapadalo, kam tyto věcičky, v takovém množství schovat. Tu se objevil Školas a nám bylo jasno. Zašli jsme tedy o následující přestávce k němu do místnůstky v přízemí, kde seděl. Jakmile nás uviděl, otevřel  šuple, které přetékalo kontrabandem od jiných lidí  a potichu řekl: „dělejte, nasypte to sem“.  My tak učinili a o pár hodin později, když opravdu procházeli skříňky, nenašli nic.

    Další vyvedenou historkou je, když se s námi Školas vsadil, že neprorazíme jinak bytelné protipožární dveře.

\"Vo co, že to prorazim\" řekl Jirka Smékal.

\"To neprorazíš\", řekl školas.

\"Prorazim\".

\"Neprorazíš\".

\"Prorazim\".

\"Neprorazíš\".

Ozvala se rána jako z děla.

\"Doprdele, ty si to prorazil! Zdrhejte! Beru to na sebe\". 

 

 

 

Třetí ročník - trocha profesionality?

     Do třetího ročníku jsme vstoupili s jasnější představou o tom, že opravdu chceme maturovat. Ale tato meta se stále zdála v nedohlednu. Kantorský sbor se opět téměř kompletně změnil.

     Lidičky ve třídě se začali rozdělovat do skupinek, které většinou do konce studia neopustili. Jednalo se o uzavřenější kroužky. Mezi sebou vřele komunikují. Mezi ostatním světem nikoliv. Díky  tomu naše třída poněkud ztichla. A také začalo praskat lano, za které jsme společně táhli.

    Terčem našich fórků se stal jinak skvělý učitel - Václav Šedivý. Jeho vzezření a hlavně jeho humor se nesmazatelně zapsal do našich srdci. Jako jeden z mála si u nás vybudoval nějakou autoritu. Jenže zcela jinou, než si on představoval. Ale teď už zpět k průšvihům.   

     V zimě se jelo na lyžařský výcvik na Sokolskou Boudu. Všichni jste si něco podobného absolvovali, takže se tu nemusím rozepisovat o předválečném vybavení (hlavně postele), velikosti pokojů (5x3 metrů pro pět osob) a atmosféře v chatě vůbec.

     My na ní přijeli v poněkud zhoršené náladě. Z prvního ročníku jsme si moc dobře pamatovali, jak to tam vypadá a co nás tedy čeká. Nejvíce rozladěn byl sbor zadních lavic. Po příjezdu jsme si ale náladu ihned zlepšili. Podařilo se nám totiž ukořistit ještě jednu postel pro Luboše Libicha. A tak se nás v pokoji normálně pro dva těsnalo pět. Nikomu z nás to ale nevadilo. Rychle se vybalilo a vytáhly se karty. Vyměnili jsme si žetony za peníze. Poté se už vše odehrávalo jako v kasínu. Každý den, každých volných pět minut, třeba i po tmě. Díky několika mým horolezeckým pomůckám se podařilo veškerou naší výbavu pohodlně rozstrkat po výškách, a tak bylo na zemi dost místa pro hru.

     Navíc jsme vynalezli způsob, jak chladit náš chlast. Člověk z nižšího patra vylezl z okna, držíc se horního rámu a pohodlně uložil „náboj“ na sněhem pokrytou stříšku patra vyššího. Ještě k tomu se v některých rámech zvenčí odloupl plech a tak člověk nemusel lézt z okna, stačilo jen se natáhnout.

     Na tomto výletě se postupem času velmi populární zábava - hod Humidem. Humid je vlastně velmi jednoduchá věc. Vezme se papírový kapesník, zcela se namočí a v nezmačkané podobě se jím mrští na krátkou vzdálenost po terči. Po dopadu Humid udělá klasické „Mlask“, vystříkne z něj veškerá voda a přilepí se na cíl. Pokud dojdou kapesníky (nám došli po několika hodinách od vynalezení této zábavy), stačí utrhnout pořádný kus toaletního papíru. Během pobytu získali někteří mí spolubydlící ve vrhu Humidem takovou zručnost, že byli schopni sestřelovat dívky probíhající chodbou.

     Z jídla (obzvláště brambor), které se rozhodně nedalo nazvat „ucházející“ obvykle vznikla skvělá munice, s dlouhým doletem. Dařilo se nám tak úspěšně zasahovat i jiné obyvatele boudy.

          Po příjezdu zpět do města nám velice dlouho trvalo, než jsme se srovnali. Výsledkem „dojezdu“ se stala všemi opěvovaná zábava - Juke Box. Jedinec ze zadních lavic, který v důležitém testu dostal nejlepší známku, byl zavřen do velké skříně. Ostatní se rozestavili kolem, začali kopat do onoho kusu nábytku, naklánět ho a řvát: „Zpívej hade!“ Jakmile začal dotyčný zpívat, nechalo se mu několik minut na jeho projev. Poté byl za jásotu ostatních slavnostně propuštěn. Bohužel skříně se díky naklápění nedožily dneška. Poté, co došly skříně, upadla tato zábava v zapomnění.

     Akutním problémem k řešení se stala Hudební výchova. Učila nás Prof. Havláková a pravda říci, neměla to s námi lehké. Na „Hudebce“ se totiž sešli všichni ze zadních lavic - tedy deset mutujících jedinců. Zpívat jsme nikdo neuměli. A k tomu naše hlasová indispozice… Výsledkem byly neuvěřitelné skřeky linoucí se z naší třídy. To prof. Havlákové nestačilo. V přesvědčení o naší potencionální hudební dispozici, dodnes nechápu, jak mohla provést tak neuvěřitelnou věc. Ona nám rozdala hudební nástroje!

     Výsledek byl předem jasný, jen ona se asi potřebovala přesvědčit. Já dostal činely, ostatní bubny, zvonkohru… Během zlomku vteřiny se celá škola začala otřásat v základech pod našimi údery. Reakce to byla naprosto spontánní. Cílem bylo za co nejmenší časový úsek vyvinout co největší hluk. Každý se tedy chopil svých nástrojů, mlátil, foukal… Prostě snažil se z oněch chudáků nástrojů vyvinout co nejvíce decibelů a přitom pěkně (a falešně) řvát. Trvalo dlouho, než se jí podařilo donutit některé z nás umlčet. Jako by jí to nestačilo, rozdávala nám tyto předměty s železnou pravidelností.

       Dalším našim zájmem se staly sádrové hlavy v životní velikosti. Nejdříve  se s nimi začal hrát bowling. Na jeden konec chodbičky mezi lavicemi  se postavil hráč. Na druhou „Stavěč“ rozmístil přesně podle tvaru kuželek penály, které předtím ukradl svým spolužákům. Další postup je už jasný.

     Poté se s nimi začala hrát vybíjená. Tato zábava musela být ukončena poté, co Jirka Smékal prohodil poslední použitelnou hlavu oknem z druhého patra. Průšvih to byl moc pěkný.

     Vzhledem k naší upadající morálce se zábava stávala stále brutálnější. Jako finále se dá popsat naše oblíbená zábava, která se s chutí praktikovala po celý zbytek školního roku.

     Vzal se Primeros. Musel být úplně nový, nepoužity. Do něj se postupem přestávky nacpalo několik rozdílných částí svačin různých lidí ze třídy. A základem byl rozmačkaný banán. Veškeré ingredience musely být předžvýkány, a tak uvnitř vznikla jakási kašička. Přidalo se několik rozdílných tekutin a došlo k zakonzervování (zavázání Primerosu) . 

     Výsledná kaše se ještě asi pět minut  míchala a pak obyčejně přistála někomu v tašce, nebo v lavici, případně spolužačce pod tričkem. Párkrát se stalo, že guma praskla. Nepřejte si to vidět a cítit.

     Naprostým extrémem se stal výkon Petra Říčánka a Dana Doušy. Dvoumetrový Dan uchopil katedru na jednom konci, Petr na druhém. Dan nadzvedl katedru do výše pasu, pro Petra to znamenalo zvednout jí k hlavě.

Pak jí oba pustili a celá třída zálibně koukala na tu překrásnou ránu. Jenže ouha. Tentokrát to katdra nevydržela, povolili v ní veškeré spoje a celá se rozpadla prkénko po prkýnku. Nechápu jak, ale podařilo se to uhrát na \"nešťastnou náhodu a opotřebování materiálu.\"

     V této době také vznikl sešit, jehož jméno si celá třída bezpečně   pamatuje - „Hemerodědština“. Nechtějte po mně vědět, proč se jmenuje právě tak. Vyprávění o vzniku tohoto pojmu totiž obsahuje velmi velkou přemíru vulgarismů. Jistý je ale jeho obsah. Do něj se totiž kreslily ty největší perversnosti, které nás jenom mohly napadnout. Terčem našeho zvěčnění se tak staly i relativně nevinné předměty. Správcem sešitu se stal L. Libich. Zábava to byla natolik populární, že během několika měsíců byly přidány i další dva díly. Hlavními barvami přitom byly černá, červená a hnědá a žlutá. Byla to ta nejlepší kombinace. Bohužel nešťastnou náhodou došlo ke ztracení všech dílů a naše nejperversnější sešity na světě byly nenávratně ztraceny. Čest jejich památce!

 

 

Čtvrtý ročník - chaos

 

     V tomto roce se začalo všechno trochu vyostřovat. Některé skupinky mezi sebou přestaly zcela komunikovat, jinde zavládlo rivalství. Přesto třída jako zázrakem v krizi stála většinou pohromadě. Celková atmosféra by se ale dala nejlépe popsat jako stísněná.

    Stejně jako v jiných rocích, kantorský sbor se téměř celý změnil a my počtvrté získali jiného třídního. Stal se jím J. Tomsa. Vědec, neschopný pochopit základní myšlenkové postupy, u kterých se nevyskytují nějaká čísla, nebo alespoň proměnné. Tedy dohodnout se s ním o věcech z praktického života nemožné.

 

Výlet do Vidně

     Začal velmi nevinně. Jízda autobusem zabrala nemnoho hodin a navíc, opět díky naší snaze, podařilo se dopředu usadit „brzdy“ a my vzadu mohli narušeně provádět šílenosti. Ve Vídní jsme ale byli nemile překvapeni, neboť nám neumožnili rozchod. Díky tomu se nám podařilo shlédnout většinu kulturních památek.

     V kostelech na nás koukali pravda poněkud divně. Naše úbory nebyly ani z části odpovídající místům, ve kterých jsme se nacházeli. Někteří z nás měli Bombry (J. Smékal), jiní ozbrojeni Gladiátory a klasickými nápisy „Anarchie“  (V. Knězova, R. Elisová). Mnoho nás mělo alespoň rozkošné kšiltovky (L. Libich). A tak jsme se nemohli divit, že na nás po vstupu do svatostánku koukají postarší dámy jako na právě dorazivší sebevražedné teroristy, kteří jim jdou kostel vyhodit do povětří.

    Nakonec jsem ale přemluvil prof. Nedvědovou a my získali asi hodinový rozchod. Část 6.A, která s námi ve Vídni byla šla spořádaně k autobusu. My se vrhli do nejbližšího supermarketu s hračkami a začalo peklo na zemi.

     Ihned po vstupu, skupinku z nás zaujal luxusně vyhlížející výtah. S heslem „rozšroubuj na co přijdeš“ jsme se vrhli do něj a než výtah dojel do čtvrtého patra, byl námi zjištěn celkový stav kabiny, jak fungují tlačítka s patry a jak pevně je přišroubován koberec. Nahoře se banda lidí věkem v zcela rozběhlé pubertě vrhla do plyšových hraček, gumových písklátek a jiných serepetiček.

Nálada se všem rázem zvedla z nuly na sto.

     Při pochodu po hlavní ulici nás upoutal mim, který dělal oživlou sochu (vhodíte minci do klobouku a on udělá nějaký pohyb - poté opět ztuhne jako socha). Petra Lukeše, který v té chvíli držel deštník nenapadlo nic lepšího, než zkoušet bodcem paraplete, zda je to mim, nebo socha. A že svůj výzkum na tomto poli bere pěkně od podlahy dokázal s přehledem, když naprosto ukázkově bodl deštníkem mima do tváře. Kupodivu mim se ani nehnul a my za hrozivého halasu dorazili k autobusu. Mnoho lidí díky této hodině dostalo rozjařenou náladu a my, za neuvěřitelného řevu, dorazili večer domů.

 

     K autorství prvního dílka čtvrtého ročníku se můžu hrdě přihlásit já. Dostali jsme opět novou třídu. V přízemí, krásně prosluněná… Co víc si přát. A u oken byly (a jsou) ještě drážky, ve kterých se zašupovaly rolety. Jedno okno ze všech ale mělo (a má) drobnou anomálii. Lišta se nachází v dolní části okna, ve vodorovné poloze.

     Zcela přirozenou cestou tak byla během měsíce ona drážka zaplněna kusy svačin, žvýkačkami a podobnými zbytky z našich orálních otvorů. Nápad se zrodil zcela nahodile, omylem jsem nalil trochu vody tím směrem. A ejhle, druhý den se ona substance proměnila v podivnou břečku. Do dvou dnů začala ona kapalina neuvěřitelně páchnout. Postupným odpařováním vody došlo k jakési krystalizaci svačin na stěnách drážky. Výsledek vypadal jako malé houbičky, které rostou z onoho kusu plechu. V tu chvíli jsem neváhal a nalil do drážky kolu a ukázal svou novou zábavu spolužákům. Ihned se toho chytili a během chvíle již byla naše „penicilínová farma“ na světě.

     Smrad to byl kardinální. Kantoři si hnusili k nám chodit učit, my nechtěli k nám do třídy. Pravidelným zaléváním a přidáváním dalších kousků naší potravy se v drážce vytvořilo opravdu bytelné cosi, co nemělo nic společného s jakoukoli formou života. Tato zábava nám vydržela celý rok. V zapomnění upadla až po opětovné změně třídy v dalším ročníku.

 

 

 

Pátý ročník - Pruda

     Pátý ročník začal opravdu zostra. Skupinky, které se v naší třídě v roce minulém vytvořili se zcela uzavřely. Kdokoli, kdo do nich nepatřil, byl nepřítel. Podle toho také naše třída už poněkud zřetelně ztichla. Navíc se objevila klasická to věc, jeden hrál levou na druhého. Pobyt ve třídě se tím velmi ztížil, tlak se stal poněkud obtížnějším ke snášení.

     Do tohoto našeho nevyřešeného problému, vstoupil  zájezd - Cyklistický kurs. Nebudu se tu rozepisovat o tom, kdo, kdy a co udělal špatně. My chybovali, kantoři také. Výsledkem byla tahanice, která skončila po několika měsících hromadným udílením kázeňských trestů, jednomu z nás hrozilo vyloučení, mnoho nás bylo vyloučeno podmínečně. 

     To, co považuji na této akci za přínos, je, že si několik lidí dokázalo všimnout toho, co se v naší třídě děje a pěkně si nad tím popřemýšlet. Nepřízní osudu to však byli právě ti, kteří se situací většinou nemohli nic dělat a navíc na ní nebyli ani větším dílem vinni. Ke konci se tak několika z nás udělalo až blivno, jak se k sobě chováme.

     Celý rok se proto téměř nic neudalo, je to až nezvyklé.  Jen díky rozdrobení jsme přišli o spoustu společné zábavy. Škoda.

    Mohu ale zmínit jeden průšvih, který lepro nás naprosto specifickým jevem. Že naše třída vyluzovala neustálý hluk o mnoha stupních decibelů je naprosto normální a většina kantorského sboru si s touto skutečností nevěděla rady. Většina jí prostě ignorovala. 

     Přesto každý den díky jakési podivné náhodě celý náš kolektiv ztichnul na necelou sekundu. Přesně v té chvíli napadla Jirku Smékala nějaká průlomová myšlenka ( „Je to tady na píču“). Tato jeho krátká řeč vyplnila ono naprosté ticho a třída vypukla v bouřlivý smích. Tento úkaz dostal pracovní název „Jirkovy chvilky poezie“ stávali se pravidelně každý den. Toto se začalo stávat na začátku pátého ročníku a dělo se do maturity.

     Destrukce naší třídy dosáhla naprostého maxima. Nic nám nebylo cizí, nějakou zákeřnou cestičkou to zničit. Jen, jak se neustále po každém průseru ozývalo \"Smékal, Martan, Profous do ředitelny. Okamžitě!\", omrzelo nás, hrdě se k prohřeškům hlásit. Člověk to prostě provedl a v klidu zmizel. Jednou ale Dan Douša nezdrhl. Seděl totiž na něm.

   Ústřední topení je v každé tělocvičně. Pár jich je stavěných na to, aby unesli zatížení 120 kilo vážícího Dana. Vím ale téměř s jistotou, že žádné nebylo stavěno na to, aby po něm těch 120 kilo skákalo. Výsledek? Jak se dalo čekat. Topení se uvolnilo ze závěsů a spadlo na zem. Přitom se vylomilo z trubek. Voda, které se během pěti minut rozlila po celé tělocvičně byla vytírána několik hodin. Dodnes nechápeme jak, ale opět se to podařilo uhnat na únavu materiálu.

     Poslední výkon, který stojí za to zmínit je „šuplátko“. To, že šuplata od katedry sloužila jako odpadkový koš byl všeobecně známý fakt, který respektovali kantoři   (radši je neotvírali), i uklízečky (taky se jim radši vyhýbali). Zprvu tam skončil můj kelímek od hermelínového salátu. Když se tam udržel asi měsíc a začínal se stávat součástí stolu, pokročilo se do dolních šuplat. Tam se již uplatňovaly kuchařské dovednosti jednotlivců. A že byla šuplata plastiková a tudíž nepropouštěla, tekutiny skrz, dovedete si představit, co vše se vařilo.

    Korunu tomu všemu nasadil Petr Řičánek, který nejprve rozmačkal karton křídy do podoby prášku (nějakou záhadnou náhodou se u nás nacházela křída) a pak vše řádně zalil zbylou Fantou. Protřepat, nemíchat a nechat uležet.

 

 

 

 

                                                     END

 

 

 

 

 

„Smékale, projít okolo vás je jako vstoupit do hospody! Dělejte s tím něco!“ Prof. Starečková k Jirkovi (3.B)

 

„Pánové, bez vás není třída třídou. Z matiky prolezete stoprocentně. Za čtyři.“ Prof. Fulín k Jirkovi, Mě, Štěpánkovi. (3.B)

 

„Si mám dát kolíček na koule abych to zazpíval?“ Tomáš Vrkoslav na Prof. Havlákovou (2.B)

 

„Tomáši, celej rok děláš houby“ Prof. Netušilová k Tomášovi Vrkoslavovi na konci roku, kdy se opravdu braly houby. (2.B)

 

„Profousi, jsem zvědavá,kolik variací slova nevím vyslovíte u tabule dnes.“

Prof. Balšánková ke Mně. (3.B)

 

„… A vy to tady zryjete“

„Ani mě nehne“

„Co jste to řekl?“

„Že mě ani nehne!“

         (Já na prof. Nedvědovou)

 

„To je ta paní,co tady se mnou bydlí“ Prof. Šedivý (2.B)

 

„Počátky psychologie jsou známý z dob, kdy lidi žily v jeskyních, mlátili se kyjema a žrali nevařený maso!“ T. Vrkoslav při zkoušení ze ZSV (3.B)

 

„Jirko co to je?“

„Dvouhrotec“

„Podívej se pořádně. Co to je?“

„Dvouhrotec“

„To není Dvouhrotec. Co to je?“

„Dvouhrotec“

„Petře pocem a řekni mi co to je?“

„Dvouhrotec“             

Jirka a Říča při zkoušení z Biologie Prof. Netušilovou (3.B)

 

„Můžu se vás zeptat, do jaké věkové kategorie patříte?“

„Životní stabilizace.“

„To znamená 30 - 45?“

„Ano.“

„No ale já tu u životní stabilizace mám napsáno 45 - 60 !?!“

Já na prof. Starečkovou (5.B)

 

„Chcem chcát!“

„Chcem chcát!“

„Chcem chcát!“

„Chcem chcát!“

Píseň, kterou jsme složili, když nám nebylo zastaveno na „čůrpauzu“ cestou na výlet. (5.B)

 

„ …Fagocytující endoplazýmatické retikulum prochází cytoplazmatickou buněčnou stěnou… „

Úryvek z monologu L. Libicha na téma biologie (4.B)                                                                          

 

„Bhútán“

Universální slovo, pochycené v 5. ročníku, neboť nikdo nevěděl co, nebo kdo to je.

 

 

 

 

                                                                                           Jan „Zoltan“ Profous

 

---