Cesta do kina

„Ještě nemáš posekanou trávu?“ lamentuje strýc.

„ Nemám.“ odpovídám naštvaně.

„ Pohni sebou, nebo nebude žádný opékání.“

Opékání? My tu budeme spát? Bratránek mi slíbil,že pojedeme večer domů a cestou se stavíme v kině. Musím rychle něco vymyslet. Spát ve zmrzlé chalupě a poslouchat strejdovo chrápání. To nikdy! Navíc tu hrozně fouká. Nedivil bych se kdyby začalo sněžit. I když je léto, na horách je

možné všechno.

„ Strejdo, ale já dnes musím být doma.“

„ Ani to nezkoušej, chceš v zimě lyžovat, tak si to musíš odpracovat! To by se ti líbilo, vozit se zadarmo na vleku.“

 

Poslechl jsem a pokračoval v sekání. Závistivě jsem koukal na bratránka. Vyrobil si s obyčejného prkna parádní houpačku. Zavěsil si jí na staletou lípu před chalupou. Houpe se do pořádný vejšky, kam se hrabou houpačky na pouti.

„ Kino, kino, kinobox...“ pobrukoval si bratránek známou melodii filmového pořadu.

Ahá, na kino nezapomněl.

Vypnul jsem sekačku a běžel se do chalupy napít.

Na terase seděl strýc.

„ Kam se ženeš?“

„ Mám velkou žížu, jdu si pro džus.“

„ Nevíš, že tu teče horský pramen, přeci nebudeš pít tyhle sladký srágory,“řekl strýc.

 

Se sklopenou hlavou jsem se vydal ke studánce.

„ Táta si je schovává pro dámský návštěvy. Už si někdy měl vodku z džusem? Náramná dobrota,“ řekl bratránek.

 

Kde bych to asi měl ochutnat, je mi dvanáct let. Rodiče mi nedají cucnout ani vína na vánoce.

To se mu to vytahuje, když mu bylo na jaře osumnáct.

 

„ Dojdu si raději pro ten zázračný pramen,“ řekl jsem.

Nebyl nejhorší, akorát hrozně studený.

„ Co kino?“ osmělil jsem se.

„ Petříček, buřtíček chce do kina, tak jdi. Je to pouhých čtyřicet kilometrů. Možná bys stihl závěrečný titulky, kdybys celou cestu běžel,“ zašklebil se bratránek.

 

„ Abys neřekl, že jsem pes, vyjímečně tě pustím,“ řekl strýc.

Zatetelil jsem se blahem. Dopadlo to lépe, než jsem čekal.

„ Chlapci, po kině hned domů, žádný trajdání po městě. Nejraději bych šel taky, ale kdo ví kdy tady s prací skončím.“

 

To by tak scházelo, sedět se strýcem v kině. Co když potkám spolužáky. Určitě by se mi smáli, že mám doprovod.

 

„ Budeme ti to vypravovat. Jdu se převlíknout a za chvíli můžeme vyrazit,“ řekl jsem.

 

Bratránek čekal v autě.

„ Máte všechno kluci?“ volal strejda.

„ Jasně, ahoj a díky si nejlepší ,“ zamával jsem z auta.

 

 

 

 

„ Připoutej se špunte, pojedeme zkratkou,“ přikázal bratránek.

„ Neříkej mi špunte, dlouháne,“ odsekl jsem.

„ Měla by tu být lesní cesta, která vede rovnou na hlavní silnici. Chodili jsme tudy na houby.“

„ Cesta tu je, ale dál nevede, je hustě zarostlá,“ rozumoval jsem.

„ Projedu všechno špunte,“ kasal se bratránek.

„ Oj, jejda, si sjel do nějaký díry, nebo co?“

„ No, sakra, já myslel, že je to jen mělká kaluž. Budeš muset vystoupit a zatlačit.“

„ Sám to nezvládnu, nechceš dojít pro strejdu, není daleko,“ řekl jsem.

„ To si zkus, pořádně se do toho opři, ono to půjde.“

 

Snažil jsem se ze všech sil, pot ze mě stříkal. Cítil jsem jak se mi na tělo lepí má nejoblíbenější modrá košile.

Nějakým zázrakem se auto přeci jen rozjelo a my projeli vysokým maliním na silnici.

„ Tý jo, hustý, viděl si to jak jsem to krosil?“, radoval se bratránek.

„ Hm, jsi pěkný pako a v té košili nikam nemůžu jít,“ stěžoval jsem si.

„ Sis jí měl sundat, ti půjčím tričko, mě nesmrdí.“

„ To bych si pomohl, je velké jak mámina noční košile.“

„ Vystrč si jí z okýnka, ona ti vyčichne,“ radil bratránek.“

„ Fajn, zkusím to,“ odpověděl jsem.

 

Na parkoviště před kinem jsme dorazili na poslední chvíli. Překvapilo nás, že zbylo jen pár lístků. Počítal jsem , že v létě v kině nikdo nebude. Neměli jsme zrovna nelepší místa, ale jak zhasli světla a začali promítat první filmové ukázky, byl jsem nadšený. Plně ponořený do filmového světa. Dneska mi už nikdo a nic náladu nezkazí.

 

---