Modlitba pro ztracené básníky

Kam mají jít?

Kde mají žít?

Do nebe je nepustili,

že prý měli málo síly!

S dobou nechtěli jít,

toužili po svém si žít-

nad zemí letět a snít!

Stačil jim jen papír a pero-

to byla jejich jediná zbraň,

ale i tu jim chtěli vzít.

Prý má se stát, co se staň,

já jen prosím, neberte jim jejich duše-

rýmovaná slovíčka-verše!

Mají právo psát,

spokojeně usínat a spát

s hlavou plnou poezie-

nekonečné fantazie,

s nadějí, že všechno krásné ještě žije,

a žít bude dál,

za to je přece život stál!

Tak nechte je prosím bdít,

dovolte jim se slávou odejít!

Vždyť ničím nehřeší,

jen píší, to co potěší-

hloupé básničky,

které promlouvají i do mé dušičky.

Nechte znít jejich básně,

bude vám též krásně!

Nechte znít tóny poezie,

dřív, než jejich verše studený déšť smyje!

Nechť vítr dál šeptá jejich jména!