ONI

ONI

 V pokoji tikaly nahlas hodiny. Bylo nesnesitelné ticho. Nebyla slyšet ulice ani žádní ptáci, i přestože bylo jaro a ještě k večeru svítilo sluníčko. Nebyly cítit ani žádné květiny, což je divné, protože v ulici kvetly všechny stromy.

 Něco zavrzalo. Vrrz, vrrz.  V dusném tichu bylo slyšet jen rychlé těžké dýchání. Ssshm, sshm.

Najednou něco zacupitalo a běželo to napříč pokojem. Těžké dýchání se změnilo v tlumený výkřik. Byl to můj výkřik. To není možné, že by  zase přišli? Co mám dělat? Vůbec se mi ten pocit nelíbí.

Raději ty zvuky nebudu vnímat. Chci si vzpomenout, jestli mám na zítřek vše nachystané, ale nejde to!

 Už zase to vrzání. Už zase to cupitání! Já se vážně bojím! Chce se mi brečet a křičet zároveň. Vůbec nepomáhá, že je tu se mnou Denis. Zkusím na něco myslet, třeba na kamarádku Marušku. Dnes měla na sobě opravdu moc hezkou sukni.

 Cupity cup, dupity dup, chr chr. Tak už zase všichni chrčí.

Je mi hrozně a nejvíc z toho, že mi nikdo nevěří, že se do pokoje pořád vrací. Jsou malí, škaredí s křivou pusou. Vypadají jako ze strašidelného filmu. Vždycky běhají od jednoho rohu k druhému, to asi aby mě co nejvíc vyděsili.

 Asi vylezu z postele a půjdu do obývacího pokoje. Musím ale počkat, až budou na druhé straně, a vypočítat to tak, aby mě nechytili, až poběžím ke dveřím. Teď, teď je ten okamžik! Rychle. Popadám za kliku a rychle za sebou zavírám. To aby neutekli.

 V obývacím pokoji svítí tlumené světlo a hraje potichu hudba. Tu mám tak ráda, tu mi někdy pouštěla maminka. Vždycky jsme jen tak seděly a mlčky poslouchaly. Někdy jsme si i zapálily svíčku, takovou tu voňavou, která voní vždycky víc a víc i přesto, že je stále menší a menší.

 To pouštění hudby a svíčky mi vážně chybí. Teď už se na sebe jen mračíme, teda mě to tak připadá. Je to takové studené, šedivé a všechno jen ve spěchu.

 Tak jen trochu nakouknu, po očku a potichu, aby mě neviděla. Sedí na sedačce, nohy na malém stolku, umyté vlasy zabalené v ručníku. Na sobě má župan s fialovými srdíčky. Ten se mi vážně moc líbí. V ruce sklenici s vínem. Je krásná. Tváří se spokojeně a klidně. Je jako z pohádky. Asi to zkusím. Ale ne dopadne to jako vždycky. Zaječí na mě… .

 ,, Ty ještě nespíš? Co tady děláš? Maž do postele nebo uvidíš! Ráno brzy vstáváš!´´

Sklopím oči a pomalu bez řečí jdu do svého pokoje. Ale nechce se mi, ta hudba je tak nádherná.

 Třeba už odešli, když jsem si jich nevšímala. To vždycky odejdou. Rychle otevřu dveře, až bouchnou o roh skříně, a skočím do postele.

 To bylo ale hloupé, neměla jsme tam vůbec chodit. Když se na mě mračila, nebyla vůbec krásná. A za to můžu Já, jenom Já.

 Poslouchám hodiny, jak pomalu tikají a odpočítávají čas, kdy bude zase ráno. Nemůžu spát a mám takový divný pocit, že se něco stane. Musím rychle myslet na něco hezkého. Třeba na léto, když jsme s maminkou jely na výlet. Měla květované šaty, červené sandály a na krku se jí houpalo červené srdíčko. Houpyhou, houpyhou. Vždycky se rozhoupalo, když se ke mně skláněla. Kam se to červené srdíčko podělo? Už jsem ho na mamince dlouho neviděla. Asi se rozbilo, nebo někam zapadlo a nebo ho někdo ukradnul! Až budu velká, taky si takové koupím a bude se houpat, když se skloním ke své dcerce. To bude moc hezké. Já totiž budu mít určitě holčičku s dlouhými vlásky k česání.

 Denis! Kde je Denis? Ležel tu vedle mě a teď  tu není. Kouknu pod polštář, není tam. Kouknu pod peřinu. Ani tam není. Kam se jen poděl? To mě tu nechal úplně samotnou? To se nedělá. Ale to by přece neudělal. Vždycky je se mnou a utěší mě, když je mi smutno. Má takový studený čumák a jedno oko mu už chybí. Představuji si, že na mě mrká. Je chlupatý a má na sobě fleky, je to plyšový dalmatin a má mě moc rád.

Chrr, chrr. Už jsou tu zase. Copak mi nikdo nepomůže? Teď zalezli pod skříň. Jsou tam všichni, určitě něco chystají. Jdou po mě!

,,Mamííí, mamíí, Já se tu sama bojím!´´

,,Budeš ticho! A spát! Nebo tam přijdu a uvidíš ten mazec!´´

,,Béé, bůů, vzlyk.´´ Já se fakt bojím a nikdo mi to nevěří! Denisi, kde jsi? ,,Denisi, kde jsi?´´ Nikdo mi neodpovídá. Já vím, že plyšáci nemluví, ale my máme takovou tajnou řeč, kterou slyšíme jen my dva. A někdy i moje kamarádka Maruška. Musím se kouknout pod postel, jestli mi tam nezapadnul. Je tam! Vlezu pod postel za ním a tisknu ho k sobě. Nevím, kdo z nás se bojí víc. Je tu zima. Chrčení najednou zesiluje, nějak se přibližuje. Jejich víc než obvykle. Najednou cítím, jak mě drží za kotníky. Brečím, ale potichu, aby mě nikdo neslyšel. Snažím se chytnou podlahy, zasekávám nehty do koberce, ale nejde to. Pokouším se chytnou za nohu postele, ale oni mají větší sílu. Vzdám to! Nemá to cenu. Vždycky ve všem prohraji. Teď mě sežerou a nic po mě nezůstane. Nikomu nebudu chybět, jen Marušce a Denisovi, možná. Nebráním se. Jsem pryč, už neexistuji. Maminka sedí dál na gauči a poslouchá tu krásnou melodii. Už nikdy se na mě nebude moci zlobit, už nikdy se nebude houpat srdíčko na jejím krku. Ach jo.

 Táta, táta přišel. Najednou mě objímá a říká: ,,Ahoj princezno. Jak to že nespíš? ´´ Je tak obrovský. Určitě všechny skřety zahnal. Má sílu a vždycky se mě zastane. Je to můj hrdina. Až vyrostu, vezmu si ho za muže! Říká, že nikoho jiného nechce, jenom mě! Tak to ho nemůžu zklamat. Asi mě má rád. Ale Já ho mám ráda víc. Určitě je všechny zahnal, mají strach a už se nikdy nevrátí. Vždycky tu pro mě bude a ochrání mě.