Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seLaponský deník
24. 04. 2018
0
4
527
Autor
Galenica
Může fungovat jen tak v hospodě domluvený vandr, když je za polární kruh? Když jede patnáct lidí ve věku osmnáct až padesát dva a nikdo je nevede, protože ten, co výpravu zpunktoval, zůstal doma? Když polovina jede na tři týdny a druhá jen na dva? Může. A může to být paráda. I když se domluví, že se nakupovat bude co tři dny, a pak první obchod potkáme až po týdnu.
A jen trochu o postavách: (řazeno dle věku)
Marta - 18 let, veganka, hippiesačka a moje sestra. V textu občas jen jako eM.
Indy - kluk, co jsme ho před rokem potkali, zjistil, že je mu s trempy dobře, a od těch dob je z něj ortodoxní sršatec
Andy - tedy já, 24 letá holka, co nevypadá na svůj věk, s pravidla s obrovským batohem plným lékárničky a věcí, co by se mohly hodit, kdyby...
Lenka a Jindra - moje švagrová a můj bráška, co tento výlet prohlásili svojí svatební cestou... co se nenechají ničím rozhodit, vstávjí v poledne, ale přes den si jdou zaplavat do jezera a i když dorazí o dost pozděj, než ostatní, cestu si užívají na maximum a bez zbytečného stresu.
Piňďa - 39 let, tremp sršatec, šerif Mastných vlasů, milovník zkratek, který se nakonec nejvíce tváří, že nás vede
Síma a Hans - rozporuplný pár, co ráno vstává na budík, aby si dovolenou užili a pak jde celý den kilometr před zbytkem. Hans v Laposku už byl, ale v zimě na kolech a odmítá nám radit. Zato fotí na analog.
Bob - 48 let, kamarád, co ho znám od jakživa, s nímž jsem byla v zahraničí i na vandrech předchozích - na Fagaraši, na Fatře a na Retezatu, co je schopný na člověka dva dny mlčet, ale pak srší humorem a vtípky. V cestování znaší bandy asi nejzběhlejší.
Cvalda - člověk, mající fantastický vztah k jídlu a vyprazdňování, studnice nekonečných mouder a veselí, kterého jsme si asi vzali zejména proti trudomyslnosti, kterou dokázal rozehnat vždy jedinou větou.
Helča a Jack - 50 let, manželský pár, co v rámci jedné trempské latiny jsou mými rodiči. Jack, je skvělý hráč na kytaru, ale tu nechal doma.
Jíťa a Pepa - ty jsem na začátku vlastně téměř neznala, ale zapadli do naší společnosti až neuvěřitelně. Pepa je tremp, co kdysi jezdil, ale pak přišli děti... a tak, ale když odrostli, pevně se rozhodl vrátit zpět ...
Rudánek - nenapravitelný Donchuán, brdský pobuda, co se nám celou cestu snažil utéct...
Pátek - den první: Let
Každý vandr či výlet s Marťou začíná panikou. O to větší, pokud hrozí, že letadlo frnkne. A tak jsme fofrem nakupovaly jídlo a směňovaly koruny za eura ještě hodinu před tím, než jsme měli stát na letišti.
Stihly jsme ho. Jen obalit si bágl folií jsme nezvládly, ale i tak ho vzali do letadla. Zdárně jsme se sešli se zbytkem skupiny B. Ten nic nezanedbal a přišel dvě hodiny předem, aby stihl ještě něco popít.
Odbavení batohů proběhlo bez komplikací. Času bylo dost, tak si skupina dala pivko za stovku s tím, že ve Finsku bude vzpomínat, jak bylo levný. Já dala přednost fresh juice. Poslali mě pro něj do Uga. Tam mi řekli, že už mají umytej stroj, a jako omluvu mi dali zadarmo tortilu.
Pořád něco hlásili. Cvalda se smál, že brzy budou volat: “Pan Vaněk! Je tady někde pan Vaněk? Musí si vzít kinedryl!” A on se bude tvářit, jako že nic. Patrně ho SMSkami bombardovala jeho Marge, ale on si kinedryl vzít nechtěl, abychom ho v Helsinkách nemuseli z letadla vytahovat spícího…
Odbavení byla vcelku sranda. Helče zabavili pastu (chtěla si ráno vyčistit zuby, tak si je holt teď nevyčistí čtrnáct dní), Pepu zuli a Cvaldu chtěli vysvléknout do naha, jelikož měl pásek, co nejde vytáhnout z kalhot.
Prohlídli jsme si Freeduty. Vůbec nám nepřišlo free. Jen Cvalda si koupil hruškovici. Zavařili mu ji do pytlíčku s tím, že jí buď musí vypít do přistání, nebo nechat zavřenou.
No a pak už jsme nastupovali do letadla. Přístup k němu byl takovou úzkou chodbou s kulatými okny.
“To už jsme v letadle?”, ptala se Marťa. “No jasně. Už letíme.” šklebil se Jack, “Za chvíli se ozve - Helsinky, vystupovat!” Marťa se zamračila: “Trochu mě znervózňuje, že máme otevřený dveře.” Tuhle poznámku málem nerozdejchal pán v oranžový reflexní vestě, který šel proti nám.
Let samotný byl trochu nuda. I Nataša má totiž větší turbulence. Trochu ho oživil Pepa, který dvakrát omylem přivolal letušku. Cvalda, co po deseti minutách letu zmizel a paní, co seděla za Helčou a celou cestu zvracela. Když ustaly turbulence, rozdala nám letuška vodu a deset minut po té, už jsme přistávali.
V Helsinkách jsme zatábořili u klimatizace a šli spát. eM na sobě měla chytře jen kraťasy a tričko, tudíž jsem jí musela půjčit svojí deku, aby nezmrzla ještě před polárním kruhem. No, už jsem spala lépe. Ostatní turisti by byli schopní nás zasednout, světlo a kravál také nic moc.
Sobota - den druhý:
Let č. 2, Rovaniemi, cesta busem a uvítací večírek
Vstala jsem ve čtyři a probrouzdala letištěm. K snídani jsem si koupila banánové smoothie a větrové bonbony, pak ještě ciabattu s mozzarellou. Stály spoustu peněz, ale jelikož mě Marťa navedla, že do letadla se jídlo brát nesmí, nic jiného mi nezbylo.
Na letišti v Helsinkách mají vážně moc hezký záchody. Dnem i nocí tu zpívají ptáci a bidetová sprcha také není úplně nejhorší vynález.
Pomalu vstali i ostatní. Pobíhali po letišti a zase se vraceli. Četli jsme si Cvaldovo časopisy a pokoušeli se spojit se skupinou A (přišla od nich jediná zpráva, něco ve stylu - Komárů je tu spousta, prší, ryby neberou, houby nerostou.). Bavili jsme se o vyhlídkách této dovolené, až ráno poklidně uběhlo a nastal čas nalodit se na palubu letadla. Mělo zpoždění, ale jenom trochu.
Druhý let se mi líbil mnohem víc - bylo vidět a tak bylo na co koukat - lesy, mraky, mráčky, oblaka a obláčky, jezera, … Nemuseli jsme být přikurtovaní během celého letu a k pití jsme dostali borůvkovej džus. Také byl mnohem kratší - už za hodinu jsme vystupovali.
Letištní hale v Rovaniemi vévodí obří sáně se soby zavěšené nad dopravníkem. Ostatní turisté si je nadšeně fotili, jen Cvalda suše prohlásil: “Kýč, úplně neskutečnej kýč. Něco jinýho by bylo, kdyby se někdo do těch saní vyšplhal a vyfotil se v nich. To už by za fotku stálo…”
Venku jsme se nacpali do taxi-minibusu, který nás za sedm euro dovezl na autobusák. Autobusem bychom tam dojeli za polovinu, ale někdo rozpoutal paniku, že už ujel.
Do odjezdu našeho spoje to Hetty (čili Enontekia) zbývaly zhruba čtyři hodiny, a tak jsme si udělali rozchod. Někdo vždy zůstal u batohů a ostatní nakupovali - třeba Jack s Helčou neměli ani kus jídla (za to měli ponožky pro Piňďu, lepidlo pro Símu a tabák pro Indyho), Cvalda s Pepou zase sháněli plynovou bombu. Já a Marťa jsme si koupili akorát bochník chleba na hned a další dva na potom.
Zjistili jsme, jaké škody utrpěly baťůžky při transportu. Já ho měla plnej rozsypanýho kuskusu, Pepovi praskla hořčice a Cvaldovi krabička, ve které měl nabíječky. Já celý batoh vyskládala a kuskus vysypala, ale nacpat věci zase zpátky se mi málem nepovedlo.
Svojí přítomností jsme vyrušili dvě pochybná individua skvotující uvnitř haly - dva opilé, bosé chlapy. Byli jsme v přesile, takže se jich nebála ani Martička. Za euro jsme si otevřeli WC a pak se v něm všichni třikrát protočili, abychom si mohli libovat, jak jsme ušetřili.
Koketovala jsem s myšlenkou, že si ve skříňce na autobusáku nechám pár krámů - třeba čisté oblečení a deku do letadla. Pepa se chtěl připojit. Zjistili jsme, že zámek funguje jen na čtyřiadvacet hodin. Všechny detektivky, kde se klíčové důkazy najdou v takovýchto skříňkách, tedy lžou. A že jich je.
Před šestou přijel autobus a mohli jsme nastupovat. Krom toho, že měl autobus WC, nám řidič slíbil čtyři zastávky. Tak rozptýlil naše obavy, zda přežijeme čtyřhodinovou jízdu bez nehody. Cesta do Hetty stála 57 euro.
Většinu cesty jsem se pokusila prospat, ale když jsem bděla, kochala jsem se krajinou a soby, pletoucími se na silnici. Na jedné ze zastávek Jack koupil první laponské pivo - Sauna Karhu.
Nechybělo mnoho a hromadně jsme vystoupili o zastávku dřív - řidič nás zastavil na poslední chvíli. Bylo po desáté, když jsme vystupovali u hotelu Hetta. Uvítat nás přišel Rudánek a Piňďa - oba bosí, jak je zde asi v módě. Zbytek tábořil nedaleko - u krytého ohniště, které je součástí zdejšího IC. Vařili si, pekli maso, popíjeli Oluty, prostě v tábořišti vládla pohodička. Trochu to připomínalo staré bělidlo - všude, kde to aspoň trošku šlo, sušili se jejich svršky. Drobně mžilo a bylo asi 15 °C.
Zalomené palce, polibky, obětí, první kolující lahve, překřikované a doplňované zážitky. Vyprávěli, jak se Jindra s Lenkou nevešli do letadla, jak jim napršelo do šeltru, jak se Indy vrátil do puberty, jak Hansovo nohy pokousali komáři, jak se společně blátili bažinou, jak zmokli, jak se Símě rozlepily boty, proč musel Piňďa spálit ponožky… co jim řekli ve dřevorubeckém muzeu… a tak podobně (více viz Indyho deník).
My toho zatím k dobru moc dát nemohli, a tak jsme poslouchali a poslouchali a byli šťastní. Protože když Dale, co nakonec vůbec nejel, přišel s myšlenkou Lapplandvandru, koho by napadlo, že se nás dnes za polárním kruhem sejde 15?
A tak se na to štěstí, vypilo spoustu kořalky.
Já s eM jsme šli spát do přístřešku pro popelnice, co vyhlídnul Hans, a jelikož celou noc lilo, udělali jsme dobře. Ještě bylo světlo, když jsme si stlaly, ale bylo po jedné hodině.
Neděle - den třetí:
Infocentrum, převozník a kavárna bez kafe
Domluvilo se, že se u IC sejdeme zase všichni v devět, ale snad nikdo tomu nevěřil. Síma nás vytáhla v osm ze spacáků, abychom nikomu nepřekáželi. Trochu zbytečně, řekla bych. Uvařili jsme si s eM snídaničku - bramboračku s houbama (cha, cha). Navštívili IC, kde nás asi nejvíce zaujaly toalety, a kde jsme nakoupili a rozeslali pohledy, prohlédli si suvenýry a Laponskou expozici. Na závěr nám pustili krátký film ve finštině s anglickými titulky o parku Pallas-Yllas tunturi, v němž máme strávit následujících čtrnáct dní.
Kolem jedný jsme se konečně všichni - sbalení a usušení – dohodli, že můžeme vyrazit. Směr Hetta centrum, obchod a převozník. Jsme opravdu podařenej zájezd. U obchodu se zaseknem asi na hodinu a to i přes to, že je alkáč zavřenej. Koupím si klóbrc s moskytiérou, který je tak neelegantní, jak to jen jde a první zdejší specialitu - celozrnnou placičku plněnou slanou mléčnou rýží. (Mňam!)
Indy volá převozníka, úplně neromanticky telefonem, né zvednutím praporku a zvoncem, jak tvrdil Hans, že se to tu obvykle dělá. A za půl hodiny se můžeme nalodit. No, paráda. Prý, že nás vezme na dvě várky. Jedu s tou první, menší polovinou. O člunu jsme mysleli, že uveze tak dva pasažéry, tak sedm prý taky - poctivej švédskej, armádní. Tak chraň bůh, ještě, že máme ty záchranný vesty. Připadám si, jako když jsme tuhle s Lenkou a Jindrou zkoušeli, zda se do kánoe vejdou tři lidi a dva psi. Naštěstí to ale klaplo a vystupujem na druhém břehu. Dostaneme množstevní slevu - platíme jen 8 euro za osobu, místo obvyklých 10.
Jíťa s Pepou využívají časové prodlevy druhé várky a jdou si zaplavat. My se jim i těm na lodi ze břehu pošklebujeme. Druhá půlka se tak bála, že dopila erární koskenkorvu (vodku koupenou z vrácených plechovek). A není divu. Na některé nezbyla ani ta vesta.
Tak ještě gruppenfoto na molu a po obstrukcích můžeme vyrazit. Do kopce! To je skoro na reklamaci zájezdu. Jack nás v červnu nahnal na Fatru, abychom o kopce nebyli ochuzeni, a oni tu jsou taky! No dobře, nebylo to tak strašný, ale batoh jsem měla nechat doma, nebo mu pořídit nožičky. Určitě měl víc jak dvacet kilo. A jinak paráda! Pohádkově malebná krajina - břízky a borovice, borůvky a Hilly, bažinky, mech a lišejníky, sem-tam nějaké jezero, blankytně modrá obloha a příjemných 16 °C. Jenom soba jsme žádného nepotkali.
Flákáme se, prý proto, že je neděle. Zůstáváme tábořit na Pyhäkeru, v tábořišti se zavřenou kavárnou, (Sezona tu začíná až příští měsíc.) už ve čtyři, v nohách máme tak osm kiláků. S eM si k večeři vaříme červenou čočku na kari s rejžovejma nudlema a okolí bavíme tím, jak se kočkujeme, pošťuchujeme a dohadujeme. Někteří se jdou ještě projít po okolí, fotit a sbírat houby, ale my dvě si jdem raději zdřímnout. První se vrátí Helča, že jí utekli. O hodnou chvíli později přijdou i ostatní a Jack má nějaké fotky poro (čili sobů). Má z nich ohromnou radost, zejména proto, že skupina A tvrdí, že první týden potkali jen ty, co se jim vyhýbal autobus.
Někde tady začíná hra na Mámu a Tátu. Z kraje jsou role trochu nejisté, ale později se ustalují tak, že Máma je Cvalda a Táta Rudánek. Začalo to naprosto nevinně - tím, že spolu vařili. Pak si spolu ustlali pod kioskem a vznikla z toho legrácka, která nás bavila celej vandr. A stačilo, jen aby místo přezdívek použili tato oslovení. Ale když se vžili do role… jako třeba:
“Táto, dneska jsem se oholila!”
“Já si vzal čistý rentírky!”
“To bude noc…”
Kolem osmý jsme se u ohně sešli všichni. Vařily a kolovaly rozličné čajíčky, domlouvala se trasa na ráno, vedly se různé řeči.
Opět jsem všechny pobavila, když jsem v tašce míchala oříšky. V rámci Martiččinýho veganství jsme jich měly opravdu spousty, ale zjistily jsme, že když je nenapytlíčkujem, budeme je tak akorát nosit v batohu a nikdy je nesníme. A tak jsme je napytlíčkovaly a kus rozdaly, protože to, co se sní, už nikdo nemusí nosit.
Ani tuhle noc nemohla být řeč o nějaké pořádné tmě, a tak jsem ráda, že jsem spala v boudě.
Pondělí - den čtvrtý:
První sobi, finština, večírek, hra s písmenky
Nespíme moc dlouho, ale než si uvaříme snídani (Manu - stačí přidat vodu a zamíchat!), Bob, Hans, Síma, Ruda a Cvalda mizí kdesi v dáli. Nu což, dobře jim tak.
Většinu dne jdu sama, protože se ploužím a Martička, ač se už od pátku ohání tím, že máme všude chodit spolu, mi utekla. (Ještě aby ne, když má aspoň o pět kilo lehčí batoh.) Ale vůbec mi to nevadí, páč celý den přemýšlím o nesmrtelnosti chrousta (a jiných podstatných otázkách), kochám se poro, kterých potkávám spoustu - několik stád i jednotlivců, a moc si výlet užívám. Utěšuju se tím, že Jindra s Lenkou ještě ani nevstali a tudíž nejsem poslední.
Skupinu B docházím na polorentovací chatě Sioskuru (půlka je k pronájmu, druhá zadarmo), A právě odchází. Dostanu napít čaje a pár lžic polévky od Indyho, s eM svačíme chleba s pomazánkou. Až když sedím v teple, zjišťuju, že je venku docela nevlídno. Dochází nás tu i Jindříšek s Lenkou a odcházíme docela spolu.
Poslední úsek cesty jdu s Lenkou. Zkoušíme empatii duší - půjčuju si její hole, měníme si batohy - má ho lehčí a lépe se nese. Snad proto, když dorazíme, jsem ráda, že jsem ráda, zato Lenka s eM jdou sbírat Hilly. Ušli jsme nějakejch dobrejch 20 kiláků.
Dnešní večer nebylo hezky, ale pěkná zima. Patrně proto, že sroubek Pahakuru stojí na strašném vídrholci. Ocenili jsme prostorné letiště uvnitř a hned si nás na něm devět ustlalo. (na každého nocležníka vyšly přesně čtyři prkna.) Většina z nás vařila uvnitř na plynovém vařiči, co patří k vybavení chaty.
Ale Piňďa, jako správnej tremp rozdělal oheň, a když se po Hansovo představení s vteřinovým lepidlem, botou a palcem, někteří rozhodli uložit, zbytek nás se kolem něj sesednul. Koluje čaj, občas ochucený něčím ostřejším – zbožím se vzdalující se civilizací vzácnějším a vzácnějším.
Učili jsme se finsky větu “Se haisse jalka jalka.”, tedy “Mně smrdí noha noha.” páč množné číslo jsme ani s pomocí Indyho příručkou finské konverzace dát dohromady nedokázali. Cvalda pilně trénoval větu „Odota Poro“ – „Čekám na soba“, kterou byl pevně rozhodnut odpovídat na všechny dotěrné otázky Finů. I jiný moudra jsme trénovali, leč do rána zapomněli. Ale moc jsme se nasmáli Cvaldovi, který měl vytištěno zhruba dvacet finských slov a frází a jejich kombinací dokázal vést dlouhou rozpravu na otázky vesmíru, života a vůbec všeho.
Netuším jak, ale nějakým způsobem jsme se dostali k vizi Yettiho, jak drží Cvaldu jako malé dítě při vyprazdňování. Yetti se ptá: „Už budeš?“ a Cvalda neodpovídá, jen kope nohama…
U ohně nás zbylo sedm, když někdo vznesl záludnou otázku, kam že to vlastně zítra jdem? No, na Rihmakuru. Kdo by si to dokázal zapamatovat? A tak jsme se usnesli, že bude bohatě stačit, když si každý zapamatuje jedno písmenko, tak, jak jsme seděli v kruhu:
Andy – R (jako má druhá iniciála)
Indy – I (z nějakého důvodu jsme mysleli, že tvrdý)
Helča – H (proč asi)
Jack – M (jako mistr)
Jíťa – A (podle mě, páč jsme stáli proti sobě)
Pepa – K (jedinej jenom tak)
Martička – U (jako uličnice)
Piňďa – Ru (jako Rum bez Jacka)
Strašně moc nás to bavilo. Trénovat. Zvládnout dát celý název do kupy, i když jsme se zamíchali. Jak málo nám stačilo k obrovské zábavě. A co teprv, když odešlo H, A a K spát, a když Jack obíhal Piňďu, byli jsme Rumy – Rum, Rum – Rumy.
Tu noc se ještě nestmívalo, ale z mých vyměřených čtyř prken jedno obsadil Jindra a další Síma. A když jsem pak dostala dokonce jednu do zubů, i tráva mokrá rosou a vítr před srubem vypadaly mnohem lákavěji.
Úterý – den pátý
Hannakuru, Suaskuru, Montelinmaja, Rihmakur
Tohle ráno se zformovaly skupiny, v nichž pak chodíme víceméně až do konce: Skupina A – Síma, Hans a Rudánek, skupina C – Jindříšek s Lenkou, D – samostatná jednotka Bob, který ale nakonec většinu tras absolvuje se skupinou B, tedy zbytkem zájezdu.
Máme před sebou určitě dvacet kiláků, ale skupina B a C nikam nespěchá. Cvalda i Piňďa předvádí exhibici nahých antických těl s kládou. O něco později Jindříšek prokazuje své elektrikářské dovednosti, když zručně deaktivuje požární hlásič, kterému se nelíbil kouř stoupající z jeho placek. Jednoduše vyndá baterku a vrátí jí (snad) až když dosmaží.
S eM poprvé snídáme chleba a ne manu. Den začíná slibně, protože až na Hannakuru jdeme po rovince, chvilku možná i z kopce. Hanakuru je téměř sídliště – tábořiště, s romantickým výhledem na jezero. Je tu polorentovací srub, free kota, dokonce i sauna. Je vlastně v ďolíku, takže vůbec nefouká.
Přeběhneme kopeček a jsme na Suaskuru, kde si vaříme oběd. Zdejší kota je parádní – obrovská a vybavená houpacím křeslem. Nějací turisté si vaří na ohni, ale když přijdem, raději nám ho uvolní a jdou vařit dovnitř na plyn.
Nejtěžší máme před sebou – výstup na Lumikéro. Největší záludnost zdejších kopců je, že i pár kroků před vrcholem se člověk může zabořit po kotníky do bažiny. A pak se fakt sandále k pochodu moc nehodí.
Nejhorší je, že ty kopce nebyly vůbec vysoký. Tenhle měl nějakejch slabejch 700 m. n. m., a když jsme se na něj vyšplhali, všechno pořád bylo na dosah ruky, a krom těch bažinek měl vysokohorskej charakter.
Ke konci jsem se opět ploužila sama, ale přiběhl ke mně jeden poro tak blízko, že stačilo natáhnout ruku… jenže na Montelinmaje pózovala sobice, tudíž můj zážitek nikoho nezaujal.
Montelinmaja je, jak hrdě hlásá, úplně malinká chatička z roku 1900. Dvě dvojlůžka povlečená sobí kožešinou a otevřený krb Helču s Jackem a Cvaldou svedla k tomu, že zůstali.
Opět jdem všichni spolu, doslova v houfu. Když brodíme potok, a mě na kameni sklouzne noha, ostatní mě vytáhnou na nohy téměř dřív, než dopadnu na zem (či-li do vody).
Míjíme ještě polorentovací chatu Nammalakuru, chatu, kde je čistě povlečeno. Poslední kilometr a jsme na Rihmakuru. Skupina A má už oheň. S koty je vyhodili nějací finové. (Funguje tu pravidlo posledního – kdo přijde poslední, má právo na lože pod střechou, ti před ním ho musí pustit, prostě se sbalit a vypadnout ven… až do půlnoci. Tedy aspoň takhle to tvrdí Hans.)
Propuká první větší panika kvůli jídlu, s eM jsme někde prošustrovaly fazole. A den, kdy si budeme moc něco dokoupit, se pořád mění a vzdaluje. Jen Piňďa je úplně klidnej, tvrdí, že má jídla dost na čtrnáct dní. Občas se tváří, že pro všechny.
Síma a Hans patrně poprvé tento vandr staví plachtu, stěžují si na zimu a jdou brzy spát. U ohně záhy zůstanu jen já, eM, Piňďa a Indy, a tak si uděláme večírek s lahví Rumoviny, co odněkud vyčaruje poslední jmenovaný. A tuhle noc je poprvé tma a hvězdy, ale stejně jdem spát s úsvitem. Jen chvilku před ním nás navštíví dva Fini s vlčákem. Večírek si udělali v Pallasu a zvládli dojít až sem. Hledají nějaké stromy, aby si postavili hamaky. Prostě sympaťáci od pohledu. Popřejeme jim hodně štěstí. Stromů tu pár je, ale ten nejvyšší má dva metry.
Já se nakvartýruju do koty, kde mi Ruda drží místo. Ostatní se obtočí okolo kamenů hned za lavičkama. Uvnitř koty je asi 30°, páč jeden z Finů až do rána topí.
Středa – den šestý:
Největší kopec, IC, Pallas, Moraváci
Jeden by řekl, že když nás čeká jenom asi osm kilometrů, není kam spěchat. Ovšem vysvětlete to skupině A! Prý na nás počkají na vrcholu Taivaskero.
Jdeme víceméně pospolu a hrajeme hru na zakázaná slova. Čímž je téměř vyloučená jakákoliv debata. Pepovi je i tak do zpěvu: „Ta naše hospoda, vod zhora vod spoda…“ a už klikuje. Zakázané jsou všechny názvy věcí, po nichž Indy touží a veškerá zařízení, kde jsou k dostání. A najednou zjišťujem, že se nám ta slova pletou i do vět, kam vůbec nepatří – Pepa nám vypravuje o Pythagorově hospodě. A i Indy, co si na nás tu habaďůru vymyslel, klikuje.
Závěrečný stoupání vede kamenným mořem. Vydáme se zkratkou, ale moc si nepomůžem. Vrchol je v obležení psů – na rozdíl od Litvy a Lotyšska to vypadá, že kdo tady nemá psa, jako by nežil. Pořizujem si vrcholovou poloskupinovku, a můžeme jít zase dolů. Skupina A nečeká. Definitivně zatracuju sandále a obouvám si pohorky.
Krom Jindry s Lenkou, které cestou postihla drobná krize, nakonec dorazíme před IC v Pallasu zhruba nastejno. Skupina A to vzala prodlužovačkou, Helča a Jack zkratkou, eM a Indy trochu zabloudili.
IC je fajn, ale moc si toho v něm nekoupíme – já akorát bonbony ve tvaru sobích bobků a lakritsky. Helča chce koupit Jonáškovi sobíka, co bučí, ale Jack jí to zakáže.
Prej když bude stát pivo v hotelu do 5 eur, tak si jedno na chuť dají. Cha, chá! Stojí 8,20 eur, ale stejnak nikdo nepohrdne. Pět kousků a hambáč za 25 eur, večírek za sedm set, jen to hvízdne. Ale mají tu levný zmrzliny. Na mě s Lenkou koukají trochu divně, když si dohromady kupujeme už desátou. A také je za normální cenu (jako v obchodě) k mání chleba (tedy placky, co tu za chleba vydávají), máslo a mléko. Kupuju si od každého, protože eM jí jako kyselina, a veganských pomazánek máme pět. Vydržela jsem tedy být veganem 4,5 dne. (A jsem na to patřičně hrdá.)
Zhruba v devět, nasyceni a aspoň částečně ukojeni, odebereme se na Pallaskotu. Cesta je lemována soškama veverek cca po 100 metrech a každá z nich představuje určité náboženství – hinduismus, budhismus, … některými si nejsme jistý.
Tady večírek pokračuje. Bob a Rudánek už mají v kotě oheň. Popíjíme phu-er a tervu – kořalku, co smrdí uzeně a navíc je slaná. Hans tvrdí, že mu chutná.
Piňďa si dělá svůj ohýnek před kotou, a když jde pro dřevo, neudrží se a šťavnatě chválí pozadí jedné Fifinky, co se sklání ke stanu. Zatváří se kysele a vyjde najevo, že je Moravačka. Celkem jsou tři – ona, její brácha a Petr. Vaří si na Piňďovo ohni a ani déšť je nepřesvědčí, aby šli k nám. Jen brácha se osmělí, když zbylí dva jdou spát.
Mají takovej fofr výlet autem. Dnes byli na Nord Capu. Chtějí z Finska vidět co nejvíc. Vždy si vyberou nějaký park, dvě noci v něm přespí, někde se projdou a zase dál…
Tahle kota nepatří k největším, ale jelikož déšť neustává, spí nás v ní devět. Nepomáhá, že tři spí na zemi, Helča na lavici musí stejně spát do zatáčky.
Čtvrtek – den sedmý
Rybaření, Mustakero, Okouni, Hloupé vtípky
Ranní úklid koty je věc téměř nemožná. Snažíme se vypadnout zavčasu, ale Jindříšek s Lenkou spí ve dřevníku i po našem odchodu. Tedy po tom, co uvolňujeme kotu Moravákům a jakési typické Laponce. Vřítila se do ní jak velká voda se třema plnýma taškama a začala s přípravou pokrmů zhruba pro armádu. Bavit se chtěla výhradně se mnou, a tak to moc nedopadlo.
K Pallasjärvi byla cesta krásně malebná, za to záludná. Bob, eM a Síma si zašli deset kilometrů. Připadala jsme si jako dítě, když jsme chodili s tátou na výlety k Protržený hrázi – úplně stejnej ráz krajiny.
Na zbloudilce jsme čekali u jezera a čas si každý krátil po svém. Jack a Indy neúspěšným rybolovem (po chvilce zmatků, zda se vůbec rybařit smí), zbytek vařením, koupáním či opláchnutím. Nechtělo se mi převlékat a pak sušit plavky, tak jsem šla na Evu. Samo sebou všichni slíbili, že se nebudou dívat. Až fotky prozradili, že lhali.
Když dorazila eM, uvařili jsme si bramboračku ze sušené zeleniny. Osvědčila se. Tentokrát jsme ji zvládli. Máslo bylo jen v mé porci, houby zas jen v její.
Když si jezera dostatečně užili i bludiči, pokračovali jsme na Mustakero, flek s názvem téměř Mexickým, jak tvrdil Piňďa, a povahou velmi trempskou. Pominu-li kilák, který vedl po silnici, byla k němu cesta jedna báseň – traverz přes tři hezké zalesněné kopečky, bažin jenom trochu. Nebyly nepodobné vojenským brdům. Ve zdejší „kempovce“ nás pobavil zápis Čecha, který nedaleko spolu se svým kamarádem a kamarádkou čekali celou noc na polární záři. Záře se nekonala, zato mrazivá noc sblížila zbylé dva do té míry, že se stal křenem. Snad proto byl zápis přes tři stránky.
Pokračovali jsme dál, snad proto, že další flek byl u jezera a Indymu pomalu končilo rybářské povolení. Chata u Keimijojärvi byla maličká – pět se nás do ní vešlo jen proto, že dva spali na zemi, a ještě uprostřed bažin. Měla dva dřevníky, tak jsme se nakonec zvládli ubytovat všichni. Sesedli jsme se u ohně a vařili společné čajíčky. Já připravila opět kari. Bob, Indy, Rudánek a Piňďa společně šoulet – tedy hrachovou polévku s kroupama a slaninou, co za šoulet vydávali. Jen Jindra s Lenkou měli tři chody jako obvykle.
Najednou přiběhl Indy. Potměšilý úsměv na tváři a na rtech provokativní dotaz: „Hele, hodí se do šouletu okoun?“ Šéfkuchař Bob opáčil, že ne. Ale to určitě jen proto, že sám ryby nejí. Ryba byla malinká, ale jelikož byla první tohoto zájezdu, všem zvedla náladu. Bob jí vykuchal a Indy osmažil na pánvi. Každý měl aspoň sousto.
Popíjíme pak do večera čajíčky, bavíme se hrou na Mámu a Tátu, vtipy na úrovni třetí třídy a stavěním Ještědu na kadibudce (po šouletu to prý šlo moc dobře). Chlámali jsme se, až jsme se za břicho popadali. Západ slunce nad jezerem, to je krátký pořad na dobrou noc místo večerníčku, na který si člověk rychle vznikne.
Pátek – den sedmý:
Marty stop, zklamání Rauhala, silnice, zpěv, aktivista
Vstáváme zavčasu, už od večera nás děsí představa 22 kiláků nezáživnou cestou, zejména po silnici. Podléhám regresi, ještě než k té proklaté silnici dojdem – zpívám nahlas všechny písně, co mě napadnou. U silnice čekáme, až budeme všichni. Nedočkáme se a tak šlapem směr Rauhala. Nenechte se oklamat, s Vallhalou nemá společného vůbec nic. IC inzerované v mapě jsou jen tři cedule u silnice, baráček, co jsme si usmysleli, že by byl parádním motorestem, zeje prázdnotou. Nejbližší autobus jede až navečer a přiblížil by nás asi šest kiláků.
Svačíme, když zastaví tranzit a konečně se dočkáme těch, co postrádáme – eM, Símy a Rudánka. Zlákáni hillami došli až k rentovacímu srubu na druhém břehu jezera, když došli k silnici, nevěděli, zda doleva nebo doprava, a tak stavěli auta, aby jim poradila. Tihle je vzali, přestože původně mířili na opačnou stranu.
Spolu nejsme dlouho, neb se opět dělíme. Helča a Jack a Jíťa s Pepou to berou přes bažinky s kopečky. Pevně doufáme, že je ještě někdy uvidíme.
Rauhala je nekonečná. Přesně ten typ vesnice, kde nejde zaparkovat a nechat auto, protože je to spíš shluk samot roztahaných po širém okolí. V mapě jsme si vyhlédli odpočívadlo, kde si dáme pauzu, ale vůbec jsme ho nepotkali. Svačíme pak u menšího jezírka a bereme vodu ze stružky, co je jen trochu hlubší louže. Voda v ní je červená, ale co. Jediné, co nás od pití vody dokáže tenhle zájezd odradit, jsou mydlinky.
Míjíme Husky stanici a k poslední zastávce se opět ploužím sama. Málem mi zastaví auto, ale pokazí mi to Piňďa, co se v tu samou chvíli vyřítí z lesa. Dojdeme Boba a snažím se ho zlákat k zpěvu. Na Asonanci se přidá. Na poslední pauze chytám druhej dech a pak s Martou hnedle vybíháme kopec za zpěvu oddílových písní. Pravda, táhne mě za ruku a chvíli si hrajeme na Kikinu – oddílové dítě, co je téměř autista.
Na vrchu nám kazí radost zaparkované auto – snad Pahtawuoma nebude obsazená! Naštěstí – naneštěstí, nám jeho majitel kráčí naproti. Tváří se zběsile, a tak mu předhazujem Indyho, že on jedinej umí anglicky. Do zblbnutí opakuje „Toilet cleaning.“ Patrně má něco proti našemu sportu stavění Ještědů. A že koty nejsou pro takovej houf lidí, jako jsme my. (A to nás zrovna bylo jenom devět.) Jako by záleželo, zda kadibudku naplníme najednou, nebo postupně. Nakonec nás nechá být s tím, ať po sobě záchody vyprazdňujeme, ale jak, to nám neprozradí.
Společné vaření s eM dneska nějak nedopadne. Ještě, že máme Jindříška, co jí jak houby, tak máslo. Trucuju jenom trochu. Ten večer nejsem jediná. Večírek překazí déšť, a tak jdem brzy na kutě. V noci ještě vstávám, protože mě budí světlo ohně, který Jack opět rozdělal. A tak počítáme, jak rychle se musí prodlužovat noc, aby to do rovnodennosti stihla. Dojdeme k tomu, že o 15 minut denně.
Sobota – den devátý:
Rozcestníky lžou, dělíme se, flákáme se
Tento kemp opouštíme v lepším stavu, než jsme jej našli. Jack s Indym srovnali podlahu ve starém dřevníku, Piňďa sám – hrdina – vysypal lodnu plnou hoven z kadibudky do bedny k tomu určené. Vyrážíme docela pospolu.
Dnes začínáme poprvé pochybovat o pravdivosti značek a kilometráže. Blátíme se bažinama, přeskakujem popadané stromy a větve. Ani po posílení Pepovo tatranským čajem, co nějakým zázrakem přežil až do devátého dne výpravy, nejde cestování líp. Helča do jedné z bažin vinou padlé borovice zahučí. Elegantně, po zadku, takže některé části z ní i zůstanou suché.
„Mělo to být pět kiláků.“ Šklebí se Rudánek, konzultující náš pochod s GPS. „Ušli jsme čtyři a jsou to ještě tři…“
A tak si raději zase zpívám. Tentokrát si k tomu lovím Lenku. Všichni společně doputujem k rozcestí, kde si můžeme vybrat šeltr Äkasmilly nebo jezero. Skupinu A láká jezero do té míry, že nám utečou hned, jakmile Hans provede největší srandičku všem, co půjdou po nás – na rozcestník svou zlatou lihovkou dokreslil hezky orosený půllitr.
Výhled na jezero se mnohým z nás zalíbil do té míry, že se v něm rozhodnem setrvat. Jack s Indym loví ještě o trochu neúspěšněji než obvykle. Jack si štiku už namotával, ale překousla vlasec. Jindra s Lenkou vyhrožují, že se půjdou koupat, ale nápad vzdávají, není dost dobrý přístup k vodě.
Ale uděláme si hezký večírek. Lenka nás vykrmuje. V rámci seriálu „Vaříme s Lenkou“ je nejprve smaženice, pak kuře na paprice alá Dobrý hostinec, čína ze skleněných nudlí, placky, místo chleba k snídani (ve veganské i neveganské verzi) a jako desert knedlíky s borůvkama, oslazené brusinkovou marmeládou. Popíjíme nesladký Tuarég a je nám fajn. Spát jdeme jen chvilku po stmění a za chvíli už na plachtu dopadají první kapky…
Neděle – den desátý
Zpíváme a vidíme poro, Fifinka s Pupíkem, Haiku
Když vstáváme, venku neprší a plachta se zdá docela suchá. Jen eM zmokla karimatka, jelikož ji vystrčila z domečku.
Indy nám utekl, ale zbytek necháváme za sebou. Zpíváme si, běháme, děláme blbosti. Äkasmilly, mlýn na břehu jezera, kde přes sezonu funguje kavárna, jen zběžně omrknem a hurá dál! eM zahlédne v dáli před sebou Jíťu s Pepou a Indyho, se slovy: „Támhle jsou moji kamarádi!“ se ihned rozeběhne.
Indy se na nás šklebí, že chce vidět nějaké soby, a že radši jde, než mu všechny vyplašíme. Necháme mu náskok a pak pokračujem stejným stylem dál… a vidíme spousty poro.. tedy tři, ale každého zvlášť. Jdem prodlužovačkou přes další zavřenou kavárnu, a tak dorazíme až po těch, co vyrazili po nás. Zmoklé jsme jako slepice.
A tak se uchylujem do koty, a pokoušíme se usušit. Skupina A utekla už ráno dál, Jindra s Lenkou šli za nimi, zbytek až na Boba se vydal na procházku po okolí.
K naší kotě přijde párek Finů. Chtějí se usalašit vevnitř, pak se ptají, jak dlouho už jsme na tripu, načeš se vymluví na psa, že je mu vevnitř příliš teplo a raději se usídlí v dešti u ohniště. Rozpékají si chleba, popíjí kahvi a marně přemlouvají Pupíka (kolii jménem Puppy), aby snědl granule tím, že mu do nich nakrájí klobásu. Martička s nimi zapřádá rozhovor. Baví se o nás, o nich, o Finsku a o světě vůbec. Smějí se, když jim tvrdí, že tu vůbec nejsou ryby. Já si s nimi se svojí angličtinou moc nepokecám, ale za to od nich dostavám chleba, sýr, salám a máslo. Věci, které slibují, že neumřeme hlady dřív, než se doploužíme do Äkäslompolo, námi překřtěného na Umpalumpu.
Zalezu do Koty a začnu vařit řepovo-hrachovou polévku. Zbytek naší podivné společnosti se začíná vracet z výletu, podivně rozrušení. Pepa se shání po Piňďovo kotlíku, mizí a opět se vrací. Pak už nevydrží a vyhrkne: „Oni chytili šest štik! Jdu jim pomoc kuchat!" A je to venku.
Netrvá dlouho a kota se zaplní. Indy a Jack, rybáři, kterým patří dnešní sláva, jsou promoklí na kost. Převlékají se, suší sebe i mokré oblečení. Já s Helčou a Jíťou se jako v prvobytně pospolné společnosti chápeme vaření. Naporcovat, nasolit, zabalit do alobalu spolu s darovaným máslem. Na pánvičce rozehřát Bobovo sádlo a usmažit všechno, co půjde. Do kotlíku k masu z hlav přidat sušenou zeleninku. K tomu uvařit bramborovou kaši, které všichni mají dost.
'Mamuti, mamuti... na kořínky na bobule seru ti..." Ne, dnes opravdu není dobrý den pro to, být veganem.Koluje smažená ryba, kaše a čaj, na tu pečenou si musíme chvíli počkat. Cpeme se, až se nám dělají boule za ušima a shodujeme se, že štika je nejlepší ryba na světě. Trudomyslnost, hrozící pohltit našeho ducha, kvapem mizí.
Nakonec si k nám na chvíli přisedne i Fin s Fifinkou. Rybu odmítají, ale učí nás pár finských slov - třeba Tuli není výzva k obejmutí, ale oheň. Náramně si s nimi popovídá Cvalda za pomoci svých nedocenitelných papírů.
Steleme si povětšinou v kotě, opět trochu nasardinkovaní. Piňďa přikládá na oheň a čte nám pár pohádek z časopisu historie na dobrou noc...
Večer nemá chybu. Jen lituju, že nejsme všichni. Někteří utekli na Kotamaju, aby si k večeři mohli dát chleba namazanej bramborovou kaší...
Pondělí – den jedenáctý
Umřel Tarzan, prší, Špagetový večírek
Ráno po dlouhé době Bohatýrsky posnídám jídlo od Finů, kteří jsou už dávno pryč. eM snídá řepu od večeře a chleba s hořčicí. Bob utíká brzy, ale zbytek drží spolu. Rybáři ještě zkouší štěstí, ale jediným úlovkem je Indyho jelito, které si způsobí pádem ze schodů. Náhle vzplane plamen vzpoury – není brzo, být už zítra v Äkaslompolo a pak jen brouzdat okolo a chvátat do Rovaniemi? Tuhle vedle je fajn jezero – co zkusit štěstí tam? Jídlo? Piňďa se trochu podělí a bude ho pro všechny dost.
Jedinou námitku vznáší Helča: „Nemáme Boba.“ A tak je ujednáno, že pokud ho doženeme před odbočkou, cíl cesty se mění. Pokud A nedošli do Äkaslompola už večer, teď jsou jistě na cestě za Oluty a Viinami.
Pro případ, že bych Jindříška neměla už nikdy vidět, jsem si zapnula telefon. Byla to chyba. Zrovna, když přecházím práh koty, že už jako jdeme, volá mi Atabe. Tarzan to má za sebou. Vontové ho našli mrtvého v posteli. A sakra. Tři – čtyři dny nazpět jsme o něm přemýšleli, že jsme ho dlouho neviděli. Holt už neuvidíme.
Deštivé počasí ladí se stavem našich myslí. Boba nedoženem, zato potkáváme cesty a rozcestí, o nichž mapy nic neví. Jsme rádi, že jsme cíl nezměnili – cesta dle mapy turistická, je v realitě pouze běžkařská.
K cíli dnešního putování jsme dorazili nezvykle brzy. Sešli jsme se s těmi, co nám včera utekli, ale Helča s Jackem si usmysleli, že zůstanou na sroubku před Kotamájou. Lezavé sychravé počasí lákalo k tomu, zakutat se do spacáku a den prospat.
Ustlala jsem si na lavici a nechala se obejmout náručí morfeovou. Vzbudil mě smích. Martička na lavici předváděla jakési prostocviky z jógy a Indy se Símou ji napodobovali. Stihla jsem jen dva poslední - kobru a želvu, co se vlastně želva vůbec nejmenuje.
Pak mě eM prosila, ať ji namasíruju, ale nechtěla se svlíkat. Rudánek a Indy se vůbec nerozpakovali a hned stáli do půl těla nahý a ptali se, zda to stačí. Tak jsem zmasírovala nejprve je, než si to Martička rozmyslela a svlékla se také.
Masáž jsem dokončila přesně v okamžiku, kdy se otevřely dveře, a vstoupil Jindříšek s Lenkou, co byli tak čilí, že doběhli do Umpalumpy nakoupit. Žádné Vánoce nezažily tolik obdivných vzdechů, jako se ozvalo, když Jindříšek začal vybalovat batoh - kapesníčky (s eM jsme je už poslední tři dny nahrazovaly lišejníkem), cukr, jablka a mrkev, párky, lososovou pastu... ale hlavně podnikatelský kufřík (o obsahu 24 piv), dvě vodky, rumoviinu, lejonu a brendy. Vše potřebné na Večírek, kterým připomeneme nezapomenutelnou slávu Tarzana, kterého ráno našli v daleké Praze mrtvého v posteli.
Hans mu nakreslil pomníček - na plochý kámen napsal jeho jméno a potřebné letopočty, opřel jej o stěnu, obložil čtyřmi lahvemi alkoholu, mezi kterými zapálil svíčku. Kdosi pronesl slavnostní řeč a připili jsme Tarzanovi (čím jiným, než rumem).
Následně jsme se sesedli kolem ohně a večírek mohl začít. Pět půlitrů kořalky na dvanáct lidí není mnoho, ale jak rychle ubývala, většině se povedlo parádně se rozjařit. Zpívali jsme a Cvalda s Indym vynalezli, že nejlepší bude kánon. Nebyl. Z Červená se line záře se nám podařilo vyrobit tak neskutečnou kakofonii, že jsme raději zanechali pokusů a zpívali koledy. Nakonec jsem zpívala já s eM a Bobem, zatímco ostatní poslouchali - Kryla, Asonanci a tak podobně, ale úplně nejčistší to nebylo ani omylem.
Jenže kořalka rychle zmizela a sebelepší čaj byl chabou náhražkou. Lidé pomalu mizeli a chrápot přibýval, až jsme měli ustláno všichni…
A proč byl večírek špagetový? To může odpovědět jenom Indy, který nad ránem vybíhal z koty tak rychle, až se mu do cesty postavily všechny lavičky, co stály okolo ohně.
Úterý - den dvanáctý:
Äkäslompolo! Kavárna, ZOO, obchod, IC, palačinky, panika
Ráno se všichni rozeběhli nebývale čiperně směr Äkäslompolo – asi je lákala vyhlídka na nějaký fajn oběd a pár (až několik párů) olutů. Já se připojuji k Jindrovi a Lence do skupiny C. Pokecali jsme s párkem finských důchodců, kteří tu mají chatu a lákali nás do nějakého města od I na jihu, kde bydlí. Prý tam jsou překrásné vodopády a spousta spousta borůvek. Tak třeba příště…
Kavárnu jsme málem nenašli, ale byla parádní. Poctivě sroubená chata vyzdobená fantastickýma fotkama loutek v tundře. Bytelný dřevěný nábytek, starodávně vypadající truhlice, osvícený rošt z matrace místo lustru, ponuré šero, postava ve skleněné rakvi, laponská hudba (ač jen z reproduktorů)… Všechno vytvářelo nezapomenutelnou atmosféru. Kafe za euro padesát, kakao za dvě eura padesát, kobliha taktéž. Kozla měli za 5 euro, ale Jindra odolal. Já neodolala a koupila si koláč plný hub. Jindrovi s Lenkou moc chutnal.
Měli i nějaké suvenýry – přívěsky z parohů, náušnice, laponské čaje, batůžek s obrázkem ducha tundry – a ten si Jindra koupil.
Málem jsme neodešli, protože se dovnitř vřítila černá chlupatá koule, další Puppy. S Lenkou jsme se rozhodli, ho umazlit. Chybělo jen málo a šel s námi. Škoda. Pinďa by ho nerozeznal od Rona.
Další v programu jsme měli zoo se zvířaty místní fauny. Stála téměř mimo město, a když jsme k ní došli, byla zavřená. Otevírací doba je totiž 10:00-13:00. Aspoň jsme ušetřili 10 euro. Stejně jsme viděli lamu, poro, osla, poníky velkého jako Lillyna a psa velkého jako normální poník – i se štěňátkem co mělo aspoň 12 kilo. Chtělo s nám, tak jsme ho museli zahnat.
Se zbytkem jsme se potkali v suvenýršopu – v obchodě plném krámů. Opět jsem koupila nějaké pohledy, masážní olej a lízátko s příchutí hilly.
V obchodě jsem to vzala zkrátka, neboť ostatní docela pospíchali. Náhodné jídlo na týden, k tomu dva litry mléka na palačinky. Jindra bere další dva, protože chceme ostatní pohostit. Plán zní – já s Helčou budeme smažit celou středu palačinky, zatímco zbytek vyšplhá na Yllas a pak je jimi nakrmíme.
Napřed ale s Martičkou nakupujem v Alkáči – ona Vallhalu a já osvědčenou vodku.
Tak tak se stíhám vyfotit na skupinovce pod sobem a hurá k ÍCéčku. Informační centrum je, jak jinak, kus za městem a ještě na kopci. S Lenkou se flákáme vzadu, protože na jejich závod nejsem vůbec zvědavá. Dorazíme přesně v okamžiku, kdy už zavírá.
Indy s Pepou ale už zvládli zjistit nejdůležitější. Autobus? V Äkäslompolo? Do tak malého a bezvýznamného města autobusy nejezdí, místní mají auta.
Cha, cha, cha, cháááá! Musela jsem zatnout zuby, abych nevybuchla smíchy nahlas. Na nás musel být pohled. Panika, jako kdyby vypukl hladomor. Minimálně. Indy se pokoušel dovolat nějakým taxíkům, ale ani s jedním číslem neuspěl.
Cvalda se zadumal: „Tak na kontě nějaký peníze mám, tak na tři čtyři měsíce, ale… vždyť mě by tady ani nezaměstnali, když finsky ani anglicky neumím ani žbleptnout…“
Ruda smířenej s tím, že ve Finsku zůstává navždy, odebral se na nedaleké pískoviště plácat bábovky, zatímco Indy zakotvil na houpačce.
„No to je vohromný!“ Směje se Cvalda, „Až někoho bude zajímat, kdo to tady vede a kdo umí anglicky, ukážeme všichni na něj!“
Bylo vcelku chladno a u IC nebyla žádná voda. Panika vrcholila: „Do Kittily to do pátku zvládnem! Zpátky na Kotamaju!“ A šli. Náš klan, který do té doby vesele žertoval o stopu do Kaukoenu, jen nevěřícně zíral na jejich vzdalující se záda.
Uchýlili jsme se do nedaleké koty. Marta trucovala, že jí utekl Indy, Jindříšek šel pro zásoby a já s Lenkou jsme se vrhly na přípravu palačinek a popíjení kakaa. Oheň po důkladné úpravě roštu hořel hezky a bez kouře a parádně hřál, nad hlavou nám poletovali netopýři, a bylo nám hej. Jenom strávníci nám trošku chyběli, a tak Jindříšek málem prasknul, když se pokusil sníst palačinky za deset lidí.
Fifinka, s níž se Martička vybavovala na Äkäsajvu, jí ukazovala na mapě svojí nejoblíbenější procházku. A přesně tou cestou jsme se rozeběhli, sotva bylo dosmaženo. A paráda! Cesta během kilometru asi šestkrát přecházela potok. Zpívali jsme a kochali se malebnou krajinou. Opět břízky a zelený mech koupající se v pohádkovém světle, změněném tím, jak se slunce začalo sklánět k obzoru. Bylo pozdě. I na finské poměry. Šlapeme bažinkou po železném chodníku a vlevo neskutečně kýčovitej západ slunce – rozžhavená rudá koule se pomalu noří do jezera, v němž se odráží její jas. Romantika jako prase, jak by řekl poeta. Málem bych zapomněla – na jezeře dřevěné molo. Napravo zase kavárna, leč zavřená, a šeltr úplně prázdnej, co čeká jen na nás.
Hned si steleme a uléháme. Kocháme se sluncem, dokud zcela nezapadne a spřádáme byznysplán. Koupíme si kavárnu na břehu jezera, budeme mít otevřeno nonstop, pivo budeme dovážet z Čech a budou tržby!
Středa –den třináctý:
Krmení kuukkeli, palačinka pro Fina, Vožralák 4
Budí nás telefonát od Hanse. Na Kotamaju dorazila, jak překvapivé, jen skupina A a absolutně netuší, kam má jít. Prozradíme jim, že sraz je dnes u jezera Pyhajärvi, kde se má tábořit.
Díky telefonickému budíčku jsme vzhůru, tak tedy vstanem. V plánu máme snídani na molu. Najednou zaslechneme křik a cvrkot a přímo do šeltru, kde jsme ještě před chvílí spali, zamíří zhruba 60 dětí. Tábor? Školní výlet? Každopádně jsme rádi, že nás nezastihli ještě ve spacácích. Lenka běží poklidit šeltr a pak se teprve vrháme na palačinky a skyr. Kocháme se rybami plujícími na dosah ruky. Marťa vyhrožuje, že si půjde zaplavat, ale do jezera strčí jen nohy.
Vracíme se k šeltru zabalit a děti záhy odchází. Provoz je tu tedy jak na Václaváku. Než se vydáme na cestu, bavíme se krmením kuukkeli. Sojky zlověstné jsou totiž ochotné zobat všem z ruky. Po půl hodině usilovného krmení, asi všechny přecpané zapadaly do bažiny. Pak už jsme totiž žádnou nespatřili.
Po chvilce váhání nad mapou, se rozhodujeme pro cestu delší, ale okolo kopce. Dojdeme k další kavárně (zavřené) a potkáváme sobici, co se vůbec nebojí. Chvilku se kocháme a Lenka se ji snaží nalákat na dosah ruky, marně. A tak jdeme dál. Okolí vypadá, že nás dnes nečekají žádné kopce, a i bažinky jsou parádní, plné borůvek a hilly.
V čase oběda dorazíme na kotu, kde přesně dle našich předpokladů, značná část naší společnosti spala. Dle původního plánu měly být k obědu koule a kaše, ale od včerejška máme ještě pár palačinek plněných uzeným masem a sýrem.
Kromě nás odpočíval v kotě i jakýsi finský cyklista. Zatímco jsem palačinky ohřívala na pánvi, dorazila Lenka, která se zdržela kocháním bažinkami, potokem a kopci. Hned ji napadlo, že by bylo pěkné se s ním podělit.
„A jak se to řekne anglicky?“ šklebím se na ní. „Zvládnu to německy – Das ist typische tschechische Gericht. Möchten Sie nehmen?“ Směju se a pak dodám: „Anglicky to bude něco jako – This is a traditional czech specialit…“
Po chvíli usoudím, že je oběd dost ohřátý, tak prostě k finovi natáhnu pánvičku: „Pancakes with cheese and meat.“ Nebo tak nějak. Je to jedno, protože, když on na nás promluví anglicky, nerozumíme mu ani slovo, jak silný má přízvuk. Evidentně pochopil, na palačinku se vrhá tak lačně, že nás překvapí. Shltne ji, poděkuje, nasedne na kolo a mizí v dáli.
Jindra navrhuje dát si kouli jako druhej chod, ale Lenka protestuje, že nemusí hned všechno sníst. Dáme si tedy jen chleba a paštiku, ale i tu mu vyčítá, a pak následuje exhibice na téma: „Co všechno má ještě Jindříšek v batohu.“ Je toho spousta, tak se Lenka ukonejší.
Razíme dál, už nemáme být daleko. Ale jsme. Rozcestníky tvrdí, že půjdeme 4 kiláky. Pak 5. A zase 5. Usuzujem, že jim došly rozcestníky s jinými čísly a raději si dáme sváču. Martička zase trucuje a chce nám utýct. Můžem snad za to, že jediná veganská věc na chleba, co měli v Äkäslompolo, byla hořčice?
Nakonec na nově vzniklý kemp Kuukkeli – Vožralák 4 dorazíme docela zavčasu. Marťa mi sní všechny fazole a tak jím s Jindrou a Lenkou koule s kaší a jako dezert si vaříme těstoviny s kakaem, u nichž musíme Jackovi pózovat.
Vaří, kolují a popíjí se čajíčky – s cukrem získaly úplně jiný rozměr -Indiánsky sladký tuarég, Bobův borůvkovej s lehkým nádechem alkoholu. Také si vyměňujem hnusné bonbóny, co jsme včera všichni hojně nakoupili. Pak masíruju Cvaldovi záda a jsem za to náležitě oceněna.
Začíná lehce poprchávat a společnost se rozchází – Jindra s Lenkou ke kotě o půl kiláčku dál, někteří do stanu, další do srubu. Zbývám jen já s Martičkou a Indy s Pinďou. Ten nám vypráví o kouzelných, dávno zašlých pražských pajzlech typu Špína. Marťa dala k dobru Vallhalu, prapodivný likér, ze všeho nejvíc připomínající sirup proti kašli.
Nakonec chlapi zůstali v šeltru a my s Marťou jsme se stulily ve srubu na podlaze a spaly a spaly a spaly.
Čtvrtek – den čtrnáctý
Úprk tří tajtrlíků, společný oběd, sobí večírek
Dnešní den je poslední v divočině, tak jsme všichni rozhodnutí si ho užít z plna hrdla. Skupina A utíká, my zbylí vyrážíme záhy, za to na pohodu. Z Vareskoty, kde se utábořil Jindra s Lenkou, se ozývají divné zvuky. Snad proto na ní Pepa vší silou zabuší. Nebyl to dobrý nápad, jak zjišťujeme záhy – Lenka údery vrací všem a do hlavy. Láká mě na prošlé párky, ale raději se držím houfu.
Po třech kiláčkách jsme u silnice a kempu Pyhäkota (povědomé, že? Znamená „svatý domov.“) Je tu obrovský šeltr (tak pro 15 lidí) a kota, která připomíná koloseum – má stupňovité sezení. Vypadá dost prastaře a Pinďa tvrdí, že právě zde měl proběhnout včerejší večírek – místo ohniště by se dal stůl, na němž bych já postupně všechny namasírovala, a ostatní by koukali.
Venku je spousta informačních zábavných cedulí. V jezeře se nesmí mýt vlasy a rosomáci jí zásadně hilly, patrně.
Chvilku dumáme, zda půjdeme po silnici, ale nakonec rozhodnem – poslední den! Tak ať si něco užijem! Tudíž bažinami, bez chodníčků, do kopce. Ono stejně poprchává, takže mokří budem tak jako tak. Ještě, že mám zapůjčené hole od Lenky. Vcelku bodnou a nejen mně.
Zavrhujeme zkratku zimní cestou, svačíme oříšky, slané bonbóny a müsli, a pak se zase vracíme k silnici. Bavím se s Pepou a objevuji, že pokud neznám jeho syna, tak jsme se jen někde těsně minuli. Je totiž Filištín.
V kotě Aekenusjärvi docházíme skupinu A, přesně jak jsme byli dohodnuti. Co v plánu nebylo, že jen co jsme dorazili, vzali nohy na ramena a ten den jsme je už nespatřili.
S Marťou si vaříme kari s rýžovýma nudlema, každá dle svého gusta. Máme ho spousty a přecpeme se, až je nám oběma zle. Těžko říct, zda jsme na tom lépe než Pepa, co má rýži s čínskou polévkou.
Nějak se zmátoříme a jdeme dál. Kocháme se osikama – konečně strom, co není bříza ani borovice. Deset kiláčků přes malebné kopečky a už jsme na Muuse, denní chatce mezi dvěma jezery (ač rybolov je v nich přísně zakázán).
Uvnitř srubu topí Bob jako šílenej, snad aby mu uschly svršky zmáčené celodenním deštěm. Stále mrholí, ale většina vytrvale sedí venku u ohýnku. Helča peče maso, Cvalda si opéká koule, Jíťa s Pepou aspoň vaří čaj a vodu na praní. Nakonec však déšť vyhrává - zesílí a zažene nás dovnitř.
Co si budem povídat - třicet stupňů není úplně pokojová teplota, ale na takovou masáž... Nejprve jsem zmastila Boba - natáhl se na lavici, a kam se hrabe jakýkoli masážní stůl. Druhý přišel na řadu Piňďa, který tvrdil, že se jen proto šel opláchnout do jezera. Další přišel na řadu Indy, také pro tuto příležitost umytý.
Konečně dorazila Lenka s Jindříškem, a to teprve začal večírek! Smontovali stínítko na svíčku v podobě sobů, kteří se ihned rozeběhli po stěnách, čímž inspirovali Cvaldu k činům. Prapodivně si spletl a sepnul vlasy, svůj sobí zvonec si pověsil na krk a z telefonu pustil originální laponské songy. Začal tančit, popustil uzdu své bujné a nezkrotné fantasii a vymýšlel si, co laponský text znamená v češtině.
Do oběhu jsem poslala svojí sedmičku vodky, namasírovala Lenku a ta mi masáž vrátila.
Štafetu v tanci převzal Piňďa, a povím vám, že to byl pohled k popukání. Oděn jen do trenek a originálních poro porohů, předváděl Tanec nerozhodného sobího samce v říji.
Romantiku stínových sobů chtěl Cvalda zdokumentovat videem. Začal točit a poprosil: "Teď řekněte někdo něco chytrýho!" a odpovědí mu bylo několikahlasé: "Nesem vám noviny..." tudíž z poučného videa nebylo nic.
Posledního jsem masírovala Jacka, zatímco Lenka mastila záda Jindrovi. Ti zodpovědnější z naší tlupy usoudili, že když máme brzy vstávat, je nejvyšší čas ulehnout. Proč jsme vymysleli, že musíme ležet všichni spolu mi není jasné doteď, ale když jsme si drobátko zahráli tetris, podařilo se. Stejně jako Indy jsme chtěla spát na verandě, ale vzájemně jsme si to zakázali.
Společný spánek stál za to! Chr... přřř, chr.... přřř, chrupičky-chrup... chrápalo se ze všech stran. Napresovaná jsem mezi Indym a Bobem, z nichž ani jednoho se nelze nedotýkat. Občas dostávám kopanec od Jacka do hlavy. Dveře se v pravidelných intervalech otvírají a zavírají (dle toho, jak kope Cvalda do hlavy Indyho), takže ve srubu jsou buď tři stupně, nebo třicet. Do rozednění pobíhají nám nad hlavou stínoví sobi. Za empatii duší ta noc přeci jenom stála, ne?
Pátek – den patnáctý
Cesta do Levi, autobus, ostuda a ostuda
Usnesli jsme se na budíčku v osm. Všichni se úspěšně vymotali ze spacáků už v devět, což považujem za úspěch. Popijeme trochu čaje, vrátíme Muusu do původního stavu a hurá do civilizace.
Není nám to proti mysli, páč fučí, prší a je lezavo. Míjíme šeltr, kde spalo Áčko, a je nám jich líto – je malinkej, všude kolem jen štěrk. Pak pár posledních bažinek - nevím, jestli se mi po nich bude stýskat - a už jsme v Sirce nebo v Levi (jedno z toho je město, druhé kopec nad ním).
Útokem bereme K-market, před nímž Hans už od rána ochutnává zrádné brusinkové Oluty. (Chutnají jak limonáda, ale mají pět voltů.) Kupuju si spoustu jídla, po kterém se mi stýskalo – jogurt, mlíko, džus… prostě sváču do autobusu.
Nějakou dobu zevlujeme v suvenýršopu, protože IC je zavřené, a pak už nám jede autobus. Tentokrát stojí jen lehce přes třicet euro, Rovaniemi jsme došli hodně naproti.
Cestu trávíme různě – pospáváním, prohlížením fotek, popíjením Olutů, svačením… Pohled Mlezivoura, co se dívá Honsovo očima, napovídá, že bude legrace. Svačí uzené ryby a zlatým fixem upravuje pohled pro Ušu a Zuba. Ještě, že je nás tolik, jinak bych měla obavy, že nás zbylí cestující z autobusu vyhodí. Vystoupíme a Síma se ptá Hanze, zda dnes vůbec pil něco jinýho, než alkohol a marně se mu snaží vnutit vodu. Já mu tedy nabídnu mléko a nejen, že si dá, ale celou litrovku hnedle vyexuje.
Jeho návrh, spát na autobusovém hřišti, nenajde odezvu, stejně jako nápad, odeslat dopis odpadkovým košem.
Plán zní jasně – jelikož je dneska pátek, jedeme na vandr. Kam? No přece na rozhlednu! V nedalekém obchoďáku nakupujem zásoby a hledáme WC. Nějaké jsou zadarmo a nějaké placené, a tak máme další zážitky – průzkum OC, i tam, kam veřejnost nesmí a empatii duší na nejvyšší úrovni (tedy jen Cvalda, Indy, Piňďa a Helča).
Hans se nám ztrácí a opět se nalézá se zásobama alkoholu, co vzal kdoví kde. Zatímco já s Jindrou čekáme na Lenku bloudící po WC, ostatní nám utečou.
Jelikož jsme hamouni, já i Jindra máme pět litrů vody (a kdyby jen vody) v batohu, takže, než ujdem tři kiláky a vystoupáme sto vejškovejch metrů, dvakrát odpočíváme. Na jedné přestávce zkoušíme, jak větvičky v kníru sluší dívkám. Jediný Jindra proti zavedení módy protestuje.
Na kempu nejsou všichni. Ani zdaleka. Je tu Síma s Hansem, já se šťastně shledávám s Martičkou, ale Indy a Máma marně čekají na své dvojičky, s nimiž společně nakupovali zásoby. Dále tu je Bob, ale ten je samostatná jednotka. Zato máme dva ohně.
Hans zapíjí pivo ginem s tonickem a kořalkou nastřídačku a zakusuje želé bonbony – prvními, co jsou fakt dobrý. No, a hlavně děsí kolemjdoucí. Síma je na něj naštvaná a brzy jde spát – bídák jí nepůjčí ani plachtu.
Indy je hrozně vzteklej, a ještě aby ne. Vytáhnul podnikatelskej kufřík a musí teď pít sám a na lačnej žaludek. Poslední jídlo, co má, jsou jáhly. Nakonec tedy vaříme hromadně – nastavovanou kaši (všechno je jednou poprvé), s tím, co kemp dal a cibulkou. Naštěstí byl zdejší koš pohostinný – tři plátky masa a čtyři buřty, z nichž nakouslej byl jenom jeden a ještě jenom trochu.
eM psala pohledy a každý z nás vždy něco přispěl – a je jedno, že v úplné anonymitě a že jsme adresáty neznali.
Cvalda a Bob odešli spát, a tak jsme vypočítali, že se do šeltru ve čtyřech tak, tak vejdem. Jenže najednou slyšíme z lesa halas a pohřešovaní jsou tu. Rozjaření a plní dojmů. Tak nějak jsme tušili, že je vcucla hospoda.
Indy raději uteče, snad aby jim nedal jednu do zubů. A oni nadšení, naprosto nechápají, naše pobouření. Prokoluje pár kořalek – jedna medová, druhá terva – a raději si stelem, abychom uhájili lože. Rozhledna je totiž dřevěná a do všech pater prší, a pod ní, jsou všude jen šutry.
Za slib, že ho namasíruju na letišti, masíruje mi záda Rudánek. A pak Jack zavolá: „Zkouška na Hippiefest!“ a on, Helča, Rudánek i Piňďa skočí do šeltru za námi. Parádička. Dusím se jenom chvíli. Dokonce projevím dobrou vůli a Jacka přikreju. Naštěstí o chvíli později emigruje na Věž a Rudánek si stele ve dřevníku. A tak chvíli spím i na zádech.
Sobota – den šestnáctý:
Martini obchod, nenalezený sekáč, rockáč, taxi
Až na Boba vstáváme pozdě. Jelikož má o dnešním dnu každý jinou představu, domluví se, že až každý navštíví místa, po kterých prahne jeho duše, sejdeme se Paha Kurki Rockhaus, kde, jak ti svéhlavější včera zjistili, mají od pěti do osmi happyhours a pivo za pouho-pouhých pět euro.
A proč ne. I já si po nákupu suvenýrů – Martiniho nože a ocílek, a marném průzkumu města za účelem nalezení second handu, dám pivo za mizerných 130 Kč.
Slejzali jsme se jak švábi na pivo, ale v jednu chvíli, až na Boba, co hned ráno uháněl St. Claus Villige, jsme se sešli všichni. Panečku zase jsme se jednou nasmáli! Rudánkovo a Cvaldově hře o Mámovy a Tátovi. To bylo fotek. Cvalda s Rudou v objetí. Indy s Rudou, fotka zvaná „Otec a syn.“, pokračovali jsme v té trempské latině, co jsme vymysleli na Pahtawuomě, pro každého, koho by trápila početnost naší výpravy – že jsme rodina na výletě. Rudánek a Cvalda jsou naši rodiče a my všichni jejich děti.
Těšili jsme se na pivo za 14 korun, na výpečky a tláču s cibulí. A jelikož poslední autobus na letiště jel v pět a bylo ujednáno, že to vezmem taxíkem, pili se Oluty i za 5,80. Někdo rozšířil fámu, že letištní hala otevírá ve čtyři. Jelikož rokáč zavíral ve tři, vycházelo to. Taxíka Indy zamluvil u servírky a bylo.
Do desíti jsme měli klub skoro pro sebe. Pak byl natřískanej tak, že bylo k podivu, že se do něj tolik lidí vůbec vešlo. Většina na stojáka. Ale jedinej, kdo tančil, jsem byla já s Cvaldou zhruba v šest večer.
Finové se s námi najednou začali družit. Prý že – odkud jsme a kde jsme byli… a když zjistili, že jsme Češi, co někteří tři týdny, jiní jen dva, jsme se ploužili jejich národním parkem, byli unešeni. Všichni jsou hrdí na svou zem, a všichni, s nimiž jsem mluvila, byli někdy v Čechách.
Třeba takovej Jari – byl dvakrát v Praze, jednou v Brně, v Ostravě i Děčíně. Přisednul si k našemu stolu, bavil se s Jackem, Indym a pak s Martičkou. Takže víme, že hraje v kapele s poetickým názvem Zlomené játro a v Čechách ho nejvíce fascinoval snadný přístup k lehkým drogám. Dostal nás do kolen, když po dlouhém přemýšlení v angličtině odpověděl. Perkele! Je to samé, co v češtině Kurva! Akorát v jeho podání spíš Perrrrrrrrrrkele! A Kurrrrrrrrva! Odmítal pochopit, že Helča ani Síma neumí anglicky, a vesele jim něco vyprávěl. Pak přišla jeho sestra, půvabná dlouhovlasá severská kráska s typickým finským jménem.
„Moje malá sestřička bez Perkele…“ představil nám jí Jari. Ať tím chtěl říct cokoliv, nijak to nezmenšilo Piňďovo okouzlení.
„Vezmem si jí sebou, místo Táty. Ten si toho ani nevšimne, dokud se zítra navečer neprobudí z kocoviny… Vezmu si jí domů a pomalu jí budu učit česky. Ron jí bude učit česky, protože nic se nemá uspěchat. Budou doma hezky spolu a já budu jezdit na vandry a obrážet hospody…“
Jariho „malé“ sestřičce bylo 28 let, tvářila se docela kysele, ale pak se až do zavíračky bavila s Marťou.
Zatímco probíhala rozprava, Rudánek bez znalosti jakéhokoliv cizího jazyka, se vydal na lov žen. A téměř ulovil. Ztepilá Laponka středního věku s ním asi půl hodiny plynně konverzovala, než zjistila, že jí Rudánek nerozumí ani slovo. Situaci pak zachraňovala eM. Zjistila, že její muž chová soby, ale ona na něj sere, páč je pořád někde v tundře a ona sama doma opuštěná. Sobi nás fascinovali celej pobyt, a tak jsme chtěli, aby nám o nich všechno řekla. Živí se lišejníkem a houbama, nahánějí se docela krutě – psy, skútry a lasem. Jejich maso je drahý, jelikož není vůbec lehký je chovat. A kdybychom chtěli, vezme nás na sezonu na brigádu. (Kdyby nás nepustili do letadla, třeba.) Na popud vtipálků u stolu, zeptala se eM, co si myslí o českých chlapech a odpověď zněla, že jejím ideálem je Cvalda. A také, když o několik hodin později odcházela, vlepila Cvaldovi pusu, beze slov, jen s tajuplným úsměvem.
Šla jsem Piňďovi s Indym pro jedno s posledních piv a přihodila se mi věc krajně podivná. Snažila jsem se prodrat k barpultu obleženému hosty, když se tři z nich ke mně otočí a vrazí mi do ruky panák. Koukají na mě, já koukám divně na ně, ale pak do sebe panák frajersky kopnu, oni mi poděkují a bez dalšího slova odejdou.
Jindra s Lenkou a Jíťa s Pepou šli na letiště nakonec pěšky, tak nás do zavíračky vydrželo jen deset. Rudánek pospával a servírka mu hrozila vyhozením už v jednu. Mnozí statečně propili všechny svá eura, tak jsme se ve tři docela ochotně měli k odchodu.
Potíž nastala, když přišel čas na zavolání taxíka. Servírka nám ho sice přislíbila, ale pak, fakt sorry vole, prostě to neklaplo. Vykopla nás na ulici. A nastala panika.
„Těch vosm kilometrů na letiště v životě neujdu…“
„Asi nám letadlo vážně uletí!“
„Máš telefon na tu paní, co jí můžeme pást soby?“
Jeden běžel nalevo, druhej napravo. Všichni vrávorali, nevěda kam, ale hlavně rychle. Naštěstí to nebylo tak žhavý. První stanoviště taxíků jsme našli asi za tři minuty. Finové spořádaně stáli frontu, my bychom byli asi devátí na řadě. Naštěstí Indy položil pár chytrejch dotazů a byli jsme posláni k mekáči. Ulovila jsem tranzit a horko těžko sesumírovanou otázkou: „Ten person to airport?“ jsem ostatním zajistila dopravu. Řidič byl ochotný svézt jen osm lidí, ačkoliv sedaček měl rozhodně víc. Indy a já jsme jeli s taxikářskou sami, a jen o tři eura levněji, než těch osm bídáků.
Neděle – den poslední
Kafe z párků, Zpěv dlouhověkých losů, let 3. a 4.
Nad ránem jsme se vypotáceli z taxíků před letištní halou, která dle informací od Boba, měla do půl hodiny otevřít.
Zasyčel plyn z Cvaldovo bomby, který byl skálopevně rozhodnut všechen spálit, neboť do letadla s ním bomba nemohla. V ešusu začala klokotat voda, v plecháčcích zavonělo poslední kafe, co naše sebranka dala dohromady. Naskládali jsme se kolem naprázdno hořící bomby a popíjeli kafe, které však rychle zmizelo.
„Navrhuji vypít vodku, co mám pro tátu…“ zkusil Hans, ze kterého opět mluvil Mlezivour. ¨
„No, my jsme to vymysleli!“ předběhla ho Helča. „Já mám pro dědečka taky vodku. Ale my jí vypijem! V Čechách koupíme novou a nalijeme jí do tý prázdný lahve a on nic nepozná.“ A jak řekla, tak udělala. Vodka byla mentolovo - čokoládová a zmizela velice rychle. Pohodu nám zkazila Síma.
„Pokud je dnes neděle, tak neotevírají ve čtyři, ale až v sedm!“
„A jak se tedy máme nechat v šest odbavit?“ zkouším její tvrzení podkopat. Odpověď jsem nedostala, ale hala se neotevřela, tudíž je jedno co, proč a jak.
Piňďa si nám ustlal téměř pod nohama, Síma s Hansem se uvelebili u popelnic. Jack nachvíli zmizel a vrátil se s potutelným úsměvem.
„Obávám se, že Svižníkovi ráno uletí letadlo. Udělal jsme jim takovou legrácku!“ Objevil jejich ležení a těma popelnicemi je zabarikádoval.
U „ohně“ nás zůstalo sedm. Mohly být tak tři čtyři stupně nad nulou, tak jsme se v kolečku objímali a začali zpívat:
„Nevycházej slunce, nevycházej ještě, já mám potěšení, na dalekej cestě…“ proč zrovna tuhle? Patrně proto, že Vltavu jsme dohromady dát nedokázali.
„Mámo,“ obrátil se Rudánek k Cvaldovi, „Já mám tady k snídani párky a teď si je uvaříme.“ A zkušeným kuchařským hmatem našťouchal dvanáct párečků do plecháčku, zalil vodou a postavil na bombu. Za dvě minuty bylo hotovo. Párek, i když je z půli vařící a z druhý ledovej, se dá evidentně jíst, je-li k němu hořčice. Ale o tom, že bychom se najedli, nemůže být řeč. Vybalím tedy své koule, co jsem si schovávala jako svačinku do letadla a pokračovala v ohřívání v hrníčku. Cvalda přinesl chleba a rybí pastu. Koule s rybí pastou v půl pátý ráno nikdo nerozezná od rybího karbanátku. Snědli jsme všechno, včetně vody, ve které se koule a párky vařily, ale která chutnala jen Indymu.
Pořád nám nechtěli otevřít, a tak jsem i já neodolala vábivému lákání betonu a ustlala si. Na spánek jsem však neměla ani pomyšlení.
„Tak tahle byla zas pro mýho tátu…“ s těmito slovy vyndala Martička z batohu Rumoviinu a nechala kolovat. Stáli jsme stále v kruhu, kol hořící plynové bomby. Ta nás už jednou postrašila a zhasla. Já vážně uvažovala, že se kamarádům i se spacákem omotám okolo nohou. Aby jim neunikalo teplo z bomby. Pro energii lidského tepla. Pro pocit vzájemné sounáležitosti.
Konsternovaně jsem však zůstala ležet na místě. Cvalda pronesl:
„Teď si poslechněte mě! Zazpívám píseň dlouhověkých Losů!“
A spustil. A ostatní se přidali. I já. Znělo to mnohem lépe, než kánon na Kotamaje. Lépe, než mohlo koho napadnout. Znělo to tak, že Rudou pořízenou nahrávku můžeme vydávat za Laponský originál. Hrdelní zvuky, které se mezi sebou vinou a proplétají, občas z nich vyšlehne výkřik – vysoký, hluboký, dlouhý, krátký…
Bob přišel v nejlepším, ale nedal o sobě vědět. Mlčky a nevěřícně zíral na ten nenapodobitelný výjev. Neměl slov. Melodie utichla a on všechny obvinil, že ho vzbudili, a myslel, že jde o startující letadlo.
Letištní hala se otevřela. A jaké v ní bylo teplíčko! Převlíkáme se za lidi, kontrolujem příruční zavazadla, ty velká balíme do fólií… V jeden okamžik sedí Cvalda na lavičce oděn jen do slipů, nešťastně krčí rameny, a ptá se, co má vlastně dělat…
Jdeme se odbavit, a opět je legrace. Mně berou rybí pastu, co jsem chtěla mít k svačině, Martě sojový jogurt, Helče bramborovej salát… ale Hansova bělokuří hůl, ta klidně letět může…
Po důkladné prohlídce opět zpíváme: „Nezacházej slunce, nezacházej ještě…“ téměř všichni, a zrovna nám zpívání docela jde. Jíťa nás sjede na tři doby. Těžko říct, proč.
Už se naloďujem a letíme. Všichni spí, jen já nemůžu usnout a let mi přijde nekonečnej. Krátím si ho čtením anglického časopisu Finnair…
V Helsinkách opět máme fůru času. Piňďa a další jdou do obchoďáku, co objevili už před třemi týdny, popíjet poslední Oluty. Já s eM jdu raději spát – tentokrát jsme neprohloupili a máme spacáky coby příruční zavazadlo. Indy zvládne obojí.
Jindříšek mi pošle k snídani koblihu, cestou asi třikrát změní doručovatele. Pak se mi Hans revanšuje za vypité mléko tím, že sežene bezedný kelímek na mléko. Tak ho s Lenkou popíjíme, projdeme si trochu letiště a už se chýlí čas odjezdu. Všichni se sejdeme u terminálu a našemu letu naskakuje zpoždění. Jíme čokoládu a pijeme vodu. Spoustu vody. Jdu pro ni na WC asi pětkrát.
Nakonec letadlo přijede, nalodíme se do něj a hurá do Prahy. Přijde nám strašně nepatřičný, že většina cestujících mluví česky.
V Praze čekáme u dopravníku na zavazadla, některým přijela, některý ne. Začínáme panikařit, ale objeví se. Zajímavý, že aspoň polovině z nás batohy kontrolovali. Zabavili, co se dalo – zapalovače, powerbanky, zapalovače… já ale vpravdě lituju hrdinu, co se musel přehrabovat v mých špinavých ponožkách. Sebrali mi zapalovač a powerbanku, ale zase mám navíc portugalskou vidličku… Usnesli jsme se, že zpoždění bylo kvůli nám a prohrabování našich batohů.
Pokud si myslíte, že tenhle zájezd nás už nic nemohlo překvapit, opak je pravdou. Sotva jsme vyšli z terminálu, čekal nás uvítací výbor ve složení Uši a Zuba, s cedulkami v češtině a Finštině – „Vítáme expedici z Finska!“, což bylo moc milé. Teď zbývá jen dát si v jedné hospůdce pivo (už ne Olut) a ze společného soužití se stává minulost…
4 názory
Díky za kritiku. Je to deník, takže postavy můžu jen těžko vyškrtnout nebo si odmyslet.
Odstavce i přímá řeč tu je, ale uznávám, že v tomto formátování odstavce nejsou příliš patrné.
Jeff Logos
03. 06. 2018Bohužel graficky nezvládnuté, chybí odstavce, přímá řeč, aby to bylo čtivější. Odrazuje délkou a množstvím údajů a jmen, ve kterých se čtenář ztrácí. Škoda, více péče slovesnému zpracování by dílu prospělo.
Určitě rozhodit. Také jsem nečetla. V knize se to čte jinak, než na monitoru. Ale zajimavé to může být. :-)