Nečekané setkání

Petr ležel doma s angínou. Rozmýšlela jsem se, jestli ho mám navštěvovat. V pondělí byl zachumlaný do deky ani se na mě nepodíval. Zrovna mi to nebezpečně slušelo, určitě bych se mu v krátké sukýnce s volánky líbila. Měla jsem v plánu prožít s ním pálení čarodějnic na místním hřišti. Dokonce jsem nešla do školy, abych byla čilá pro tuto magickou noc.Bohužel se moje velké sny úplně rozplynuly.

 

Dnes je středa, Petrovi by mohlo být lépe. Když jsem lesní zkratkou přijížděla na kole k jeho domu jeho červené auto před vchodem zaparkované nebylo. Možná je zdráv a teprve přijede z práce.

Počkala jsem asi deset minut. Nikde nikdo, tak jsem vyrazila k domovu. Náhle jsem si všimla, že mám celou dobu obráceně ponožku. Vyzula jsem se a nedostatek opravila. Trochu jsem doufala, že Petra cestou potkám. Najednou se po kamenité cestě řítilo červené auto. Značky aut a tvarů mě nikdy nezajímaly. Rozpoznávám je podle čísel. Zadívala jsem instinktivně na poslední dvě čísla 99. Ano, tohle autíčko patří Petrovi. Ve voze seděl nějaký vysoký kluk v leteckých brýlích. Prostě „ masér“.

A ejhle, za volantem sedí můj Marek? Moje velká platonická láska. Chtěla jsem se za ním otočit a zrovna mě zdravila nějaká Petrova sousedka. Nechápu proč. Nikdy mě v téhle ulici lidi nezdravili. Usmála jsem se na ní a opětovala pozdrav. Rychle jsem se otočila a pádila za Markem.

 

Překvapilo mě, že mě ani nebušilo srdce, možná na sledování mých emocí nebyl čas. Než jsem dorazila k Petrovi, Marek byl už uvnitř. Chvíli jsem stála na chodbě, abych se ujistila, že ten krásný řidič je vážně Marek. Podle hlasu jsem ho bezpečné poznala. Zrovna se bavil o mě, ale moment, proč nezastavil když mě potkal?

Zaklepala jsem a vstoupila do další chodby. Marek stál zády na prahu ložnice. Měl na sobě černé pracovní kalhoty a černé krátké tričko. Normálně černou nesnáším, ale na Markovi jí snesu. Jemu sluší všechno.

Impulsivně jsem ho chytla za zadek.

„ Ahoj, co tady děláš? Ty ses vrátil?“

Nejraději bych ho pořádně objala a už ho nikdy nepustila. Neviděla jsem ho půl roku. Byl pracovně v cizině, ale před nemocným Petrem jsem měla zábrany. Opravdu vypadal hodně nemocně.

 

Marek se na mě překvapivě otočil.

„ Vůbec se nepřibližuj, všude jsou bacily,“ řekl smutně Petr.

Bylo mi ho líto.

„ Nechápu co tu děláš? Copak tě Petr pozval?“ zlobil se Marek.

„ Chtěla jsem mu udělat radost, zeptat se jestli něco nepotřebuje,“ řekla jsem zmateně.

„ Nic nepotřebuju a zavřete dveře, táhne sem,“ poručil Petr.

„ Brzo se uzdrav,“ řekla jsem a rozloučila se.

 

Pohlédla jsem na Marka. V jeho očích mu hráli všichni čerti. Rázem jsem zapomněla, že mě vlastně ani nepozdravil. Oba jsme věděli, že až bude Petr fit, čeká nás další neopakovatelná dobrodružství. My jsme nerozlučná trojka. Petr je můj nejlepší kámoš a Marek? Doufejme můj budoucí kluk. A proč si Marek půjčoval Petrovo auto, mi v tuhle chvíli bylo úplně jedno.

---