Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seIntuice
Autor
gd
„Měla by sis na něj dát bacha.“
„Proč? Mně přijde dobrej…“
„Já ti nevím, nějak se mi nezdál.“
Svou intuicí se paní Burešová řídila, kdykoliv řešila nějaké zásadní dilema. Třeba když zůstala sama s dítětem a objevil se ten šífák z Děčína. Vzal by si ji i s děckem, ale neměla z něj ten správný dojem, určitě by neměl Klárinku rád. Vozil jim sice dárky z Německa, všechny panenky, co má Klára na poličce nad postelí, jsou od něj, ale její instinkt tehdy prostě řekl ne.
„Mami,“ vztekala se Klára, „ty mi to musíš vždycky zkazit.“
Matčin názor ji vůbec nezajímal, chtěla se prostě jen utvrdit ve správnosti svého rozhodnutí. A místo toho jí ho matka začne rozmlouvat… Copak nechápe, že tohle je vážně objev? Líbil se jí, ona se snad líbila jemu, byl pozorný, milý a nebyl škrt, když došlo za placení. Na takového chlapa čeká roky.
„Já si myslím, že to je moc hezkej a milej chlap, v posteli je taky dobrej,“ vypočítávala kladné stránky svého nového partnera, „tak proč bych s ním neměla chodit? Vždyť jsi ho teď viděla sama, tak musíš uznat, že je úplně v pohodě.“
„Když já ti nevím,“ přestala na chvilku paní Burešová mýt nádobí a zadívala se na Burešovou mladší. Ta se právě cpala dalším chlebem s máslem, na který nasypala silnou vrstvu kořeněné alpské soli. Určitě bude mít potom špatnou pleť, napadlo Burešovou, ale nahlas nic neřekla, teď šlo o mnohem důležitější věci.
„Vypadá hezky, to jo…“ utírala si Burešová ruce do šusťákových tepláků, které dostala od Klárinky na chození do fitness centra, kam nechodila a chodit nebude, protože už má svoje léta a mužské nezajímá, tak co by se dřela. Snažila se zformulovat ten matný pocit, který v ní vzbudil nedávný návštěvník, a přitom si pomalu utírala ruce a sledovala, jak se kousky pěny vsakují do látky, až na povrchu zůstala jen mokrá skvrnka.
„Ale měla jsem z něj prostě takovej špatnej dojem.“
„Jakej dojem, proboha?“ zavyla zklamaně Klárinka, která pochopila, že matka má jedno ze svých pověstných tušení. Raději si vzala ze sáčku další chleba, namazala si ho silnou vrstvou másla a štědře posypala bylinkovou solí.
„Nesol si ten chleba tak, Klárinko!“ neudržela se Burešová při tom pohledu. „Vyskočí ti pupínky na obličeji.“
„Ten mám poďobanej tak jako tak,“ pokrčila rameny Klárinka a klidně se zakousla do přesoleného krajíce. „A snad si můžu dát něco pořádnýho k jídlu, když jsem k obědu dostala takovou somráckou porci.“
„Ale Klárinko,“ matka cítila, že tenhle rozhovor je důležitý pro budoucnost její dcery, a nechtěla se hádat. Velice smířlivým tónem upozornila dceru, že pouze chtěla, aby při slavnostním obědě vynikla její střídmost a snaha o udržení štíhlé linie
„To jako, že bych měla zhubnout, nebo co?“ neocenila Klára matčin diplomatický přístup.
„Nechytej mě za slovo, Klárinko,“ požádala Burešová svou dceru, která by skutečně potřebovala trochu shodit, „to stejně není důležitý. Důležitý je, když jsem se na toho tvýho kluka dívala, tak jsem najednou měla takový tušení…“
„Tušení. A je to tady…“ ušklíbla se Klárinka.
„Neškleb se, Klárko,“ bránila Burešová své předtuchy. „Já jsem toho v životě už hodně viděla a prostě poznám, co je kdo zač. A na tom tvým novým, Zdeněk se jmenuje, že jo? A na tom tvým Zdeňkovi mi prostě něco nesedí.“
„A co?“
„No to přesně nevím, ale raděj by sis měla dávat pozor, než si s ním něco začneš.“
„Matko,“ nadechla se zhluboka Klára, což nebylo zcela bez nebezpečí, protože v jejím jícnu se pořád potulovaly částečky chleba s máslem. „Tvoje rady do života jsou opravdu neocenitelný.“
„Když ty si nenecháš poradit,“ zavrtěla hlavou Burešová, „já bych byla hrozně nerada, abys udělala nějakou chybu. Věř mi, já vím, o čem mluvím. Já jsem v životě udělala dost chyb, abych věděla, jak to bolí.“
„To je ovšem úžasná kvalifikace pro tebe jakožto mýho poradce pro intimní vztahy. První chlap tě nechal samotnou s děckem a ten druhej byl idiot, kterej potřeboval srazit ze schodů a zlámat vaz. To je ostatně jediný, čeho ve svým životě lituju – že jsem to nikdy neudělala, ačkoliv chuť jsem měla vždycky.“
„Takhle nemluv, Klárinko!“ zastala se Burešová svého zesnulého manžela.
„Co nemluv?“ dostávala se Klára do ráže. „Přísahám, že kdyby se dřív neuchlastal, tak ho z těch schodů fakt skopnu. Prase jedno ožralý! Ještě se ho zastávej, taky ti zkazil život, jen se podívej, jaký máš vrásky…“
Burešová se trochu přikrčila u dřezu s nedomytým nádobím. Byly okamžiky, kdy se svojí dcery bála, okamžiky, kdy se v její dceři projevila síla a rozhodnost, která jí samotné v důležitých chvílích chyběla. Za ni rozhodoval neviditelný, avšak ne neomylný rádce uvnitř její hlavy.
„Zkazil ti život,“ pokračovala nelítostně dcera, „ale já si svůj život zkazit nehodlám, rozumíš? Já si budu dělat, co chci. Vůbec nechápu, proč jsem se tě ptala na radu. Zrovna tebe. Co ty mi máš co radit? Jak si zkazit život, to tak jedině…“
„Ale Klárinko…“
„Co Klárinko? Máš zas nějaký tušení? Nějaký pitomý tušení? Všimla jsi si někdy, milá maminko, že ty tvoje tušení jsou bez výjimky absolutně mimo? Když konečně potkám hezkýho, milýho chlapa, kterýmu nevadí, že jsem tlustá, nevrť hlavou, jasně že jsem tlustá, copak si myslíš, že jsem se nikdy neviděla v zrcadle? Ale jemu to nevadí, má mě rád a já ho nepošlu pryč jenom proto, že máš nějaký tušení…“
Burešová nešťastně sledovala svou dceru, ale tu smutek v matčiných očích ještě víc rozohňoval. Přesně takhle se choulila u dřezu, když na ni řvalo to ožralý prase, napadlo Kláru. Přesně takhle koukala a nikdy nic neřekla, ačkoliv měla říct to, co se právě teď chystala říct ona.
„Seru na nějaký předtuchy,“ vyskočila Klára od stolu a křičela na svou vyděšenou mámu, „seru na intuici. Kvůli debilní intuici jsi poslala pryč toho šífáka a vzala sis místo něj hajzla, kterej nás obě nenáviděl. Měla jsi se vykašlat na nějakou intuici a poslat ho rovnou do háje, dřív než z tebe udělal úplnou trosku. Podívej se na sebe – stará, utahaná baba v teplákách u dřezu…“
Klára ztichla. Uvědomila si, že stojí těsně u svojí matky, že na ni jak hysterka ječí sotva z půl metru. Nechtěla být nepříjemná, ale bála se, že skončí stejně jako ona osamělá, unavená, bez nároku na štěstí. Nesmí takhle skončit.
„Promiň…“ Klára šla pryč, ve dveřích se však ještě zastavila. „Promiň, ale prostě si nenechám radit od člověka, kterej si vlastní život parádně podělal. Zorganizuju si svůj život, jak budu chtít sama. Jo, samozřejmě že si ho možná poseru taky, ale možná ne.“
V poslední větě byla tak krásně divoká naděje, že stála Kláře za zopakování, ještě než definitivně odešla.
„Ale možná ne, mami.“