Vaječná melanž

Vaječná melanž

 

         „Krucifix, jak je to možný. Dyk je to jen takovej kousek, a už potřetí jsem vedle“, nespokojeně nadával Pochman, statný a v ramenou rozložitý sedlák. V lokále hospody U Velíšků v Čépnu, jak byli zvyklí starousedlíci nazývat starou hornickou obec Čepirohy, se odbýval urputný zápas.

„Já ti říkal, že se netrefíš. Máš to marný, syrovým vejcem se netrefíš“, posměšně odpověděl domýšlivý zahradník Richtera, novopečený rolník, majitel zpustlé usedlosti po německém fuhrmanovi Otto Scheinerovi.

Do bitvy v hospodě se neúspěšnými pokusy postupně zapojovali další sedláci, notně posíleni rumem a řezaným brandy, slivovicí a Mosteckou desítkou. Koncem března roku 1946 bylo co oslavovat. Bylo po válce, poměry se konsolidovaly, v lidech ještě bylo nadšení z možnosti užívat svobodu v míru a klidu a hledat nové možnosti uplatnění.

         Početnou skupinu v hospodě tvořili štamgasti, místní sedláci, kteří v březnu roku 1946, na slavnostním shromáždění v Havrani dostali od ministra zemědělství Julia Ďuriše dekrety na vlastnictví třinácti hektarů půdy. Přes noc se tak stali ze zemědělských dělníků, zahradníků, živnostníků a zasloužilých bojovníků statkáři, sedláci, i správci mohutných majetků. Novými sedláky se stali i Volyňští Češi. Také do Čépna se přistěhovala jedna rodina z Volyně. Rodiče se dvěma syny a dvěma dcerami si šikovně nechali přidělit každý po jednom dekretu a rázem se stali největšími sedláky v širém okolí.

         Já za pultem ve výčepu. Sám. Navštěvoval jsem poslední ročník měšťanské školy, a jakožto předpokládaný budoucí dědic hostince jsem byl uznán za schopného obsloužit příchozí hosty. Táta byl jednatel místního Sboru dobrovolných hasičů a měl důležitou poradu, máma byla na schůzi výboru pobočky Červeného kříže.  Hospoda byla ten večer moje.

         Lokál se postupně zaplnil pestrou směsí návštěvníků, místních sedláků, brigádníků ze šachty, živnostníků a všelijakých pochybných existencí, na ostatních se přiživujících bavičů.

         Sortiment nabídky nebyl příliš rozsáhlý. Točil jsem mosteckou desítku a naléval rum nebo slivovici a borovičku. Stačil jsem ještě k tomu obsluhovat stařičký gramofon

 a několika deskami s populárními písničkami, polkami a valčíky. Byl to mechanický přístroj s natáčecí klikou v dřevěné skřínce The Gramophone Co. LTD Hayes Middlesex England, který měl v přední části dvířka k regulaci hlasitosti a odklápěcí víko. Nahoře byl talíř se sklápěcí přenoskou, spouštěcí páčka a zásobník jehel. Měli jsme díky mamince ještě několik šelakových desek Esta a Ultraphon. Písničku s Inkou Zemánkovou Slunečnice jsem musel pokaždé s novou jehlou Supraphon opakovat nejčastěji.

         Zábava byla plná humoru a bylo těžké rozumět, o čem jednotlivé skupinky hovoří. Občas někdo začal zpívat a ostatní se valem přidávali. Mě vyhnali k pianu a musel jsem je doprovázet. Ve zpěvu vynikal partyzán Voráček, který vyskočil na židli a s rozpaženýma rukama začal zpívat:

Tichá noc, tmavá noc, krásna je. 

Na horách partizán bojuje.
Mesiačik, ten celú noc nejde spať, 
s partizánom musí stráž držať.
 

Po první sloce se již přidalo několik hostů a píseň zaburácela lokálem jako u nějaké vatry v Nízkých Tatrách.

Keď vyjde partizán von z hory,
srdce mu bojové zahorí.
Slováci, poďte všetci do boja,
mať naša, Slovenská, Vás volá.
 

K táhlé bojovné písni chyběly již jen samopaly a granáty.

Národ náš Slovenský nie si sám,
na horách stráži ťa partizán.
Tam bojujú Česi aj Slováci,
bratia Rusi, Srbi, Poliaci.

Když píseň dozněla, ujal se partyzán Voráček vyprávění a vzpomínal na svůj úspěšný zásah vajíčkovým granátem do střílny bunkru. Zejména zdůrazňoval, že nepřesnost by stála jejich životy. Zásah musel být přesný, ne na metry, ale na centimetry.

Někteří pivaři pochybovali, že by se tak přesně trefil?

         „Tak přesně?“ ptali se někteří nedůvěřivě.

         Voráček vysvětloval trpělivě, že střílna, to byl malý otvor, asi jako támhle na dveřích. Ukázal při tom na dveře do chodby, ve který bylo v jejich horní části malé větrací okénko.

         „Šlo o všechno, musel jsem se trefit přesně.“

         „No jó, granátem se do takové díry trefíš, ale zkus to vajíčkem a uvidíš, že ho tudy neprohodíš ani za nic!“ přesvědčoval ho Richter

         „Prosím tě, co to povídáš, tou dírou prohodím na tuhle vzdálenost cokoliv.“

         „Cokoliv možná, ale vajčko ne. Tím se netrefíš!“ nedal se Richter a trval na svém.

         „Pánové, granát se vrhá, ale nehází,“ poučoval opilce autodopravce Ksander, který absolvoval základní vojenskou službu již před válkou.

         „To je fuk, budeme tedy vrhat, sázím rovnou dvacku,“ prohlásil Ježík.

         Tak se zrodila bitva o prvenství v prohození vajec skrz malé větrací okénko vstupních dveří a začaly sázky, podnícené majetnickým furiantstvím a vypitým alkoholem.

         Raněný účastník pražského povstání, sedlák Ježík, poslal pro košík vajec. Přinesla mu je docela ochotně jeho holandská mladičká manželka Enema v domnění, že bude připravovat pro přátele oblíbený pokrm se slaninou. Když pochopila, o co se jedná, bojiště rychle opustila. Jen něco vykřikovala něco, čemu nebylo rozumět. Asi to bylo holandsky.

         Postupně si vsadili a začali házet. Každý měl do soutěže tři vejce.

         „Za čáru, za čáru, musíš za čáru,“ napomínal Ježíka pachtýř Veverka, původně zahradnický dělník ze zoologické zahrady v Olomouci. Byla to nejvzdálenější spára v dlaždicích u protější stěny.

         „Vejce nesnáším,“ křičel filozof Voplatka, prý nevinně odsouzený za kolaboraci s Němci. 

         „Taky jó, ty scholastiku, vejce přece snáší slepice,“ protivil se mu brigádník Burda, který s ním na šachtě sušil písek pro lokomotivy.

         „Tohle je ale nová sportovní disciplína kamaráde, světovej mač.“

         Okénkem do chodby postupně prolétlo jen několik vajec. Ostatní se rozprskávala o dveře, a skončila v lokále na zemi. I na chodbě rozprsklá vejce klouzala po stěně na dlaždice. Úsilí o prohození syrového vejce skrz okénko se měnila až v zuřivost některých již opilých rolnických furiantů. Kdo se netrefil, platil rundu.

         Ksander šel pro další střelivo, uklouzl na louži z vaječné břečky, vytáhli ho a do hospody pak lezli oknem přes zahradu.  Další vejce nechal přinést v ajmru povozník Pachman, který vykřikoval, že jeho nejoblíbenější Lenghorky mu přinesou štěstí.  

         Volyňáci se chtěli vytáhnout a přinesli vejce husí. Nebyli k vrhání připuštění pro nesplnění podmínek. Vzali to jako urážku a Vasil pronesl:

         „ Já jsem to báťuškovi říkal, že se sem nemáme z Volyně vracet.“ Ještě si postěžoval: „Zolotaja naša Malinovka.“

         Velkostatkáři Skopalíkovi, zemědělskému inženýrovi, přinesla přes zahradu jeho hospodyně několik vajec, kterými se trefoval přesně. Byl však diskvalifikován, protože jak se ukázalo, měl je uvařené na tvrdo. Zbytek vajec mu byl zabaven ve prospěch hladových brigádníků ze šachty, kteří je okamžitě s chutí snědli.  Někdo přinesl poťouchle i několik vajec zkažených. Nepodařilo se zjistit, čí vejce to byla, ale následky byly ohromující.

         K pivním výparům, cigaretovému kouři a zpoceným tělům ze šachty se přidal typický smrad sirovodíku, který se jen těžko větral okny na zahradu.

         Ze soutěže byl také vyloučen obézní statkář Kolmistr, který prohodil tři vejce naprosto bezchybně. Prozradila ho rána do stěny na chodbě. Házel místo čerstvých vajec

podlkladky. Byl nejen vyloučen ze soutěže, ale odsouzen k zaplacení piva pro celou hospodu. Nakonec ho malorolníci vyhodili oknem na zahradu, kde usnul.

Nevěděl jsem kam dříve skočit. Jestli točit pivo a nalévat rum, nebo se věnovat soutěži. Vrháním rozvášnění sedláci, za povzbuzování brigádníků si vymysleli, že za každé správně prohozené vejce musím na piáno zahrát slavnostní fanfáru. Zvolil jsem fanfáru ze Smetanovy Libuše a všichni k tomu řvali:

„Pitná voda, ze záchoda, a těch vajec, není škoda!“ Pro některé borce jsem to musel několikrát opakovat.

         Z chodby jsem uslyšel temný přidušený výkřik a žuchnutí připomínající pytel se zrním spadlý ze sýpky. V zadních dveřích u výčepu se objevil majitel konzumu odnaproti Vlastimil Zachar. Neměli jsme ho rádi. Při stříhání ústřižků z potravinových lístků vždycky pronášel sprostá slova. Ve zdvižené ruce držel džbánek, se kterým si přišel pro svá dvě pivka. Po zádech a po kolenou mu stékaly zbytky vajec se skořápkami, když v temné chodbě uklouzl po směsi rozbitých vajíček, která prolétla okénkem. Třesoucím se hlasem mi řekl:

          „Jako vždycky, ale tohle si odsereš mrně. Máš štěstí, že se džbánek z Domažlic nerozbil.“

Sedlák Richtera navrhnul, aby se házení také zúčastnil partyzán Voráček, který soutěž svým vyprávěním vyvolal.

„Ať dokáže, jak umí mířit, jak trefil střílnu!“ K tomu ještě hulákal: „Smrt fašizmu, svoboda národům!“

Voráček se chopil příležitosti dokázat svoji neohroženost a statečnost. Dostal tři vejce od sedláka Pochmana a zaujal patřičný postoj. Hned první pokus mu nevyšel, protože v tom zaujetí si představil místo okénka ve dveřích střílnu fašistického bunkru, a vejce ještě před odhozením v ruce rozmáčkl. Bílek se žloutkem se rozprskl na statkáře Kolmistra, stojícího zvědavě vedle Voráčka. Jak mu uhýbal, uklouzl a spadl na zbytky rozlitého vejce na zemi. Pocákání ho rozčílilo a ještě vsedě na zemi začal křičet:

„Je mrtvej, netrefil, je vyřízenej, dostal dávku.“

Svoje výkřiky zdůrazňoval blekotáním ta-ta-ta-ta-ta ve snaze napodobit kulomet. Další granátová vejce Voráček prohodil přesně a stal se vítězem kola.

Kolem jedenácté byla munice vystřílena a střelci, zmoženi pivem a slivovicí se posadili kolem Voráčka, který líčil další temné události partyzánského života. Venku před vchodem seděl na zemi holič Janda, který se ustanovil jako rozhodčí soutěže, ale nevydržel množství vypitých panáků a piv a na čerstvém vzduchu usnul.

         Když se otec vracel z hasičské porady, lekl se spícího Jandy a začal ho budit. Po mohutném zacloumání ze sebe Janda dostal jen varovné heknutí:

         „Vašku, nechoď chodbou, lez domů voknem ze zahrady,“ a usnul znovu.

         Táta do chodby nahlédnul a bylo mu špatně. Šel do zahrady k oknu a vlezl do lokálu. Zařval:

         „Všechno ven, konec, závěrečná, vypadnout,“ což musel několikrát opakovat, aby to začalo působit.

         Autoritu měl, protože se všichni opilci skutečně vyškrábali ven oknem na zahradu. Největší potíže byly se statkářem Skopalíkem, kterému při protahování jeho sto deseti kil málem zlomili ruku. Statkář Ježík byl uznalý a slíbil otci zaplatit veškerou škodu a darovat kopu vajec. Mně otec vynadal, co jsem to dovolil za bláznovinu a sdělil mi, že si to se mnou vyřídí, což následně splnil. Maminka tu noc přespala u sousedky.

---