Čtenářka

Děkuju! :-)

*

Další pořádný střep. Běží jako poklidný splav, přestože je nabitá drobnými obrázky. Moc hezká.

Prosecký - Valentina Osejevová - Dinka. Po letech 2. díl - Sbohem, dětství...  V první části znám mnoho pasáží téměř zpaměti... četla jsem ji tak 100x... nejméně.

Díky ti!

Radovane, to bys musel znát mojí mámu:-)))

díky...

první dva verše naladí, člověk chytí slinu k dašímu čtení a nelituje, má to malebnost dávného dětství, krásu popisu uchvácení knihou, která dává zapomenout, že má dívka dotáhnout úkol

malej rozpor mám v: 

maminka úlekem zastavila nohy

i ruce poletující velmi rázně 

spodní půlka těla úlekem zdřevěněla avšak se horní se nelekla vůbec ... nesedí mi "i" ... protože znamená - k zastaveným nohám přidm ještě něco, co se úlekem zastavilo taky. Jenže ono ne -ruce poletují.

Aniž jsem tušil - tak to bylo myšleno...

Oldjerry, to asi bude šťastným dětstvím a pak už přišla někdy ne moc dobrá realita, takže se to podepisuje...Díky

Tohle je perfektní, ale je to jako psané od někoho jiného, opatrně bych řekl jistým způsobem lepší, než jak píšeš teď. Je to asi trochu i námětem, který je úsměvný beze stopy tragičnost...*

Mari, je to tak, objevuju maličkosti, ale až po letech, a tuším, že mne hodně ovlivnily...díky za hezký komentář:-)

Mně v dětství nevěřili, že je možné přijít pozdě, protože se člověk začte a zapomene na čas... Přemýšlím u toho, co v člověku zůstává, jak to jsou ty nejjednodušší chvíle s lidmi, které v okamžiku, kdy se odehrávají, nemají skoro žádný význam. M.

Zdeňku, moc ti děkuji.

báseň povídka, to je správná cesta

Vzpomínky ano, a když je zbyvíš té ukacanosti, vznikne báseň. Netvrdím, že to je ukecané, jen se mi zdá, že občas něco by tam nemuselo být. Kdysi mi do redakce nosila jedna žena svoje texty a já je musel zkracovat na potřebnou délku. Ona se někdy kvůli tomu vztekala a já jsem jí říkal, že nejde o to, že by se mi ty vyškrtnuté pasáže nelíbily, ale že nemůže psát systémem nabalující se sněhové koule, kdy jedna asociace vyvolá druhou, ta třetí a tak dál.

kvaji, díky, žes četl, je to polopoezie, a možná je moc ukecaná, jako jsou všechny vzpomínky...

Dávám tip za tu sloku začínající - běh je vždy pomalejší... Poezii v sobě máš, to je nepochybné, u textů tohoto typu je ale vždy velmi ošidné rozhodnout, jestli tam všechno dát, lidově řečeno, jestli to není moc ukecané.

Mne to napadlo okamžitě - dobře, žes prstíkem ukázal...byl to balast

Goro, to je přece jen můj pocit :-) ! Kdyby se někdo hrabal takhle v mém "dílku" vidím rudě... a pak modře... pak šedě.. a pak možna bíle :-) Nic ve zlém, kočko!

PS. Tím, žes eliminovala naše "jádro pudlíka", akcelerovala jsi introdukci na světelnou rychlost! Vidíš, ani mě nenapadlo, že bys to měla šmahem vyhodit :-) To jsou věci!

Budu víc vážit slova, moc dík.

... a jen noticku k mému prudění... když tam bude "nepočítaně", dojde ke zvolnění hned v prvních verších, jakési nečekané katarzi (osobně bych zvolil dokonce odvážnější: ...

Těch kroků!

Nepočítaně.

Ke staré zahradě za městěm za tratí

nebo

Těch kroků

Nezpočetných... atd...

Vím, proboha, že každý píšeme, vidíme a cítíme jinak... ale ruku na srdce "Těch kroků/Nepočítaných"... atd... mě to prostě nesedí a dalas tam to, cos měla na srdci a na jazyku okamžite. Což není někdy na škodu, to ano, ale dalo se to prostě napsat lépe. Z mého pohledu! Nic víc

Hade, máš pravdu, hned změním...jako děcku se mi to zdálo PEKELNĚ daleko...

Snad se nebudeš zlobit... když se zastavím/skončím nejprve u introdukce, G. Jen můj subjektivní názor. První čtyři verše jsou skvělé... razím zásadu, že když tě v próze nechytne za pačes/hrdlo první věta (v poezii první verš... tedy když receptora/čtenáře necvhytne... pak těžko doháníš "Bycha". Mám VELKOU výhradu:

"těch kroků

nepočítaných..."

to je prostě fádní, tento veršo"pád" jsme slyšeli a četli stotisíckrát... proboha... popusť uzdu formě, myšlenkám a pocitům, což takhle:

"Těch kroků

Nepočítaně..."

Já to tak četl a prostě mne zklamalo, že jsi zvolila - a ještě k tomu křečovité - adjektivum "nepočítaných".

Ke zbytku se vrátíml, ale tohle jsem ti chtěl napsat.

Jeffe, jsem ráda, žes také nahlídnul ke mně, dík:-)

Dík, působí na mě velmi zvukomalebně a myšlenky šlehají jak bič. Krása

Movsare, snad jsem se našla /konečně:-)/, děkuju ti.

líbí se mi to velmi. tohle ti myslím sedí nejvíc. a cením civilní tón  inostalgii nijak dramatickou, o to věrnější.

Asi si vyvěsím vlajku - norskou:-)))

Vážně. Díky!

běh je vždy pomalejší než touha splnit úkol. Šlo by, jak říkají slováci

*

Yane, díky ti,  a psaní zdar:-)

Já jsem myslel, že vracet se pro zapomenutý věci přináší smůlu. Hezký, ahoj Y.

Díky moc, Petro, a zdravím:-)

Irčo, díky :-))), čau-čau má tmavě modrý jazyk, to mě tehdy na něm  také zaujalo.

Štírka: děkuji moc, ano, próza v poezii, snad:-)

Velmi  sugestivně a poeticky podáno.... Přenáší časem a navozuje čas dětství... Všichni se v něm můžeme nalézt i ztratit. Paráda.

(je to - zdá se -příběh, podaný formou volného verše...

Jani, mne taky zajímala zvířata, na ně by mne "utáhl" každý...

Čau-čau byl pes, po kterém jsem toužila, prý má modrý jazyk:-)) a ta lví hříva je úžasná! Děkuju za krásnou příhodu.

Moc hezká vzpomínková báseň,  která mně také něco připomněla - klíč na krku, echa nárazníků (bydleli jsme poblíž nákladového nádraží), a také zapomenutí se :-)))  TIP

Já jsem se obvykle zapomínala u zvířat, každou kočičku nebo pejska jsem si musela pohladit.  Jednou, to mi bylo asi osm let,  jsem z toho měla obrovský průšvih. Hrála jsem si s dětmi od nás ulice a kolem šel starší pán se psem čaučau. Huňatého psa, připomínajícího víc medvěda, jsem viděla poprvé a byl jím natolik očarována, že jsem psa s pánem doprovázela asi 2 km až na Floru, což bylo asi 2 km. Nemohla jsem se s huňáčem rozloučit, vyptávala jsem se ha něj, až jeho pán mi u stanice tramvaje řekl, že bych se měla vrátit, aby mě doma nesháněli. Strach jsem neměla, věděla jsem, že se vrátím domů přibližně v době, kdy se bude vracet maminka z práce. Přišla o trochu dřív, no snad by se nic nestalo, ale,... když přicházela k domovu a v houfu hrajících si dětí mě neviděla a zeptala, kde jsem, děti odpověděly,  že jsem odešla "s nějakým pánem se psem a že už je to hodně dlouho". A doma bylo "veselo", výprask ještě pak i večer, když se vrátil z práce tatínek. To, abych si zapamatovala, že s cizími lidmi nesmím nikam chodit. Myslím, že jsem dostala dobrou lekci do života.

Dodolo,. děkuju za tvůj komentář.

Leraku, díky ti, a jserm potěšena, že znáš Dinku Valentiny Osejevové!

Vlídný humor a nadhled, mám ráda tvé verše s rodinnou tématikou, návraty do dětství.

Já bych si přidal svoji maličkost. Tvým krásným a patentním klíčem je odemykání naší vzpomínky a nostalgie. Dílko nabádá k rozjímání nad uplynulým časem, který si bereme jako čas, který jsme prožili dle možností a adrealinem našeho mládí. Krasné i když s vlezlou patinou "bolesti" nenávratnosti času. Tak jedna sdílená společná struna a jeden akord! (Jsem rád, za Tvoji připomínku Dinky.)

Evži, děkuju za hodnocení osobní vzpomínkou:-))

Já klíč neměla, mamka byla furt doma. Záviděla jsem ostatním a taky chtěla být chvilku sama. :-))) /T

Kočkodane, tvůj literární vkus mne udivil:-), a díky

děkuju, Diano, jsem ráda, že je ti něčím blízká

Milé - taky jsem bývala ta starší s klíčem na krku. A inspirativní - vždycky mi vyvoláš nějakou vzpomínku :-)*

lastgasp - moc děkuju!

Snad jen lyricky povzdechnu. Krásné zamyšlení, věk s klíčem na ktku je ten nejzajímavěší. Co vše se dá ve verrších říci. Umíš to. /T

děkuju, bixley:-))

Hezká příhoda z dětství podaná ve verších!

Líbí se mi dělení do veršů:

já jako ta starší 

již rozumná

dcera s klíčem na krku