Fatimin deník 5

Příběh, který hodláte číst je pouhá fikce autorova. Nic z uvedených událostí se nezakládá na pravdě. Události a jména jsou smyšlené. Podobnosti se skutečnými lidmi a událostmi jsou tedy naprosto náhodné.

Následující den při snídani Ismaíl vytáhl krabičku se zásnubními prstýnky. Osobně mi prstýnek navléknul. Prsten byl mohutný s modrým kamínkem a na mé stále ještě dětské ruce se trochu nepatřičně vyjímal. Stala jsem se jeho snoubenkou. Matka výjev pozorovala a obřadně vytírala slzy dojetí. Všichni jsme padli na kolena a setrvali v krátké modlitbě. 

Když Ismaíl pomáhal mé matce zvednout se z koberečku a postavit se na nohy, tak dojemně prohlásila:

" Jak jsem šťastná, že moje holčička našla dobrého ženicha. Až odejde z domu, bude se mi po ní velmi stýskat." Nedalo mi to a trochu jsem se ušklíbla. Nepředstavovala jsem si, že se budu ve dvanácti vdávat.

 

Po snídani Ismaíl s otcem kvapně odjeli za podnikáním. Matka mi svěřila, že brzo opustíme Darfúr a budeme se stěhovat do Chartúmu, hlavního města.

"Ale neboj se, budu ti nablízku. Ismaíl se bude stěhovat z Káhiry a taky kupuje v Chartúmu dům." uklidňovala mě.

Bylo mi jedno, co říkala, myslela jsem na to, co přijde v noci a bála jsem se večera. 

 

Rodiče byli rodáci z Darfúru a matka někdy, když byla dobře naložená, tak vzpomínala, jaké to kdysi bylo pěkné místo k žití, i když ve městě i v celé oblasti převládali křesťané, které z duše nenáviděla.

V posledních létech do Darfúru přicházelo hodně uprchlíků, hlavně z Ugandy, taky křesťanů a ve městě přibýval nepořádek, rozbroje a občas se ozývala i střelba.

Matka často vyprávěla, jak uprchlíci drancují domy a znásilňují ženy a z toho důvodu taky nechodila ven.

 

Otec s Ismaílem se vrátili a rovnou jsme zasedli k večeři. Zase se vedly obchodní a politické řeči, kterým jsem nerozuměla a tentokrát se k oběm mužům přidala i matka.

 

Šla jsem si tedy lehnout. 

 

X X X 

 

Postel, na které jsem ležela, mi byla těsná. Na hrudi mi rostl kámen obav a strachu. Ismaíl byl hrozný. Ani mě nenapadlo, že bych jej mohla milovat. Oči mi zaplavily štiplavé slzy. 

Ležela jsem v naprosté tmě. Zoufala jsem nad osudem. Kvůli návštěvě jsem opomněla i podvečerní modlitbu.

V boží bázni jsem se spustila z postele. Poklekla jsem na modlitební kobereček. Pohroužená v rozjímání jsem se v náručí všeslitovného Alláha stávala součástí skal, stromů, hvězd. Přála jsem si, aby mě Alláh pomohl zapudit pamět, aby neplatily a byly mi zapovězeny obrazy znásilňování, které jsem si představovala na ostrém kamenitém loži s Ismaílem.  

    

         X X X

Nejprve tenký pruh světla přicházející z osvětlené chodby rozřízl tmu. V duchovní pohrouženosti jsem ani nezaznamenala vrznutí dveří. V rozšiřujícím se kuželu světla jsem spatřila Ismaíla. Rudá tečka dohořívajícího doutníku mu zářila z prostředka obličeje. V polotmě vypadal jak pekelná zrůda. 

    „Lehni si na postel.“

    „Vysoukej si noční košili!“

    Podíval se na dohořívající doutník. Zdál se mu ještě dost dlouhý ke kouření a tak jej vrátil do úst. Byla by škoda jej zahodit.

    

    Vstoupil do mě najednou, celý. Rychle, neurvale, jak byl zvyklý i jednat a rozhodovat se. Suchá sliznice bolela, stále ještě citlivé jizvy se v křeči stáhly. V hlavě se mi sputil vodopád vzpomínek na prožitá utrpení. Oči se opět utápěly v  slzách, hořkých a palčivě nenávistných.

    

    Ismaílova exploze po krátkém suchém styku mě pálila v útrobách jak horký vosk. 

    Můj manžel vstal, natáhl kalhoty, zkotroloval krev na prostěradle.

 

    Odklepl dlouhý popel z doutníku a odešel z místnosti s klidným úsměvem na rtech: Uzavřel dobrou smlouvu. Koupil pannu. 

   

    Do zvuku zaklapávajících dveří jsem vyzvrátila první dávku ze žaludku.

 

…to be continued. 

---