Vladimír Körner – Písečná kosa

Na začátek malý kvíz: co mají společného Údolí včel, Lékař umírajícího času, Adelheid, Zánik samoty Berhof? Ano, krom toho, že se jedná o poklady československé filmové tvorby, je to autor jejich knižních předloh Vladimír Körner. Jen málokdo si může zapsat tolik (kvalitních) filmových adaptací vlastní tvorby jako dlouholetý dramaturg ze severní Moravy. Krom jeho zaměstnání ve filmových studiích může být důvodem i historická povaha jeho díla, která se zdánlivě vyhýbá konfliktní politické současnosti. Je skoro až s podivem, že Písečná kosa, zasazená do vrcholného středověku, svou přímou filmovou adaptaci nemá.

Mladý Alwin v den patnáctých narozenin opouští rodný Sovinec, aby se – podobně jako kdysi jeho otec – přidal ke křížové výpravě. Společně s řádem německých rytířů se vydává na sever.  Historické znalostí napoví, že děj se bude točit kolem dobývání severního Polska a Pobaltí, a letmý pohled na mapu ukáže, který morfologický úkaz dal knize jméno. 

Písečná kosa však přes dějinné obrysy není historický román. Körner se primárně zaměřuje na postavy: nejen na jejich psychiku, motivace, ale také na interakci s krajinou a časem. Příběh je rozložen na silně vizuální výjevy, v nichž se postavy pohybují jako herci, a teprve souslednost ostře ohraničených obrazů posouvá a zpětně dotváří atmosféru a vzájemné kontrasty. Když se Alwin účastní bitev ve jménu řádu a křesťanství, Písečná kosa se mění na sérii epických fresek, útěk mezi pohany je podán v intimitě přirozeně plynoucího času.

Körnerovy postavy ale, na rozdíl od herců, nejsou vyprázdněné nádoby čekající na zaplnění vhodně napsanou replikou. Šlechtična, která pomáhá raněným rytířům, pohanská Lona, a samozřejmě Alwin – všichni mají vlastní tužby a motivace a jejich podrobná vnitřní psychologie překlápí Písečnou kosu z historického spektáklu do moderního románu. Stěžejním motivem není ornamentálnost válečných bitev, ale Alwinovo niterné balancování mezi touhou po řádu (ale duševním i sexuálním podvolením) a anarchistickou svobodou (ale setrvalým nebezpečím). Hrad poskytne nocleh, ale uvězní, pohanská vesnice je plná žen, které mohou vrazit dýku do zad. Alwinova cesta se lehce mění z hledání na útěk a naopak.

Téma nalézání a ztrácení Písečnou kosu přibližuje ke klasice českého historického románu Durychovým Blouděním z podobně vypjaté doby 30-tileté války. Oba autory nadále spojuje důraz na slovo. Körner je pochopitelně komornější, než rozsáhlá Durychova historická sága, ale i on dokáže pečlivě budované vnitřní napětí verbalizovat do naléhavě úsporných dialogů či naopak monumentálních slovních obrazů. Zároveň si nese i stejné břemeno upovídanosti a přebytečné zdobivosti. Paradoxně nejsilněji Písečná kosa působí v poklidných chvílích, kdy Alwin namísto toho, aby se účastnil bitvy, popíjí víno s rytířem a sleduje oblohu, či pluje na loďce s pohanskou milenkou.

S Durychem se nabízí ještě jedno zajímavé srovnání a to v nejzákladnější autorské vizi světa. Zatímco Durych, coby zasloužilý a katolík a nácek, prostoupil své knihy spiritualizující nadějí, Körner, který v druhé světové válce přišel o rodinu, zůstává nevyléčitelným pesimistou. Obrazy zkázy a úpadku jsou v Písečné kose zdůrazňovány s posedlostí hraničící s fetišem. Každý strom je hned zetlelý, dům výhradně zbořený, studna otrávená. Často se Körner nechá unést natolik, až se dostane ke konfliktu s vlastním příběhem. Z ženy, která je pro dobro okamžiku vylíčena coby ošklivá, se musí stát krásná světice, z tupé domoviny země zaslíbená. Jinak by nebylo k čemu vzhlížet, kam se vracet a příběh by se neposunul. Podobné nekonzistence samozřejmě zpochybňují naléhavost i intenzitu výjevů.

Celek však zůstává pevný. Síla obraznosti společně s důrazností jazyka vytváří podmanivou, chvílemi překvapivě intimní knihu, v níž je historie především kořením pro osobní příběh hledajícího člověka. A je jedno, je-li ten člověk křižák ze 13. století nebo současný čtenář.

autor: Vladimír Körner / vydáno: 2007 (1970) / nakladatelství: Duaphin