Fronta na něco

My jsme jednou s Láďou kráčeli za minulého režimu Lhotkou a najednou jsme spatřili frontu lidí s kostkovanými taškami v rukách. Řekl jsem: Láďo, tu frontu vystojíme. Jo?

A Láďa řekl: Jo!

Začlenili jsme se do fronty a osoby před námi se zeptali: Na co tahle fronta je?

A osoba před námi byla shodou okolností tehdy ještě mladá sousedka paní Růžičková, co měla 70 let. Řekla: Nevíme, ale stojíme, aby nebyl hlad.

S Láďou jsme jednohlasně řekli: Aha. A trpělivě čekal.

Fronta se skoro vůbec neposouvala, pouze se prodlužovala, a tak mě asi po dvou hodinách napadlo, že by se dal udělat takový pokus. Řekl jsem: Zahrajeme si tichou poštu. Pošleme dopředu šeptací dotaz, na co se stojí. On dojde až dopředu do obchodu, první člověk ve frontě na něj odpoví, a pošle nám ho zpátky. Všichni tak budou vědět, na jaké jídlo se můžou těšit.

Všichni okolo radostně zatleskali a řekli: To je výborný nápad, Luboši!

Tak jsem zašeptal paní Růžičkové do ucha: Na co se stojí?

Paní Růžičková zašeptala totéž do ucha osoby před sebou, ta to pustila dál a ta před ní zase dál a už to jelo. Byl jsem rád, že jsem to takhle chytře vymyslel a zapálil jsem si fajfku. Kouřil jsem a pukal a najednou mi na rameno zaklepal Láďa, já se otočil, on mě chytil za boltec a zašeptal: Macek se kojí?

Představte si, ta fronta nebyla vůbec na nic. To prostě jen tak stálo pár lidí, co vypadali jako fronta, a tak se k nim začali přidávat další. Vznikl dlouhý had, co obkroužil celý blok domů a začátkem se napojil na konec. Všichni byli najednou moc smutní, že stáli ve frontě zbytečně, a někteří se i rozbrečeli, protože před tím vystáli frontu na eskyma pro děti a vnuci, a ta eskyma jim teď během zbytečného čekání roztála a nic z nich nezůstalo. Toto se za minulého režimu stávalo velmi často. Města byla plná kruhů lidí kolem domů, co si mysleli, že stojí frontu, ale ve skutečnosti stáli jen tak pro nic za nic.

Tak teď už víte, proč byly fronty za minulého režimu tak hrozné a ahoj!