kacíř

Zdravím Whitesnaku, ach ta tajemná zákoutí sylabotónického systému, je poměrně těžké na váš komentář reagovat aniž bych si nepřipadal jako povýšenec, ale zkusím to. Nesrovnalost na kterou narážíte není otázkou metra jednotlivých stop (1 TTTT 2-3-4 DTD) ale shody metra mezi jednotlivými verši nedá se tedy určit v jakém verši je první sloka napsaná (jak kacířské (o:). A v kontrastu s ostatními slokami to působí značne disharmonicky. Nepoužil bych sice slova jako dětinské (preferuji hravé) ani zhovadilost, ale to je pouhá formalita. S versologií jsem se samozřejmě potkal, jen mi pořád nikdo neobjasnil proč se v recitaci nutně držet běžných přízvuků a sem tam občas jazyk nepotýrat. Pokud je čtenář zběhlý ve formální nauce a vnímá disonanci jako formu vyjádření může črtnout paralely mezi formální, obsahovou stránkou věci a povahou či spíše rozpoložením autora.

Děkuji vám za komentář budu se těšit na další pokud budete mít další výtky.

Díky T.

jen malá drobnost... pokud rýmuješ klasicky dvouslabiku "patý/svatý" bylo by to bez problémů, nebýt to vše co předchází: pak je třeba brát skladbu celého verše a zde ti pitomě hapruje rytmus, který je až zoufale dětinský čili nezvládnutý "na paty/mi svatý" (tučně jediný možný přízvuk v této zhovadilosti... přece mnohem lepší rým na "na paty" (nesmíš brát jen koncové slovo, ale rovněž sousloví) je třeba "hanbatý, já a ty" atd, prostě tři slabiky, protože sousloví si tři slabiky žádá. Jinak je to křeč. Chápeš?

Slovo na dvě slabiky lze (samozřejmě, z logiky věci) rýmovat s dalším dvouslabičný slovem, ovšem důležitý je rytmus celého daného verše. K tomu je třeba dospět praxí a chutí se vzdělávat ohledně vázaného verše.