z dopisů Kačce

Prší… úplně cítím, že bych mohla vyjít z domu a projít ulicí bez deštníku jen tak v pantoflích a tričku. Šla bych nahoru do polí a dívala se na tmavé stromy podél silnice, poslouchala kapky dopadající do větví…kap…kap…kap.  Nahoře bych se rozeběhla, co to dá, roztáhla ruce a vyletěla nad modříny rovnou do tlamy šachty, zatočila se ve vzduchu a letěla dál a dál… (rozvod 2005)

Člověk by měl asi hledat nejdřív sebe, najít se, prohlídnout ze všech stran, kapku obrousit hrany a pak ho můžou vystrčit mezi lidi.  Přemýšlela jsem o té intuici, co je v nás. Jak vždycky ťukne a my přesto nedbáme. Na chvíli zafunguje pocit křehkého spojení rukou a těla.  Po obratlích se rozlévá příjemné teplo, všechno je měkké a nebolavé. Z hlavy vypadává jedna blbá myšlenka za druhou, život je prostě nebe se vším všudy… do chvíle než vezme můj polštář, do kterého dva roky fňukám a podloží si s ním záda. (2007)

 
Včera Ketyna uhnala kačenku, normálně tam ležela /ta kačenka/ na trávě a byla dočista mrtvá,…cítila jsem srdce až někde v krku. Když jsem ji kuchala (tu kačenku) , měla v sobě maličkatá vajíčka … a kačer chodil po zahradě, něco káchal do země… Celé dopoledne jsem sháněla náhradu.  Klidný mužský hlas ke mně promlouval jako by z hrozné dálky, že jednu má a ať si pro ni přijedu. Držím v ruce mobil, brečím jako ten kačer a nemůžu přestat. (2008)

A je fakt, pro všechno nepodstatné zapomínám jít ven objímat stromy. Vždyť sama vím, jak moc to pomáhá, když se člověk opře o strom a on ho svou majestátností ukonejší. Tak to je, příroda je prostě mocná čarodějka a nikdo to nemůže zpochybnit. Stejně jako láska. Rozhodnutí z minulého týdne, že nechám tu nikam nevedoucí lásku být, nevydrželo. Říkala jsem si, jak budu drsná, neoblomná, jak mu dám najevo, že není jediný na světě…, ono mi to teda chvíli šlo. Ale co naplat, dneska jsem potupně podlehla. Přinesl nám jahody...v lednu, já vím, žádný zázrak, ale byly jak med. Co naplat...víš jak to zpívají Chinaski: "...Čekám na tebe jak na armádu spásy, a i když nejsi královna krásy, podléhám, tomu se nedá nedá čelit..." (2009)

Cosi mě nějak nutí analyzovat všechno kolem. Je to, jako by se mě duše ptala: Miluješ své přátele natolik, že i když se děje spousta špatných věcí, tak na ně nezanevřeš? Miluješ? Chceš být milována tolik, že překousneš i věci, které si sama sobě slíbila, že nedovolíš? Přiznáš si stesk? Přiznáš si selhání? Zklamání? Miluješ se? Chybí ti? Zlobíš se? Proč se zlobíš? A duše se ptá a ptá. Pokládá nepříjemné otázky a já se můžu klidně vztekat, ale dřív nebo později odpovím. (2010)

Víkend s mámou byl zvláštní, dokonce jsem pár hodin pracovala v dílně a ona nic nenamítala, což bylo divný. Vždycky má plno řečí, že je to ztráta času. Byla ticho jako myška a dívala se na mě, až jsem z toho měla ruce celý zblblý a vůbec se nemohla soustředit. Některé věci by se neměly měnit, člověk si zvykne, že je budižkničemu a hezky se v tom vyzná a najednou tohle mírné souznění. Dlouho seděla u okna a pozorovala zahradu. Nakonec se rozvzpomínala tak moc, až z ní vypadlo, že bychom tu levanduli mohli splétat do homolí. Kdysi jí to naučila její máma. Hlína šla pod igelit a my splétali dlouho do noci. Už dlouho jsem neviděla její prsty takhle půvabné.  (2011)

Všichni jednou odejdeme. Je to tak spravedlivé, ale o nic lehčí. Odjížděla jsem z nemocnice v pět odpoledne a závora mě nechtěla pustit. V peněžence jen papírové bankovky. Hlídač taky neměl, okolojdoucí sestra taky ne.  Nakonec se objevil anděl, dneska už ani nevím, jak vypadal. Vhodil do dírky automatu pětikačku, usmál se a mávl rukou. Prý mu to někdy oplatím. Za hodinu mi volali z nemocnice, že v pět umřela. (2013)

Dostala jsem zvláštní nápad na kraťoučkou povídku. Přišlo to náhodou, když jsem koukala na dokument o orangutanech. Mluvil tam nějaký místní strážce rezervace o kácení lesů. Povídal o povaze orangutanů, o jejich chování, o tom jak vychovávají mláďata (málem jsem napsala děti, oni jako malé děti i vypadají). O tom, že když se kácejí ty nádherné lesy, tak ti orangutani sedí a neutíkají. Prostě jen sedí ve větvích a sledují s takovým smutkem v očích, jak kolem nich padají stromy k zemi. Tak o tom jsem chtěla napsat. O tom, jak orangutan sedí na stromě, dívá se na padající kmeny a přemýšlí o tom, že tamhle u toho potoka učil své mládě pít vodu, stejně tak jako jeho rodiče učili jeho. Jak tamhle roste tahle rostlina, liána, cokoliv, jak se učil rozpoznávat, co je jedlé a co ne. Jak se chovají predátoři, ptáci, hmyz. Jak se učil znát prales. Jen to chci napsat tak, že nejde vidět, že ten o kom mluvím je právě orangutan na stromě. No a pak udělat takový filmový střih a brát to z pohledu třeba reportéra v terénu, který dělá reportáž o kácení lesů a ukazuje, jak na posledním stromě na naprosté planině, sedí orangutan a nechce slézt a opustit svůj domov a jak ten poslední strom i s tím orangutanem podříznou a ten padá dolů....a klapka.

Chtěla bych jít domů. Vrátit se v čase nebo tak nějak. Zavřela bych oči a najednou by tady byl náš starej barák, klepač na dvoře a táta by soustředěně klepal opelichanej koberec. Máma by napínala na rám vypranou záclonu a říkala něco jako… no, konečně jsi zpátky, tebe si příště pošlu pro smrt. (2015)