Hexagold a barva vlasů

Další díl Hexagolda se odehrává o tři roky později. Kate je už 12 let a uchází se o místo učedníka v kruhu hraničářů.

Tmavé, obrovské a husté mraky zakryly město a z nich se spustil hustý liják. Ulicemi velké metropole se proháněl divoký vítr, který ohýbal stromy, hučel v komínech a zběsile rozhoupával vrzavé vývěsní tabule. Sedláci, řemeslníci, obchodníci, čeledíni, ženy či muži, zkrátka každý v tomhle městě se neodvažoval v takovém počasí vycházet na ulici. Tady v horách se už přihodilo leccos za takové bouře. Hory jsou zrádné. V tuhle nepříjemnou dobu by jste na ulicích nepotkali živou duši. A přesto... Nízko nad zemí mezi sudy se zablýskl párek zelených očí. Za malou chvíli se na mokré dlažbě ukázal tmavý kocour. Rychle přeběhl ulici a zůstal pod okapem, aby se vyhnul přímému dešti. Otřásl se zimou a neslyšně popošel k obrovským dřevěným vratům. Zpozorněl. Jeho sluch se teď zaměřoval na jiné zvuky než šum větru, či čvachtání deště. Rozhlédl se, aby sebe ujistil, že je vzduch čistý a pak mrštně zmizel v díře mezi stěnou a vraty. A přesto... Ulicemi se rozlehl klapot koňských kopyt. Nabíral na hlasitosti. Ze tmy a mlhy se vynořilo dvojspřežní hnědých koní táhnoucí krytý kočár. Na kozlíku se seděl muž v plášti proti dešti a udržoval koně v pomalém klusu. Minul velká dřevěná vrata, pod kterými před tím proběhlo to černé zvíře a bez většího zájmu pokračoval dál. Klapot utichl. Kočí seskočil z kozlíku, aby mohl otevřít dveře kočáru. Po schůdkách sestoupila vysoká, štíhlá žena, kočí jí ukryl před hustým slejvákem deštníkem. U nejbližšího domu se otevřely dveře, paprsky světla vrhly na dlažbu obrys černé siluety. Hluk deště byl na okamžik přehlušen tamní mluvou. Když pak hlasy utichly, kočí vyskočil zpět na kozlík a klapot kopyt se vytratil v dešti... A přesto... Z postranní ulice vyběhla tmavá postava, trochu vyšší než byli lidé v tomhle městě. Za ní vyběhla jiná, o hlavu a půl menší. Byla to záhadná dvojice, vzhledem k tomu, že v prostřed velkého lijáku byly obě postavy suché a déšť se jim bez problémů vyhýbal. Ta větší postava nejdříve zaváhala uprostřed malého náměstí, až pak se vydala k velkým dřevěným vratům. Nad nimi se skřípavě pohupovala vývěska, na níž byl těžko čitelný nápis „Kruh“ a pod tím, ještě nějaké zbytky po jiném slovním spojení. Větší postava zabouchala na vrata a vyčkávala. Po krátké pomlce se velká vrata otevřela jen natolik, aby muž stojící za nimi mohl vyhlédnout ven a prohlédnout si nově příchozí. Zazněla tichá mluva, a když vrátný skončil, vešla dvojice dovnitř. „Pověz mi,“ promluvila modrovlasá, když se posadila do veliké koupací kádě a namočila si vlasy. Nikdy nebyla zvyklá na luxusní šampóny, mýdlo muselo stačit. „Kdo všechno zasedá v radě kruhu?“ Hraničář Hexagold pomohl dívce promnout vlasy, aby se mýdlo dostalo až ke kořenům a pak ji polil horkou vodou z vědra. „Devatenáct nejstarších hraničářů, chodců nebo druidů. Každý musí za svůj život vykonat mnoho skutků, aby se stal členem. Jsou to lidé, jenž prošli celý náš kontinent křížem krážem.“ „Chtěl bys taky zasedat v radě?“ zeptala se Kate. Hexagold se zamyslel. Nikdy netoužil o něčem podobném. Byl spokojen se svým životem, nepotřeboval stoupat po žebříčcích, honit se za dobrodružstvím, vtíravě nabízet druhým pomoc. Kruh mu zajišťoval jistou oblast, část říše, ve které se mohl pohybovat. Proč by usiloval o nějaké mocenské pozice v kruhu? „Nevím...“ odpověděl. Zadíval se dívce do očí. Jak se za tři roky změnila! Když ji našel, bylo jí devět. Sama by nepřežila týden. Tenhle zkažený svět odsoudil modré vlasy za hranici zla. Mít modré vlasy znamenalo být čarodějnicí nebo sluhou samotného ďábla. Mocní ze všech koutů říše, bohatý šlechtici a knížata pořádali hony za lidmi s modrými vlasy. I on se kdysi těchto výprav účastnil. Kateřina Seddingsonová k takovým lidem patřila. Nad dívkou se slitoval a nabídl jí ochranu. Zapřísahal se dokázat všem, že pověry šířící se světem o modrovlasých jsou lži. Tři roky ji zasvěcoval do tajů hraničářské profese, naučil ji číst ve stopách, znát lesní plody, houby, poznat stromy podle šišek, semen a listů. Naučil ji střílet z luku a lovit malou zvěř. Dokázala si i připravit a uvařit. Tři roky, když si představil, že předtím byla pouhým sirotkem. A dnes ji čekalo přijetí do kruhu hraničářů. Rada musí rozhodnout o každém novém členovi. „Proč musím předstoupit?“ zeptala se Kate jakoby četla myšlenky, „Říkals’, že hraničářství je svobodné povolání.“ „A zůstane nadále. Avšak informace, a ochrana - to je kruh. Být v kruhu znamená být. Kruh mi zajistí všechny prostředky pro tvůj výcvik“ Hexagold si pokusil představit co by se změnilo, kdyby kruh opustil. Kolik je na světě hraničářů? Potřeboval ochranu? A informace? Když se nad tím zamýšlel, zjistil, že by se bez kruhu asi obešel. Ale kruh byla pojistka. Mohl mu pomoci, kdyby se dostal do problémů. Kate vstala a Hexagold ji osušil ručníkem. „Tohle si oblékni,“ nařídil jí a podal jí komínek šatů. Tkaná košile, kožená vestička a kalhoty, pak vysoké boty a nezbytné rukavice. Kate si zvykla, že šaty jsou pro chlapce. V přírodě musela být pohyblivá a mrštná, proto šaty měly přiléhat a v žádném pohybu nevadit. A pak, hraničářky jsou spíš výjimkou, a nikdo se nechtěl zabývat dámskými šaty. „Nezapomeň si zakrýt vlasy,“ připomněl jí hraničář. K tomu účelu měla hnědý šátek. Neměl by vzbudit u členů rady podezření, říkal Hexagold, neboť to byl jeden z mnoha doplňků, který se u hraničářů objevoval, zvlášť pak u dívek. Nesměl vyčuhovat ani vlásek. Chvíle minula a Kate byla oblečená. Skutečně teď připomínala chlapce. Kate se také chovala více chlapecky a její postava byla někdy dost přesvědčivá. Dokud neprojde změnou, která ji učiní ženou. „Hotová?“ zeptal se Hexagold. Dívka přikývla a její hnědá kukadla se hraničáři zahleděla do očí. „Půjdeme?“ hlesla. Vyšli z pokoje. Tam na konci chodby, ze obrovskými dveřmi měla být veliká místnost a tam zasedali členové rady. Jakmile se dveře od pokoje zavřely, z pod postele zamrkaly dvě zelené lampičky. Kocourek spokojeně zavrněl. Neotálel však déle. Tento starý dům byl protkán myšími chodbami, každý pokoj byl propojen velkou dírou, kterou se i on snadno protáhl. Hraničáři neměli čas se starat o svůj dům a tím mu usnadnili práci. Jeho úkol musel být dokončen ve velké zasedací síni. Veliká místnost se nořila do šera. Kolem byly postaveny stoly těsně vedle sebe a za nimi sedělo devatenáct nejstarších hraničářů. Vrásky a četné jizvy zdobily jejich obličeje. Každý měl tvrdý výraz ve tváři, tak přísný a odměřený, až z nich šel strach. Ovzduší zůstávalo zahaleno do vážného ticha. Hexagold opatrně vstoupil do síně. Uprostřed se zastavil, ruce složil na prsou ve znamení kruhu a uklonil se. Kate se postavila vedle něj. „Proč přicházíš chodče Hexagolde a jaké novinky nám přinášíš,“ pronesl vážným a hlubokým hlasem muž sedící uprostřed dlouhé řady stolů. Byl to předseda a zároveň nejstarší člen (hraničáři odcházeli na odpočinek v padesáti letech života). Po levém a pravém boku seděli vždy tři další chodci. Na stranách posedávalo osazenstvo, tvořené druidy a jinými skupinami hraničářů, mezi nimi jeden léčitel. Otázka, kterou předseda rady položil byla jen formální, k dodržení všech tradičních postupů. Hexagold měl teď pokleknout na jedno koleno a vyslovit své přaní o přijmutí nového člena. Tak také udělal. „Povstaň a pověz nám něco o nováčkovi. Jaké důvody tě vedly k rozhodnutí, přijmout ji do učení?“ „Vážená rado kruhu. Kateřina z neznámého rodu Seddingsonů jsem nalezl v ohořelých troskách jednoho sirotčince. Tehdy jsem u ní objevil nadání pro parapsychologické schopnosti, konkrétně pro pyrokinezi a proto jsem se rozhodl zaučit ji v hraničářských umění. Více než tři roky jsme chodili po říši, tak jak mi doporučil kruh. O tom, že má v tomhle směru nadání není pochyb,...“ Hexagold pečlivě vyjmenoval vše co dívku naučil. „Dokáže přežít v drsných podmínkách přírody, pokud se vyhne dravé zvěři. Avšak tři roky jsou málo a její výcvik potřebuje více času, prostoru a odbornost kruhu. „Tvrdíš, že zvládne pyrokinezi?“, zamračil se mluvčí a zároveň předseda. Hexagold jeho nedůvěru pochopil, neboť začínat s parapsychickými schopnosti není v devíti běžné. Mladí hraničáři si většinou toto nadání uvědomí mnohem později. Mnoho let před tím musí strávit odloučeni od lidi a přežívat v hlubokých lesích, daleko od městského pohodlí. Proto je hraničářů pomálu a ne každý se jím chce stát. „Kateřino, přistup blíž, prosím“ pokynul jí předseda. Dívka uposlechla, cítila však strach. Všichni členové kruhu si ji podivně prohlíželi, v jejich pohledu byla přísnost a kritická odměřenost. Muž sedící uprostřed před ni postavil tlustou a vysokou svící a dvěmi prsty uhasil plamen. „Tak má milá, teď ukaž co umíš,“ prohlásil, avšak jakmile to dořekl, knot svíce vzplál jasným plamenem. Přítomnými proběhl pocit úžasu. Nastala krátká pauza. Teprve předsedající hraničář ji přerušil. „To je nanejvýš velice podivné. Pověz mi děvče, jak daleko musíš stát, abys to byla schopná provést.“ Kate bezradně pokrčila rameny: „Nevím, takhle jsem to nikdy nezkoušela“ Dveře, jenž měly uzavírat jediný vchod do místnosti zůstaly přece jen trochu otevřené. To velice uvítalo černé zvíře, jenž se s kočičí mrštností protáhlo dovnitř a tichounce se připlížilo k nohám starého druida, jenž seděl úplně na kraji řady. Nikdo z přítomných si nedával pozor na své myšlenky a to byla pro kocoura ta správná chvíle, jak zničit lidské štěstí, ale zároveň, jak vytěžit moc. Stačila jen malá zrádná myšlenka, aby ten druid získal, byť jen nepatrné, ale určité podezření. Nejstarší hraničář zatím mluvil s Hexagoldem. „Žádáš tedy učitele. Koho z nás bys chtěl přednostně?“ „Nemohu si dovolit obtěžovat členy rady a krátit jejich volný čas, kterého mají už tak málo. Žádám jen jistou podporu od kruhu. Chci byt zproštěn povinností ke svému teritoriu a získat neomezený pohyb po celé Ragonii. A v neposlední řadě i finanční pomoc.“ „Chceš tedy pověřit sám sebe,“ shrnul to hraničář napravo. „Správně,“ potvrdil Hexagold. Předseda potřásal hlavou, prohlédl si tváře svých členů a pravil: „Rada se poradí, zatím vám můžeme nabídnout nocleh. Zítra ráno vás seznámíme s verdiktem.“ „Bude mi ctí,“ poklonil se Hexagold a otočil se ke dveřím. Ten pohyb už nedokončil, neboť si všiml jak jeden z členů, druid, povstal a promluvil. „Vážený předsedo, mohu položit chodci jednu otázku?“ Nejstarší hraničář mu pokynul. „Ptej se, tedy.“ „Chodče Hexagolde, zdá se mi nepřirozené, až podezřelé, že ta dívka má zakryté vlasy. Co zakrývá, odhal nám ji.“ Hexagolda polilo horko a nasucho polkl. Do jeho zraku se zabodl předsedův přísný pohled. „Učiň, jak bylo řečeno!“ Hexagold cítil tlukot svého srdce. Na dívčích očích uviděl zděšení. Pomalu rozvázal uzel na šátku a ... odhalil jí vlasy ... Modré vlasy - ne tak modré, jako je obloha či hladina jezera. Barva vlasů byla směs modré a trochu fialové, na okrajích zase do růžova. Navíc se na světle každý vlásek trochu třpytil. To všechno vyvolalo nejprve údiv, posléze však rozhořčení rady kruhu. Předseda prudce vstal a paží ukázal na dveře. „Ta čarodějnice musí okamžitě ven. Kruh nechce mít s těmito lidmi nic společného,“ křičel. „Jak ses vůbec opovážil žádat nás o přispěni, když je to čarodějnice.“ „Jak můžete tohle tvrdit,“ ohradil se Hexagold, „Cožpak předem znáte její povahu. Jak můžete zavrhnout člověka, podle vzhledu, ze který nemůže. Podle barvy vlasů!“ Jeho projev se ztrácel ve hluku, který vytvořilo devatenáct křičících lidí. Nikdo ho zřejmě neposlouchal. „Už její narození byl zločin!“ pak náhle zaslechl. „TAK DOST!“ překřičel je, „Tohle že je kruh?“ Kupodivu to pomohlo a hraničáři potichli. „Tohle je rada kruhu? Tahle banda rasistů? Dělá se mi z vás blbě!“ Hexagold pociťoval jak jej zaplavuje hněv. Pokračoval ve svém projevu. „Nikdo přece nemá právo brát bez důvodně život druhému. Cožpak o to kruh nebojuje? Cožpak naše práce není ochrana lidského života? Vše co člověka dnes ohrožuje je většinou opět dílem člověka. Lupiče, loupežníky, ty suďte a popravujte. Zaslouží si oprátku za své činy. Ale ona ještě nic neprovedla, není důvodu ji zavrhovat a posílat na smrt.“ „Zkušenosti, hraničáři, nám ukazují, že modrovlasí jsou největšími nástroji zla. Pověsit je málo, upalují se. Máme zprávy, že reverend nejčastěji podepisuje popravu modrovlasých. Za čarodějnictví.“ „Přece nebudete církvi věřit. Skupině fanatiků, jenž se vypravují pohádky o nějakém ochránci. Nazývají ho všemohoucím“ „Rada se od toho distancuje. Nebude v tomhle směru podnikat žádné kroky. Tobě chodče dávám dvě možnosti. Buď se vzdáš jí a necháš na osudu, aby řídil její kroky životem, nebo odejdeš z kruhu.“ Hraničář si uvědomil, že okolí ztichlo. Rozhodl se jej prolomit co nejdřív. „Volím druhou možnost,“ uzavřel s konečnou platností. Chytil dívku pevně za ruku a vykročil ke dveřím. Hraničáři za jeho zády se rozhlučeli. Tmavě černý kocour již dávno nesledoval další dění. Vyběhl na dlažbu a zastavil se. Ze dvora zaslechl štěkot. V jiné části města mu odpověděl další . Postupně se rozštěkali všichni psi ve městě. Odněkud se přiřítila koule plná chlupů, černý kocour jen tak tak uskočil. Postavil se na zadní a zaprskal. Pes se k němu blížil, jeho tesáky se zaleskly. Když se dostatečně přiblížil, sekl ho kocour přes čumák tlapou ozbrojenou ostrými drápy. Pes se stáhnul, natáhl packy dopředu a rozštěkal se. Úzké kočičí oči se zablýskly, ve vzduchu zavoněl ozón, ozvalo se psí zakňučení. Tmavá skvrna využila chvilky, hbitě vyšplhala na plot a odtud na střechu domu. Malá světlá místnost. Dobře zařízený pokoj. Novomanželské lůžko, toaletní stoleček, skřínky ze vzácného dřeva s uměleckým vyřezáváním, koberec, kůže, po stranách ozdobné stojany na svíčky a na stěnách překrásné a jistě drahé gobelíny. Pokojík stvořený pro dvě zamilované hrdličky, čemuž jistě odpovídala i cena za jednu noc. Protože tuhle nádheru si mohl dovolit jen velmi drahý hotel a pokoj byl asi připraven pro bohaté šlechtice, vévody, či krále. Vysoká mladá žena v překrásných červených šatech lemovaných nízkou krajkou, procházela po pokoji sem tam. Musela být hodně rozrušená, několikrát se posadila na okraj lůžka, nato zase vstala, aby přistoupila k oknu. Její šaty zřejmě nepatřily k nejlevnějším, aby však svou krásu ještě zvýraznila nosila kolem krku korále ze vzácných kamenů. Její tvář by se dala popsat slovem roztomilá, ale něco se skrývalo v jejích modrozelených očích. Byla to lstivost a vypočítavost. A na hlavě nosila černou látku, jenž zakrývala všechny vlasy. Do ticha, jenž bylo přerušováno monotónímy kroky, jak žena přecházela po pokoji se ozvalo nehlučné zaškrábání na okno. „Konečně!“ vydechla žena. Otevřela okno a do pokoje vběhlo černé zvíře. Okolo zavířil proud magie, žena se přitiskla ke stěně. Kocourovi přední tlapy se zvedly a protáhly. Celý jeho tvar se zvětšil a změnila se barva srsti, teď spíš kůže. Kocouří hlava se plynule proměnila v hlavu lidskou. Poté co vítr ustal, zůstal uprostřed pokoje stát nahý muž ve věku nad dvacet pět let. Jeho postava se nedala nazvat silácká, spíš naopak. Ale síla nebyla v jeho případě nutná, protože mocí kterou vládl by si s nejedním silákem hravě poradil. A jeho vlasy měly barvu modrou. „Tak co?“ hořela žena nedočkavostí. Nahý muž se mírně pousmál a odpověděl: „Je naše.“ Žena ho objala kolem krku: „Och můj milý, ani nevíš jak jsem ráda, že se to povedlo. Máme další duši, další čarodějku.“ „Víš jistě, že má takovou moc?“ „Jsem si naprosto jistá. Nebožka Černá dáma taky začínala ohněm. A oheň má velikou moc!“ „Větší než láska?“ Nastalo dlouhé ticho. Muž se dlouze díval do jejích jiskrných očí, až nakonec pronesl: „Miluji tě Gil.“ „Já taky Artone“ Bylo ráno. Kate vyběhla do stáje a protáhla se. Za ní vešel Hexagold a hostinský. Ten právě byl u prostřed věty. „ ... takového nikde nepořídíš. Vidíš, tady ho mám,“ ukázal na šedivého mohutného hřebce. „No...,“ hlesl Hexagold. „Za ty peníze, ... co víc si přát. Handlíř ti za tak málo nedá ani chromého.“ Hexagold věděl co si hostinský myslí o stavu jeho financí, ale zdržel se jakýchkoliv komentářů. Teď hlavně potřeboval koně, aby se co nejrychleji vzdálil z města. Členové rady mu sice slíbili, že se budou od všeho distancovat, ale... Nevěřil jim. „Kate, nechoď daleko!“ zavolal na dívku. „Budu na tebe čekat před vchodem na ulici,“ odpověděla a vyběhla ven. „Mládí se musí prolítat. Má v sobě mnoho elánu.“ prohlásil nestranně hostinský. „Bude k tomu mít hodně příležitostí, čeká nás dlouhá cesta,“ zabručel Hexagold, nato se otočil na tlustého vousatého muže s pleší na hlavě. „Mimochodem, počítáš s tím, že ponese nás dva?“ Tlouštík mávl rukou. „Chudák nesl těžší. Nechal nám ho tady nějakej bejvalej hrabě. Možná ho stará vyhodila. Tlustej jak vepř. Ožral se jak prase, do němoty, prej ze žalu. Neměl pak čím zaplatit, asi ho ta jeho slepice obrala o všechny jeho peníze. Tak jsem ho vyrazil a koně jsem si pochopitelně nechal. Jó, koně jsou dneska drahý.“ „Tak dobře krčmáři, tady máš měšec. Ale ručíš mi za něj hlavou!“ pohrozil Hexagold. Kate se ocitla na prašné cestě. Bylo nádherné ráno, sluneční paprsky ozařovaly vrcholky hor, sem dolů do údolí však ještě nepronikly. Díky horám byl vidět jen krátký výsek oblohy, jenž byl politý nebeskou modří a neposkvrněn ani mráčkem. A jak krásně voněl vzduch! Lehký vánek, jenž zabloudil sem do údolí si pohrál s černým šátkem, který Kate nosila na zakrytí vlasů. Popošla na roh krčmy, aby se porozhlédla po náměstí. Než však si cokoliv uvědomila, něčí ruka jí pevně sevřela, pak jiná jí zacpala pusu, aby ne křičela. Snažila se vytrhnout, ale sevření bylo silné, až bolestivé. Potom jí něco zakrylo oči, zřejmě kus tmavé látky. Nyní už byla kompletně odzbrojená, protože nemohla použít ani svou zvláštní schopnost. „Pevněji,“ uslyšela ženský hlas, „ať nic nevidí. Tak nám nemůže ublížit.“ Teď věděla, že únosci jsou dva, a jeden z nich je žena. Vlekli jí po zemi, potom po schodech, protáhli ji úzkým otvorem. Posadila se. Snad seděla v nějakém vozu či kočáře, neboť ten se záhy dal do pohybu. Zezadu k ní dolehl klapot koňských kopyt, z čehož odvodila, že seděla zády ke směru jízdy. Chtěla křičet, únosci jí však uvázali ústa roubíkem. Nemohla se ani hýbat, protože byla svázaná dostatečně pevně. Nemohla dělat vůbec nic, protože neviděla. Její zvláštní schopnost byla podmíněna zrakem, a tak si dívka pomalu uvědomovala, že jí nezbývá jiná možnost, než... podlehnout. Dlouho se nic nedělo. Až pak se klapot kopyt změnil v tlumený dusot. Opustili město a vydali se zřejmě po místní cestě. Oknem kočáru dopadl na Katinu pravou tvář sluneční paprsek. Teď už věděla víc. Jejich cíl snad ležel na jih od Loven Sita. „Kate!“ Hexagold nejdříve cítil zlost, avšak, když se mu nadále nedostávala odpověď jeho zlost pomalu přecházela ve strach. Strach o ní. Stál na náměstí, teď už plně oděn do cestovních šatů a připraven vyrazit. Na zádech měl upevněnou svojí zbraň. V jedné ruce držel uzdu nového koně a druhou měl opřenou v bok. Na pozadí se rýsovaly Dračí hory. Nedaleko od něj si u domku hrál malý chlapec s dřívky. Hexagold přistoupil k němu a zeptal se. „Neviděl pane,“ odpověděl chlapec a upřeně se zadíval muži do tváře. Byl to nevinný výraz, jaký často vídával u Kate. „A nikdo jiný tudy nešel?“ Chlapec se zamyslel. „Před chvílí ano, pane.“ „Kdo?“ „Kočár, pane.“ „Kam jel?“ vyzvídal hraničář. Chlapec vstal a rukou ukázal na jih, tam kde se tyčily vrcholky Dračích hor. Kůň zastavil. Kdosi musel do kočáru nastoupit protože Kate vnímala jeho otřesy. Potom se dal znovu do pohybu. Dlouho se nic nedělo jen dusot kopyt a drncání tvořilo její jediný sluchový vjem. Teď v něm bylo ještě něco jiného ... pocit cizí přítomnosti, avšak příliš slabý, aby ji mohl napovědět. „Ty si Kateřina, že?“. Její hlas byl sladký. Kate však nemohla odpovědět, tak jen souhlasně kývla hlavou. „Musíš mi prominout ten únos. Bylo to nutné. Teď už ti ty pouta sundám.“ Náraz světla dívku na okamžik oslepil. Do rukou ji už neškrtila pevně utažená pouta a ústa měla volná. Avšak nezačala křičet, ani se nesnažila utéct, beztak ujeli hezkou dálku od města. Zato si dobře prohlédla ženu. Byla vysoká, štíhlá. Měla dlouhé, hebké, tmavě červené šaty, jenž měly okraje lemované nízkou kraječkou. Ve tváři byla trochu snědá a oči svou zelenomodrou barvou vyjadřovaly lstivost. I ona měla zakrytou hlavu černým šátkem, tak že nevykukoval ani vlásek. Na krku ve výstřihu se jí třpytil zvláštní amulet, jenž představoval květ modré růže. Natáhla k dívce ruku, Kate instinktivně ucukla. „Neboj se mě, nic ti neudělám. Mě říkají Gillian,“ pronesla sladce. Kate tedy podlehla a nechala si sundat svůj šátek. Odhalila tak své vlasy - modré vlasy - a rukama si je lehce upravila „Chudák, bylas sama v té hrozné společnosti.“ Kateřina si ženu dlouze prohlížela a přemýšlela jak na to reagovat. Ta žena určitě něco skrývá, cítila to. „Mám ale přítele.“ „Dřív nebo později by tě zradil. Teď si mezi svými, pohleď,“ řekla a sundala si svou černou pokrývku hlavy. Tím dokázal svoje slova. „Vy taky...?“ „Ano, a je nás víc. Mnohem víc než si lidé myslí,“ žena sklopila oči, „Taky jsem byla tak malá jako ty a hrozilo mi stejné nebezpečí jako tobě. Právě tenkrát se začal šířit ta historka o modrovlasých čarodějích a čarodějnicích. Že prý se rodí při zatmění, takový nesmysl. Ty zvěsti šířily od církve a sekt. A tak se sešla skupina modrovlasých a založila společnost. Časem se rozrostla, a postavili jsme si město - Bloven. To slovo ve staré mluvě označovalo modrou růži. A tenhle amulet představuje náš znak.“ „Nikdy jsem o takovém městě neslyšela.“ „Nikdo o něm neví. Leží totiž poblíž dračí jeskyně. Ten starý drak dávno zemřel, ale nikdo z lidi se dosud k tomu místu neodváží přiblížit, protože stále kolují zvěsti o jeho obětech.“ „Ty zvěsti jsou vaše, že?“ „Jsi bystrá děvenko. Bojujeme s náboženskými fanatiky jako s rovným. Používáme stejných prostředků jako oni a vyplácí se to.“ Gil se lokty opřela o kolena a naklonila se blíž k dívce. „Víš Kateřino, tohle je pro tebe skutečný domov. Domov všech modrovlasých lidí, je chráněn a je svobodný. Až vyrosteš do hezké ženy a bude ti osmnáct let, staneš se plnoprávnou členkou naší společnosti. Vdáš se a budeš mít krásný život. Na strach z upálení tu zůstanou jen matné vzpomínky o tom, že kdysi něco jako strach existovalo.“ „Ale Hex, můj přítel, by mě ochránil,“ namítla. „Jednou možná, podruhé už ne. Proti jednomu možná, ale pokud se postaví proti církvi, převálcují ho a tobě už nepomůže. Včera si sice měla štěstí, kruh nemá fanatiky příliš v lásce. Podruhé by to nemuselo dopadnout tak dobře.“ Kate vykulila oči: „Jako to víte? Hex říkal, že rozhodnutí rady jsou pro ostatní lid tajné a nesmí proniknout zdmi jejich sídla.“ „Milá zlatá, tomu nesmíš věřit. Lidé nenávidí modré vlasy . Budou dělat všechno proto, aby se nás zbavili,“ zamyslela se, „ A my jim vyhovíme jen částečně, odejdeme do hor, kde si vybudujeme vlastní království, kde si budou všichni rovni.“ Na malý okamžik se prosadil dusot kopyt a zvuk drncání kočáru, než jej dívka zahnala opět do pozadí. „Asi vám věřím,“ řekla. „Naše město je ti otevřeno,“ usmála se Gil, „Dáme ti vše co budeš potřebovat, přátele, vzdělání a já ti dám svou mateřskou péči. Naučím tě ovládat sílu, kterou máš a o které ještě nevíš.“ Hexagold stál na rozcestí, držel svůj hněv a potlačoval strach. Jestli byla pravda co si myslel, pak musela být v tom kočáře, který chlapec zahlídl. Prošel obě části města a kromě ranní ospalosti nenašel nic jiného. Od rána uběhlo několik hodin, než se rozhodl vydat se po prašné cestě k jihu. Ale dračí hory... to je spousta údolí a rozsedlin a v každé je nějaké vesnička nebo usedlost. Ke každé, byť je to jen malá osada, nebo dokonce samota vede jedna cesta. Hledal tedy stopy, tak jak už je jako hraničář zvyklý. Až sem ho zavedly podkovy koňských kopyt a dvě rovnoběžné rýhy v prachu od kol. Zde stopy znenadání končily. Studený a nenadále silný vítr mu rozcuchal vlasy. Ze šedavé cesty se zvedl prach, jenž počal kroužit ve větším víru. Hexagold to pozoroval a došel mu smysl celého divadla. Nakonec zkusil levou cestu. Přešlo poledne a odpoledne, nadcházel večer, smrákalo se. Vůz tažen koňmi byl již hodný kus cesty od Loven Sita, největšího města říše. Dusot kopyt se opakoval ve stále stejném rytmu a uspával. „Budeme tam každou chvilku,“ prohlásila Gillian. Úzká cesta je vyvedla na široké prostranství. Místo to bylo nepřívětivé až hrůzostrašné. Jeskyně připomínala chřtán netvora, před nímž leželo mnoho kostí a lidských lebek. Kate se zatřásla hrůzou. „Jen se neboj, kotě. Žádné nebezpečí ti nehrozí“ „A co když ten starý netvor ještě žije?“ Gillian se zasmála. Vystoupili z vozu vydali se k jeskyni. Ještě předtím se Kate seznámila s Artonem. „Vy máte taky modré vlasy?“ vyzvídala. Arton si na důkaz sundal šátek. „Mezi námi není nikdo z lidí,“ dodal. Kate pocítila zamrazení. Jako by ona nebyla člověk? Gil vedla Kate chodbami jeskyně. Dívka nezakrývala obdiv krápníkových ozdob, které tvořily dlouhé rampouchy, ze země vyrůstající hradby a věže či tlusté a hubené sloupy - stalagnáty. Kromě ozvěn kroků, které vydávala trojice se jeskyní rozléhalo kapání vody nasycené vápencem, tvoříce tak po dlouhá staletí tu jeskynní nádheru. Hlouběji v jeskyní bylo možné slyšet bublání a syčení podzemí řeky. Kate si uvědomila, že bez znalosti podzemí by jistě v jeskyních zabloudila. Netušila jak daleko již došli, ale byli na cestě dlouho protože Arton již zapaloval druhou pochodeň. „Tam se podívej Kateřino!“ Gil dívku zavedla do úzké chodby. Udělali jen pár kroků, než se ocitli v křišťálové jeskyni. „Vidíš, tady dole je spoustu bohatství. Takových je tu spousta, křišťálových, diamantových, smaragdových.“ Gillianiny oči plály. Pak podala dívce jeden nevelký drahokam. „Schovej si ho. Abys nikdy nebyla sama.“ Kate dar přijala, zabalila si ho do šátku a schovala v kapse. Vpředu začalo prosvítat denní světlo. Jak se blížili k otvoru, bylo ho čím dál tím víc. Arton uhasil pochodeň. Když prošli úzkou chodbou, otevřela se před nimi široká krajina. Bylo to vlastně obrovské údolí, ze všech stran obehnané ostrými vrchy Dračího pohoří. Středem údolí tekla čirá řeka a kolem ní se kupily domky, chýše, stáje, farmy a obchody. Město nebylo zas až tak veliké, asi jako jedna čtvrť Loven Sita. Ostatní půda byla rozdělena do ohrad a v nich se pásly ovce. „Vítej v Blovenu, Kateřino“ „Je nádherné,“ vydechla. „Jak to že nikdo z lidí takové město neobjevil? Je přece dost veliké...“ „Nikomu se nepodaří překonat ostré vrchy Dračích hor. Jediná cesta je jeskyní,“ vysvětli jí Arton. Popošli blíže k městu. Cesta od jeskyně byla dobře udržovaná, bez kamenů a kořenů, a proto se jim šlo snadno, mohli jít rychleji než jeskyní. Na plácku za okrajem města si hrálo několik dětí. Všechny měly modré vlasy. Na okraji plácku stály dvě modrovlasé maminky a povídaly si. Kolem projel vůz, sedlák, který na něm seděl měl taktéž modré vlasy. „Nevěděla jsem, že takových lidí jako jsem já je tolik.“ „Teď už mi věříš?“ usmála se na ni Gil. Dívka přikývla. Mezitím přešla noc a po ní další den. Hexagold vyrazil brzy. Štval svého koně do největší rychlosti. Již tušil kam mohli Kateřinu unést. Zdálo se mu to příliš nesmyslné. Lidé z okolí mu vyprávěli o starém drakovi, který stále ještě hlídá svou jeskyni. Několik sedláků mu potvrdilo, že se jim ztrácí dobytek na pastvinách. Nechtěl těm zvěstem věřit. Vjel na plošinu před jeskyní a okamžitě ho přes nos udeřil nechutný zápach. Mršina. Slezl z koně a z úžasem na tváři si prohlížel okolí. Mezi balvany se povalovaly kosti různých tvarů, části koster, čelisti i celé lebky, jak zvířecích, tak lidských. Zvedal se mu žaludek. A z jeskyně vycházel dým. Ptal se sám sebe, zda tomu skutečně uvěřil. Všechno bylo tak opravdové a přesvědčivé. Pořád to mohl být podvod. Mohl zakrýt únosce před zvědavci. Možná to mělo ukrýt něco důležitější ho. Nic nezmůžou proti hraničáři! Nějak ho ta myšlenka nepovzbudila. Přesto se rozhodl udělat pár kroků v před a pro jistotu vytáhnul z pochvy meč. Stále se nic nedělo, jen kouř a zápach. A kosti. Uvažoval. Kosti mohly být původní. Možná tu kdysi nějaký drak žil. Sebral jednu kost. Bylo očividně stará. Kouř se dá udělat všelijak, stačí mokré dřevo a listí. A jak postupoval po kamenech k jeskyni, jeho zrak se upoutal na větší objekt. Byl to rozbitý, na půl spálený kočár. Přeskočil několik kamenů a zastavil se u něj. Nebylo na něm nic k viděni, netušil proč ho při tom mrazilo v zádech. Sehnul se aby si lépe prohlédl několik pramínků vlasů ležících v písku. Byly modré. Hexagold zbledl jako smrtka, ruce se mu začaly třást. Ten okamžik trval krátce. Pak se začal smát. Bylo to až příliš přesvědčivé než aby tomu věřil. Samozřejmě, žádný drak, jen jakási kouřová clona, aby uchovala něco skrytého, něco co se schovávalo tam v jeskyni a muselo to být velice tajné. Náhle ho smích přešel. Pouze několik sekund bylo ticho, pak se zem začala třást a dunět. Chřtán jeskyně vyloudil velice silný řev. Slabý kouř se změnil v mlhu. Ve tmě se rozsvítily dvě velké červené lucerny. Hexagold sledoval jak se ze tmy nejprve vynořily nozdry, jenž chrlily obrovská oblaka dýmu, pak drakova hlava. Mohutný ještěr se soukal ze svého doupěte, zdálo se že je mnohem větší, než si Hex připouštěl. Bojovat s drakem? Nebyl blázen. Pokoušel se myslet na budoucnost, na to že má ještě zhruba dvě třetiny života před sebou. Moc času však na to neměl. Drak vyplivl ohnivou kouli, která Hexagolda minula jen o malý kousek. Hex zvolil taktický ústup. Doběhl ke koni, naskočil a vyrazil do lesa. Za zády stále slyšel dunivý řev. U okraje cesty seděl chlapec s lokty opřenýma o kolena a s hlavou skloněnou. Kate si ho všimla a přisedla si k němu. Vypadal smutně, možná ho mohla trochu potěšit. Měl pochopitelně modré vlasy, na to si už dívka zvykla. Během dvou týdnů si už zvykla na mnoho zvláštností tohoto města, začínalo jí to všechno všednět. Chodila do školy, učila se číst, ačkoliv ji to Hex dávno naučil. Slibovali jí, že ji naučí ovládat své skryté schopnosti, no místo toho ji učili sčítat. Na co to bude potřebovat? Vždycky dá dohromady jedna a jedna... Nudila se, byla zvyklá každý den vidět novou krajinu, nové vesnice, nové tváře. Chtěla si aspoň popovídat. „Je ti hodně smutno?“ zeptala se sladce. Chlapec zvedl hlavu. Jeho hnědé oči si zkoumavě prohlížely Kateřinu. „Ty jsi ta nová?“ Kate přikývla. Chlapec znovu sklonil hlavu. „Nechtěl by sis promluvit?“ navrhla Kate. Kluk se na ni znovu podíval. „A o čem?“ „Něco tě musí bolet, jinak by jsi tu takhle neseděl“ Kluk neodpověděl, jen upřeně sledoval něco za ní. „Zkus nejdřív své jméno,“ pobídla ho. „Robin, tak mi říkají,“ odpověděl, „Robin z rodu Ráhenů“ „Ty jsi šlechtic?“ „Proč myslíš?“ „Měšťané a obyčejní lidé mají většinou obyčejné jméno, jako já - Kateřina Seddingsonová.“ „To přece není obyčejné jméno,“ namítl Robin. „Já vím,“ přiznala Kate, „je cizí, ale nemá to ,z rodu`“ Chvíli bylo ticho. „Ano, máš pravdu, můj otec byl šlechtic.“ Kateřina sebou trhla. Snad to ten chlapec tak nemyslel? „Chceš říct, že už není?“ „Ale je, jenom ne můj. Vzali mě otci a místo toho mě svěřili farmáři. Protože jsem měl modré vlasy. Namluvili mu, že tady nehrozí žádné nebezpečí.“ „Stýská se ti Robine?“ „Stalo se to před rokem, Nejdřív to bylo báječné. Doma mi hrozilo smrtelné nebezpečí a mému otci taky. Nesměl sem si hrát venku, protože mě mohli zabít. Tady tomu tak není. Jenomže už to není to, co to bývalo. Máš pravdu stýská se mi.“ „Mě se taky stýská. Mám tam venku přítele, co slíbil že mě ochrání, ale Gillian, naše paní říkala, že by mě zradil. Nemohu tomu věřit. To by Hex nikdy neudělal.“ „Čím je tvůj přítel?“ „Je hraničář.“ Robin se zamyslel. „Otec říkal, že hraničáři jsou poctiví, a spravedliví. Každému měří stejně. A ochraňují vesnice před nočními netvory a přízraky. Myslím že pokud ti dal slib, že ho dodrží i kdyby měl zemřít“ Kateřina sklopila oči. „Já jsem ho zradila. Odešla jsem, aniž bych mu dala vědět.“ „Kate?“ Ten hlas patřil Gillian. „Je už pozdě večer, musíš na kutě“ „Ano paní.“ Vstala a oprášila si šaty. „Ty taky Robine. Vrať se ke svému otci“ Robin vstal nepřítomně. Kateřina ho dlouho pozorovala, jak se jeho postavička zmenšuje v dlouhé ulici obehnané domky a vilkami. Byl smutný. Ona byla taky smutná. Strašně se jí stýskalo po cestováni, dobrodružství a po Hexagoldovi. „Tak co tam tak dlouho děláš?“ uslyšela přísný hlas za zády. „Už jdu paní“ „Říkej mi matko!“ Hexagold seděl u ohně a nepřítomně do něj zíral. Jeho hlavou se za tu dobu prohnalo již mnoho podivných myšlenek a nápadů. Měl děsivé podezření. Prošel snad všechny mapy, co se mu podařilo v Lovenu sehnat, a stále nevěděl nic určitého. Nahlédl do map různých kvalit, některé byly dost podrobné, na jiných se předváděli malíři. Ale ať byly sebepodrobnější, nenašel na nich jedno místo. Mělo to být na hoře, na jejímž úpatí teď tábořil. Moc ho to neudivilo, často se tam snažil vyšplhat ale marně. A pak tu byl ten drak. Několikrát se tam vrátil, a kromě kouře, jenž stále vycházel z jeskyně, se tam nic nedělo. Vymýšlel plány jak draka zabít, nebo lépe, jak ho obejít. Čím déle o tom přemýšlel, tím více se do jeho mozku drala ta počáteční myšlenka. Ten drak nebyl skutečný. Zastavil se na okraji pohřebiště kostí. Z útrob jeskyně se tak jako vždycky valil dým. Scéna zůstala nezměněná. Pravou rukou si z pochvy na zádech vytáhl hraničářský meč a popošel několik kroků k otvoru. Najednou cítil zájem vidět celý výjev znova. Šel blíž, naslouchat nemusel. Očekával ohlušující řev a taky se ho dočkal. Když začal, rozběhl se ke skalní stěně a přitiskl se k ní. Stál teď bokem k jeskyni, mohl tak draka vidět z profilu. Drak ho ale viděl taky. Zhoupl se hlavou dozadu a pak na Hexagolda vychrlil hustý ohnivý oblak. Hex však stačil dřív uskočit a máchnout mečem po drakově šíji. Máchl do prázdna. Neměl čas to zkoumat, protože na něj letěla ohnivá koule. Při druhém pokusu meč taktéž prosvištěl vzduchem. To už bylo podezřelé. Když na něj drak znovu plivl oheň, zůstal Hex na místě. Ohnivý oblak ho obklopil. Hraničář cítil silný, velice silný žár. Usmíval se. Drak zprůsvitněl a zmizel. Divoký hluk se ztratil v dálce. Hex poslouchal. Na stromech zpívali ptáci, vítr pískal v otvorech a v komínech jeskyně, kůň se pásl, jako by se nic nestalo. Měl pravdu, byla to halucinace. Tam někde uvnitř žije velice mocný telepat, jenž i jemu dokázal vsugerovat tak živý sen. Jistě nebude daleko. Pozvedl pěst ve vítězné gesto a vyrazil do útrob jeskyně. Po několika metrech narazil na ohniště. V písku byly něčí stopy dobře čitelné. Šel tedy podle nich. Vedli ho do tmavé chodby, a po pár krocích již potřeboval světlo. Zavřel oči, soustředil se. Z dlani vypustil malý stříbrný bod, jenž jasně zářil. „Světluška“ tak tomu říkal. Jako hraničář měl malou, ale přece nějakou znalost o magii a čarování. Pouze tolik co potřeboval na svých putování. Světluška mu dokázala osvětlit jen malou část chodby, vždycky tu kterou si přál vidět. Pospíchal podle stop. Chodby nevznikly přírodní cestou, někdo je musel tudy prohloubit. Občas ale ústily do rozsáhlých jeskynních sálů, které vznikly přirozeně. Neměl čas obdivovat vápencové krápníky. Chodba před ním zářila žlutě. Hexagold zahlédl tmavovlasou postavu s pochodní. Zavolal na ní, a muž se otočil. Když spatřil hraničáře hlasitě se zasmál a zmizel. Nastala tma, dokud Hexagold znovu nerozžal světlušku. Nechápal. „Kruci“ zaťal pěst a zaklel. Stopy v prachu končily na místě kde muž zmizel. Došlo mu do jaké pasti se dostal. Celý podzemní komplex byl tvořen bludištěm chodeb a chodbiček, dlouhých, krátkých, slepých. Všechny kdosi vyhloubil do hory pečlivě jako mravenci v mraveništi. Možná že v minulosti opravdu k něčemu sloužily. Možná, že pověsti o drakovi byly vždycky pouze pohádkami. Vracel se po stopách. Snažil se postupovat systematicky, měl však stále větší dojem, že míří hlouběji do hory. Na cestách nikdy neztrácel orientaci, vždy věděl, kde je a kam jde, v jeskyních to byl nadlidský úkol pro toho kdo to tu neznal. Světluška občas uhasla, nechal rozhořet tedy další. Kolikrát to bude muset opakovat se neodvažoval odhadnout. Pokračování příště: Hexagold v dračí jeskyni.

---