Fatimin deník 17

Příběh, který hodláte číst je pouhá fikce autorova. Nic z uvedených událostí se nezakládá na pravdě. Události a jména jsou smyšlené. Podobnosti se skutečnými lidmi a událostmi jsou tedy naprosto náhodné

          Ismaíl volal předešlý večer. Práce a náročnost kontroly balíků s bavlnou vyžadují, aby zůstal v Alexandrii ještě týden, než bude naložena loď se zásilkou pro USA.

          Mluvil též s matkou, která sdělila, že otce propustili z nemocnice. Nikoliv proto, že by se jeho stav natolik zlepšil, ale musel, jako i další pacienti, kromě žen s rizikovým těhotenstvím, uvolnit lůžko pro raněné z řad vládních vojáků. 

          Jímal mě vztek. Kladla jsem si otázky, proč kvůli křesťanským migrantům pustošícím naši zemi a města, musejí pacienti předčasně odcházet z nemocnic. Jedinou útěchu v mém rozpoložení mi nabízely modlitby. Dlouho jsem klečela a modlila se za otce i za sebe. Neviděla jsem brzký konec svého utrpení.

          Můj vztah s otcem nebyl nijak vřelý, přesto jsem si přála, aby nemoc přežil. Přála jsem si, aby moje rodina měla v Darfúru klid a byl obnoven náš dům. Alláhu, proč jsi dopustil poničení našeho domu! Ten nejhorší trest! Allah jachrí bétak....

         X X X

        "Ašrafe, máš za sebou vojenskou službu?" ptala jsem se taxikáře, kterého objednala Samícha, aby mě odvezl na nákupy.

        "Ne, na vojnu jsem nešel, jsem nespolehlivý, nesvěřili by mi zbraň."

        "A střílet asi umíš, že?" vyzvídala jsem.

        "Ano, to umím." 

        "A  můžeš mě to naučit?" zjevně jsem vyděsila svým dotazem Ašrafa natolik, že přišlápl brzdy, až gumy skřípaly.

        "Ty snad máš pistoli?" zeptal se.

        "Ne, to nemám, ale chci to umět," zalhala jsem, asi ne moc přesvědčivě, ale nemohla jsem přiznat, že jsem našla Ismaílovu zbraň. 

        "Já tě to osobně učit nebudu, ale pojedeme někam, kde tě to naučí."

        Jeli jsem asi hodinu a půl západním směrem od Káhiry. Dorazili jsme k oáze Fajúm, která skrývala rozlehlé nehluboké jezero. Šli jsem asi půl hodiny podél vody. Viděla jsem, jak vodou a bahnem srovnáni v jedné řadě postupovali felláhové (rolníci). Nesli na plecích střelce, bílé pleti, jistě křesťanské cizince, kteří jim seděli za krkem a stříleli z brokovnic divoké kachny a jiné ptáky. Pálili ze zbraní jako šílení na vše, co se hýbalo. V rákosí na kraji vody byly děti rolníků, které dlouhými klacky plašily zahnízděné, ustrašené ptáky. Ani psům se nechtělo do zkalené a bahnité vody, aby plavali a přinášeli zastřelená zvířata. Tak je jejich pánové museli popohánět klacky, křikem a házením kamenů. Ulovené kachny, labutě, volavky opodál házeli na hromady, polévali benzínem a pálili. Dusivý zápach spáleného masa a peří se rozptyloval do všech stran. Otřásala jsem se hnusem v hustém kouři. Pociťovala jsem jen nenávist k těm střelcům.  

        Konečně jsme došli ke střeleckému klubu. Byla to poměrně rozlehlá betonová budova a kolem ní pozemek vbíhající do vody jezera. Vše bylo obehnáno plotem s ostnatým drátem a zátarasami. Na písečném hřišti lidé trénovali střelbu na asfaltové holuby.  

        Byl mi přidělen trenér, který mi poskytl krátké vysvětlení, jak je pistole sestavena. Učil mě zbraň rozkládat a skládat, vyčistit a vkládat náboje. Zpočátku se mi třásly ruce, bála jsem se. Byla jsem ráda, že byl nablízku i Ašraf. S uspokojením jsem vnímala blízkost jeho mocné postavy, byl pro mně symbolem ochránce.

       Když jsem vše, tak trochu uměla, instruktor mě učil mířit na terč. První vystřelený náboj odletěl neznámo kam. Oběma mužům se mihl v obličeji úsměv a klopili zraky. Nemohla jsem se soustředit. Teprve, když si do těsné blízkosti za mně stoupl Ašraf a svojí mocnou rukou mi v předloktí podpíral pravici, aby se nekymácela, jsem se trochu zklidnila. Trefila jsem terč, i když daleko od černého středu. Uvědomila jsem si, že Ašraf je v podstatě první muž, který vstoupil do intimní blízkosti, dotýkal se mně a který mi nebyl odporný. Nepociťovala jsem nic nepříjemného, naopak jsem vnímala jeho jemnou kolínskou a elektrizující doteky chlupů jeho ruky na mém předloktí. 

      Druhá a třetí rána, které vyšly rychle za sebou, mě probudily ze chvilkového poblouznění. Čtvrtá rána šla přímo do černého, nejspíše náhodou. Vypískla jsem radostí. Zbývající střely do první desítky už tak úspěšné nebyly, ale stejně jsem na sebe byla pyšná. 

       "Tak to byla jen první část kurzu, ještě můžete přijít devětkrát," uzavřel trénink instruktor. 

       "Byla jsi docela dobrá," pochválil mě Ašraf.

       Cestu zpátky do Káhiry jsme oba mlčeli.

       Než jsem před domem vystoupila z vozu, řekla jsem: "Nebudeme o tom nikomu, vůbec nikomu, nic říkat, souhlasíš?"

       Ašraf mlčky přikývnul, usmál se a když jsem mu zaplatila, auto se chvatně odlepilo od okraje chodníku.

       Až v předsíni jsem si uvědoměla, že za kurz nikdo po mně zatím nechtěl žádné peníze.

      Služka Samícha byla zrovna na odchodu. Chvatně mi sdělovala, co uklidila a uvařila a já jsem ji nevnímala. Před očima jsem měla výjev, jak mě Ašraf zezadu držel, abych se při střelbě necukala a nezhroutila se.

      X X X 

to be continued....

 

 

 

---