Patvoři aneb Chladný polibek čili Zas to chci zpět neboli Svatá Eulálie

Za název se všem omlouvám, četl jsem zrovna o psaní čárek před spojkami a o mizení "aneb" ze současné češtiny.

 

Vystrčím hlavu z peřin, v pokoji je zima. Dívám se na poletující závěs před oknem a mám nepříjemný pocit, že tam někdo stojí.

S dekou přes hlavu jdu k oknu a přibouchnu ho. Zamknu na kličku. Vtom se na okno zvenčí přisaje fialové chapadlo a pak další a další. Rezignovaně se stahuji zpět do postele.

Kolem našeho domu putují příšery z hlubin i z výšin. Ostatním lidem v mém okolí jsou nepředstavitelné. Jenže já jsem s nimi v každodenním kontaktu.

Vysvětlovat to někomu nemá smysl, ale neubránil jsem se psát si o návštěvách těch patvorů poznámky. Zatím jsem nepotkal nikoho, kdo by svět viděl v takové podobě jako já, papír alespoň neprotestuje. Když si po čase pročítám, co jsem napsal, nevěřil bych sám sobě.

---

 

Naproti v bytě žije skřet. Vypadá jako staroslovanský bůžek vyřezaný ze dřeva. V druhém bytě ve stejném podlaží, kde podle domácího nikdo nebydlí, vznáší se výhružně klubko chapadlovitých útvarů, které nemají jiný účel, než se mi plížit pod okny do bytu. Moc už nevětrám.

Každou noc mě budí jejich slizké křupání a mlaskání. Jde z nich nepříjemný nasládle hořký puch. Na chodbě i na oknech nechávají loužičky slizu, který pak musím uklízet.

Když se odvážím na ulici, vidím mezi lidmi kradmé pohyby patvorů, kteří by tam neměli být. Ale jsou a život mi neulehčují. Většina z nich je dost nepřátelská nebo tak strašná, že je těžké na ně pohlédnout a nezhroutit se strachy. Navíc všichni nějak vycítí, že jsem schopen je vidět, tudíž si nenechají ujít příležitost pohovořit se mnou, nebo mě alespoň pořádně vylekat.

Se skřetem je to naštěstí jiné. Občas si spolu povídáme na schodišti. Prohlížím si pokaždé velkou prasklinu na jeho levé ruce. V pohybu mu nijak nepřekáží.

Skřet chodí ze zvyku nahatý a ač se snažím to ignorovat, je mi nepříjemné, když se mu při řeči a gestikulaci mezi nohami houpe jeho sukovitý penis.

Skřet má pocit, že mi musí dávat rady do života a peskuje mě, že si z nich neumím nic vhodného vzít. Žiji sám, rodinu nemám a on má pocit, že je to nešťastná situace.

Často mi na kousku papíru doporučuje volné holky i s adresou. On se v tom vyzná. Mám mu důvěřovat. Ale podle mě to není k ničemu. Párkrát jsem se nechal ukecat a vyrazil s některou z vytipovaných holek na oběd. Ale odradil jsem je svým napjatým pohledem a plácáním o ničem.

---

 

A pak z ničeho nic vstoupila do mého života ona. Seděl jsem v parku a četl si své zápisky o setkáních s patvory. Jednotlivé listy jsem procházel a luštil své písmo. Jako bych to ani nepsal já. Obsah byl neumělým popisem něčeho, co prostě věrně skutečnosti popsat nelze. Nějak jsem si to v tu chvíli všechno znechutil, listy jsem úhledně přehnul a soustředěně je zastrčil do odpadkového koše vedle.

Seděl jsem tam ještě chvíli a čekal na nějaké příchozí pocity. Lehounce mrholilo a byla mi zima, nic víc. Zvedl jsem se, že půjdu domů. Snažil jsem se jít co nejstaršími místy ve městě, zahýbal jsem do uliček, o kterých jsem sotva tušil, kam přesně vedou.

Mám to rád. Stará ulice, náměstí, dům, zeď, podloubí, všechno to se mnou mluví a navazuje těžko popsatelný intimní vztah.

Na jednom takovém místě se z šera proti mně vyloupla postava. Dívka s kapucí na hlavě. Podíval jsem se jí do tváře a ona pohled opětovala. Její obličej byl bledý a divně hladký. Studeně hladký. Jako oživlá socha z kostela, svatá Eulálie nebo někdo takový.

Když jsme se míjeli, drcla do mě ramenem a usmála se. V tu chvíli jsem pomyslel na skřeta, jestli ji na mě neposlal. Ale naše interakce nepokračovala. Bledá dívka zašeptala omluvu a odcházela pryč.

Cítil jsem z ní, že je patvorem z říše nepředstavitelných a ostatním lidem neviditelných. Překvapilo mě, že jsem necítil strach. I tak jsem z ní byl dost nervozní a na nic se nezmohl. Zmizela za rohem, nebylo jí více.

Doma jsem se proplížil kolem skřetova apartmánu a zamknul dveře od bytu i na řetízek. Nestojím o chapadla v předsíni. Sundal jsem si kabát, a když jsem ho věšel na háček, vypadly na podlahu nějaké papíry. Byly to moje poznámky z parku, ty co jsem vyhodil do koše.

Kdyby nebylo už tak pozdě, vyběhl bych navzdory existencím z jiných světů ven, a hledal ji klidně celou noc na ulici. Protože mi bylo jasné, že mi to podstrčila ona. Bledá dívka. A znamená to, že tam na mě musela čekat, přestože já do poslední chvíle nevěděl, kudy půjdu domů. A taky musela být už před tím se mnou v parku a vzít papíry z koše.

Za oknem pleskala chapadla, ve dvoře něco úzkostně vylo a já se škrabal bezradně za uchem. Při tom jsem bezděčně pohlédl na listy v ruce. Bylo na nich úhledným písmem připsáno: Zítra. Stejné místo, stejný čas.

---

 

Stál jsem pod stromem vedle starého činžáku a očima probodával okolí. Byl jsem nervozní. Kolem jsem cítil několik podivných existencí, ale bledou dívku nikoliv. Naproti domu se táhla otlučená zeď a v ní vězela malá vrátka. Včera jsem si jich nevšiml. Vzal jsem za kliku.

---

 

Za vrátky v šedavém oparu lemovaném tmavými siluetami domů dlel hřbitov. Pár světýlek blikalo z nicoty. Kvůli svému citu chodím na taková místa jen v neodkladných záležitostech. Zatnul jsem zuby. Vždycky se tu pohybuje někdo z patvorů a jelikož tu často mívají své neodkladné záležitosti, u kterých nechtějí být rušeni, respektuji to.

Hřbitov je pro mě portál do říše bez naděje. Opatrně jsem se protáhnul mezi náhrobky a pak mi to došlo. Nekráčím ze své vůle. Nalákala mě sem. Pěkné setkání na místě, kde nebudu ničemu odporovat.

Za mnou se ozvalo zakašlání. Otočil jsem se. Bledá tvář se usmívala. Kapuce je dole, zřel jsem bledé, jakoby šedivé vlasy. Chtěl jsem se na všechno zeptat. Pšt.

---

 

Její oči se na mě dívají s takovým hravým zaujetím. Jako když se vám líbí skládačka, ale víte, že ve vašem věku si už nehrajete.

Musím sebrat veškerou svou sílu na opětování jejího pohledu. A pak tlak povolí. Sedám si těžce na mramorový schod. Bledá dívka si dřepne vedle a studenou ba ledovou dlaní mě chytne za zápěstí. Bledými prsty druhé ruky popadne mou bradu a nakloní mi hlavu na stranu. Políbí mě. Studený jazyk mi proniká do pusy, až mi z toho trnou zuby. Zavírám oči. V hlavě slyším její tichý hlas:

Je snadné tě zbavit utrpení, není fér mít takovou představivost. Vidět a cítit, co ostatní lidé nemohou. Rozumím ti. Pomůžu ti.

---

 

Polibek skončil. Sedím na mramoru a třesu se zimou. Stmívá se. Bledá dívka nikde.

Vrátka na ulici ani nezavřu. Tak rychle chci domů. Křeče v břiše mi škubou celým tělem. Snad je to z neblahého očekávání. Nechávám stranou staré ulice, jdu domů nejkratší cestou. Schody vyběhnu po dvou. Zabouchám na skřetovy dveře. Nikdo se neozývá. Doma v ložnici otvírám okna dokořán a špicuji uši. Žádné mlaskání přísavek. Venku je ticho, jen dole slyším domácího zametat listí. Chlad proudí do ložnice a mně se začíná stýskat.

---