Zvíře jménem psychóza

Zdi tančily, padaly na mě, celá jsem se točila sem a tam, podlamovala se mi kolena. Snažila jsem se ze všech sil dýchat, ale ani dýchaní nefungovalo, jen jsem se stále motala, moje tělo vysílalo prazvláštní signály: jakoby mi tělem běhalo velké, černé zvíře, stepní vlk, vlkodav, běhal mi v těle od špiček nohou až po hlavu. To zvíře nešlo zkrotit, ničím a nijak. Utíkalo mi pod kůží, vstřebávalo se do mého krevního oběhu, lítalo sem a tam a já se dusila, nemohla jsem popadnout dech, umlčelo mě, znepřítomnělo můj pohled, nešlo mi mluvit, vyjádřit se, připadala jsem si jako ve snu bez spánku. Denní snění? Ne to ne, bdělá jsem, ale přidušená.

Večer si zvíře nedá pokoj, běhá mi po těle, nelze utišit, nejde mi usnout, pořád na mě padají ty stěny. Lékař říkal něco o akutní psychóze a poslal mě do nemocnice. Ve tmě jsem šmátrala po sklenici vody, ale moje ruka mě neposlouchala, třepala se, za to může ten zpropadený stepní vlk! A tak jsem šla prosit nočního zřízence o prášek na spaní, plešatý můž nechtěl nic slyšet, protože ještě nebylo půl dvanácté, ale když jsem na jeho dveře klepala potřetí, povolil a vyloupnul z platíčka kouzelnou pilulku. Znovu se mi podlamují kolena, ale tentokrát únavou, zvíře jsem konečně na chvíli utišila, zavírám oči a propadám se do hlubokého spánku. Bílé, použité povlaky krapet štípou, ale nevěnují tomu větší pozornost.